Černé tělo, rudé boky a délka dva metry. Pakobra červenobřichá patří k nejkrásnějším hadům Austrálie

Na fotografiích vypadá skoro až nepřirozeně. Černý hřbet se leskne, jako by byl nalakovaný, a po stranách těla probleskuje červená. Když se had stočí, zbarvení ještě víc vynikne a člověk snadno pochopí, proč pakobra červenobřichá (Pseudechis porphyriacus) budí respekt i u lidí, kteří se hadů jinak nebojí. Patří mezi jedovaté australské druhy, dorůstá úctyhodné velikosti a východní část kontinentu je s ní spojená už po celé generace.

Většinu času však tráví kolem vody, hledá žáby, vyhřívá se a snaží se nebýt sežrána nebo ušlapána. Člověk pro ni není kořist a obvykle ani soupeř. Když se setkají, had má většinou jediný zájem - dostat se pryč.

Dospělý jedinec měří nejčastěji kolem jednoho a půl metru, ale velcí samci mohou být delší, klidně i dvoumetroví. Tělo působí poměrně robustně, přesto je had velmi pohyblivý. Hlava není od krku oddělená nijak nápadně a při pohledu shora může celé zvíře působit skoro jednolitě černě. To nejzajímavější se totiž skrývá níž.

Spodní část boků bývá červená, růžová nebo karmínová. Samotné břicho přitom nemusí být vždy sytě rudé, jak nás název tohoto druhu trochu svádí. U některých jedinců je spíš růžové nebo našedlé a barva se mění i podle oblasti, odkud had pochází.

Když se plazí po zemi, červená bývá částečně schovaná. Při běžném pohledu tedy člověk často vidí hlavně černého hada. Jakmile ale zvíře zvedne přední část těla nebo se začne bránit, barva na bocích je mnohem nápadnější.

Pakobra patří mezi korálovcovité hady. Stejně jako ostatní členové této skupiny má jedové zuby v přední části horní čelisti. Jsou kratší než u zmijovitých hadů, ale na způsob lovu, který pakobra používá, bohatě stačí.

Východní Austrálie nabízí pakobře červenobřiché přesně takové prostředí, jaké potřebuje. Potoky, řeky, bažiny, mokré louky, nádrže a různá zaplavovaná území jí poskytují úkryt i potravu. Vyskytuje se od Queenslandu přes Nový Jižní Wales a Victorii až do jihovýchodní části Jižní Austrálie. Voda je pro ni důležitá natolik, že může určovat celý její den.

Pakobry výborně plavou a dokážou se také ponořit. Když člověk hada překvapí na břehu, často se stane, že během několika vteřin zmizí pod hladinou. Pro zvíře je to ideální úniková cesta. Pod vodou navíc dokáže vydržet překvapivě dlouho.

Není ovšem čistě vodním hadem. Bez problémů se pohybuje po souši, zaleze do dutiny, pod padlý kmen nebo mezi kameny a za potravou může urazit poměrně značnou vzdálenost. Voda pro něj není jediným domovem, ale spíš středem území, kolem něhož se pohybuje.

Právě proto se někdy objevuje i v blízkosti lidí. Stačí zahrada sousedící s potokem nebo mokřadem, případně větší jezírko s dostatkem žab, a místo může být pro hada stejně zajímavé jako přírodní tůň o několik kilometrů dál.

Jídelníček pakobry není nijak úzký. Loví ryby, ještěrky, drobné savce, jiné hady a občas i příslušníky vlastního druhu. Přesto mají v jejím životě mimořádně důležité místo žáby.

Právě proto se drží tam, kde je voda. Kořist nehledá pouze na souši. Dokáže plavat mezi vodními rostlinami a prohledávat mělčiny. Pulci a žáby, kteří jinak považují vodu za útočiště před mnoha suchozemskými predátory, tak před pakobrou v bezpečí nejsou.

Při lovu spoléhá na rychlý útok a jed. Ten kořist znehybní a had ji následně polkne vcelku. Nejde přitom o žádného pasivního lovce, který celý den čeká na jednom místě. Pakobry dokážou své okolí aktivně prohledávat a hledat potravu v úkrytech, ve vegetaci i ve vodě. Jenže právě záliba v žábách jim v minulém století způsobila obrovské problémy.

V roce 1935 začali Australané vysazovat ropuchu obrovskou, dnes známou především pod anglickým názvem cane toad. Původní plán zněl jednoduše. Ropucha měla požírat hmyz škodící cukrové třtině. Jenže velmi rychle se ukázalo, že nápad byl katastrofální.

Ropuchy se začaly nekontrolovaně šířit a místní predátoři na ně nebyli připraveni. Zvíře, které na pohled vypadá jako velká žába, totiž produkuje silné toxiny. Predátor, který ho napadl nebo spolkl, mohl zemřít. Pro pakobru červenobřichou to byl zásadní problém. Had zvyklý lovit žáby neměl důvod ropuchu ignorovat. Naopak, velká a pomalá kořist mohla působit velmi lákavě. Jenže po jejím spolknutí často přišla otrava.

V místech, kam ropuchy nově pronikly, začaly pakobry mizet. Zpočátku to vypadalo, že před sebou mají nepřítele, se kterým si nedokážou poradit. Pak se ale ukázalo něco mnohem zajímavějšího.

Když vědci porovnali populace pakober z oblastí, kde ropuchy žily dlouho, s hady z míst, kam se invazní druh ještě nedostal, zjistili mezi nimi rozdíly. Pakobry vystavené ropuchám po více generací byly k jejich toxinům odolnější. Zároveň vykazovaly menší ochotu ropuchy požírat.

Nebyla to žádná vědomá strategie. Had samozřejmě neví, že jeho předkové umírali po pozření toxické žáby. Fungoval prostý přírodní výběr. Jedinci, kteří se na ropuchy bez váhání vrhali a jejich toxiny špatně snášeli, častěji zahynuli. Hadi, kteří se ropuchám vyhýbali nebo dokázali jejich jed lépe snášet, měli větší šanci přežít a rozmnožit se. Během dalších generací se tak zastoupení těchto vlastností v populaci změnilo.

Zajímavá byla i velikost hlavy. Had totiž dokáže spolknout jen tak velkou kořist, jakou mu jeho anatomie dovolí. Pokud má relativně menší hlavu, jednoduše se mu do tlamy nevejde tak velká ropucha. A čím menší ropucha, tím menší množství toxinu.

Na první pohled jde o drobný rozdíl. V prostředí plném jedovatých ropuch ale může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Právě pakobra červenobřichá se proto stala jedním z často uváděných příkladů toho, že evoluční změny nemusíme hledat jen v dávné minulosti. Pokud se podmínky prudce změní, mohou být měřitelné i během několika desetiletí.

Velký černý had pohybující se trávou samozřejmě působí výhružně. Když navíc člověk ví, že je jedovatý, instinkt velí držet si odstup. To je mimochodem velmi rozumná reakce. Méně rozumné je předpokládat, že pakobra myslí v tu chvíli na útok.

Pokud není zahnaná do kouta, obvykle se snaží utéct. Je-li nablízku voda, může zamířit k ní. Jindy zmizí v husté vegetaci nebo v některém z úkrytů. Teprve když má pocit, že únik není možný, začne se bránit.

Přední část těla může zploštit, zvedne hlavu, někdy hlasitě syčí a ukáže více červeného zbarvení po stranách. Je to jasné varování. Pokud hrozba nezmizí, může přijít kousnutí. Nejrizikovější jsou proto situace, kdy se někdo pokouší hada chytit nebo zabít. V tu chvíli se člověk sám dostává přesně do vzdálenosti, ze které je pakobra schopná účinně zaútočit.

Uštknutí pakobrou červenobřichou obvykle nepatří mezi nejhorší scénáře, jaké může australský jedovatý had člověku připravit. To však rozhodně neznamená, že jde o banalitu.

Jed může poškodit svalovou tkáň a ovlivnit srážení krve. Po kousnutí se může objevit bolest a otok, nevolnost, zvracení, bolesti břicha, bolest hlavy, pocení a celková slabost. V těžších případech může nastat výraznější poškození svalů. Při rozpadu svalových buněk se do krve uvolňují látky, které mohou následně zatěžovat ledviny. Typickým varovným příznakem může být velmi tmavá moč.

Rozbor potvrzených případů uštknutí ukázal, že systémové příznaky se objevily u značné části pacientů. Průběh ale není pokaždé stejný. Někdo má především místní obtíže, u jiného se rozvine podstatně vážnější otrava. Proto se jakékoli podezření na uštknutí řeší jako lékařská pohotovost, i když člověk zpočátku nepociťuje nic dramatického.

Austrálie má pro uštknutí jedovatými hady velmi propracovaný systém léčby a k dispozici jsou i protijedy. Ani jejich použití ale není úplně jednoduché, protože samotný protijed může u některých pacientů vyvolat silnou alergickou reakci. Lékaři proto hodnotí konkrétní průběh otravy a podle něj volí další postup.

Mimo období rozmnožování žijí pakobry převážně samotářsky. Na jaře se ale samci začnou více pohybovat a hledat samice. S tím přicházejí i souboje.

Když se setkají dva samci se stejným cílem, mohou zvednout přední část těla a začít se vzájemně obtáčet. Jeden se snaží soupeře přitlačit k zemi, druhý se brání a pokouší se získat převahu. Na pohled to může připomínat tanec nebo páření. Ve skutečnosti jde o zápas. Hadi při něm obvykle nebojují způsobem, který by měl druhého zabít. Nejde o souboj na život a na smrt, ale o určení vítěze. Slabší nebo vyčerpaný samec nakonec ustoupí.

Samice následně po několika měsících přivádějí na svět živá mláďata. Pakobra červenobřichá se tím liší od řady jiných hadů, kteří kladou vejce. Mláďata se rodí v tenkém obalu, z něhož se krátce po narození dostanou ven. Pak už se musí o sebe postarat sama.

Živorodost může mít pro hada žijícího v proměnlivých podmínkách určité výhody.

Vejce položené do úkrytu je odkázáno na teplotu prostředí. Samice, která nosí vyvíjející se mláďata uvnitř těla, se může během dne přesouvat. Ráno se vyhřeje na slunci, později zaleze do stínu a svou vlastní teplotou ovlivňuje i prostředí, ve kterém se vyvíjejí zárodky.

Březí samice pakober byly dokonce pozorovány společně na místech vhodných k vyhřívání. Nevytvářejí žádné rodinné skupiny a nejde o dlouhodobé soužití. Několik samic jednoduše využije stejné místo, protože nabízí dobré podmínky.

Po narození mláďat už žádná mateřská péče nenásleduje. Mladý had je od prvních dnů odkázaný sám na sebe. Musí si najít drobnou kořist a současně se vyhnout ptákům, větším hadům a dalším predátorům.

Pakobra červenobřichá dokáže žít i v krajině, kterou člověk výrazně změnil. Pokud zůstane zachovaná voda, vegetace a dostatek potravy, může se objevit i na okraji města. Zahrada s jezírkem nebo pozemek sousedící s potokem pro ni nemusí být ničím jiným než vhodným kusem krajiny.

Člověku se to samozřejmě nemusí líbit. Mít velkého jedovatého hada několik metrů od domu není situace, kterou by většina lidí přijala s nadšením. Právě proto v Austrálii fungují profesionální chytači hadů, kteří zvířata odchytávají a přemisťují. Je to mnohem bezpečnější než pokus řešit problém třeba lopatou.

Hadi totiž nejsou nejnebezpečnější ve chvíli, kdy se někde v trávě snaží zmizet. Nebezpeční začnou být ve chvíli, kdy se jim člověk postaví do cesty, pokusí se je přimáčknout nebo chytit.

Australská příroda má trochu nešťastnou pověst. O mnoha jejích zvířatech se mluví hlavně v souvislosti s tím, jak rychle by dokázala člověka zabít. Pakobra červenobřichá je jedním z takových tvorů. Je velká, jedovatá, černá a její červené boky vypadají skoro jako varování.

Jenže její skutečný život je mnohem obyčejnější. Je to had, který na břehu hledá nejspíš přesně to samé co včera – trochu tepla, vhodný úkryt a žábu, která si ho všimne o zlomek sekundy později, než by měla.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://australian.museum/learn/animals/reptiles/red-bellied-black-snake/

https://animaldiversity.org/accounts/Pseudechis_porphyriacus/

https://fieldofmar-e.schools.nsw.gov.au/fact-sheets/reptiles/red-bellied-black-snake-fact-sheet

https://a-z-animals.com/animals/red-bellied-black-snake/