Článek
V horkém texaském poledni 1. srpna 1966 se nad kampusem Univerzity v Austinu rozléhaly výstřely. Lidé utíkali, křičeli, skrývali se pod lavicemi, za stromy, pod auty. Střelba přicházela shora - z vyhlídkové plošiny univerzitní věže. Tam, 94 metrů nad zemí, stál pětadvacetiletý Charles Joseph Whitman, bývalý mariňák, výborný střelec, tichý student architektury. V rukou držel pušku s optikou, kolem sebe rozloženou výzbroj, a střílel na kohokoliv, kdo se pohnul.
Jeho střelba trvala hodinu a půl. Když skončila, leželo na zemi patnáct mrtvých a přes třicet zraněných. Whitman byl mrtvý také - zastřelen policisty přímo na věži.
Ale ten příběh nezačal tam nahoře. Začal dávno předtím, v rodinném domě na Floridě, kde vyrůstal chlapec s neobyčejnou pamětí, dobrými známkami a otcem, který se nikdy neusmíval.
Charles Whitman
Dobrý syn
Charles Whitman se narodil v červnu 1941 v Lake Worth na Floridě jako nejstarší ze tří synů. Jeho otec, Charles Adolphus Whitman Sr., byl úspěšný podnikatel, vášnivý lovec a zároveň despotický muž, který doma vládl tvrdou rukou. Matka Margaret byla tichá a hluboce věřící žena, která se snažila syny chránit - většinou marně.
Malý Charles byl v mnoha ohledech zázračné dítě. V šesti letech měl podle testů IQ 139, hrál na klavír, miloval čtení a sbíral vyznamenání ve skautu. Ve dvanácti se stal jedním z nejmladších Eagle Scoutů v historii. Kdykoliv něco dělal, dělal to dokonale - přesně, disciplinovaně, s respektem k pravidlům.
A také se brzy naučil střílet. Otec mu koupil první pušku, když mu bylo jen pár let. Společně chodili lovit a Charles brzy prokazoval mimořádnou přesnost. Střelba se stala jeho tichou dovedností - něčím, co ho uklidňovalo i definovalo.
Z venku působil jako ideální americký chlapec. Jenže za dveřmi domova ho tížily rodinné trable. Otec pil, bil matku i syny, křičel, když nebyl výsledek dokonalý. Charles se naučil maskovat emoce - usmívat se, plnit úkoly, ale v hloubi duše se stahoval.
Malý Charles
Mariňák a student
V roce 1959, hned po maturitě, se osmnáctiletý Whitman přihlásil k americké námořní pěchotě. Možná to byl pokus utéct od otce, možná touha po řádu. V každém případě v uniformě vynikal. Rychle získal pověst přesného střelce a disciplinovaného vojáka. Na základně Guantánamo Bay si vysloužil pochvalu za vynikající výsledky ve střelbě - z 250 bodů získal 215.
Armáda si jeho schopností všimla a v rámci programu pro nadané vojáky mu udělila stipendium na University of Texas v Austinu. Studoval strojní inženýrství. V kampusu působil klidně, trochu uzavřeně, ale nikomu nebyl nápadný.
V roce 1962 se oženil se spolužačkou Kathleen Leissnerovou, přátelskou a laskavou dívkou z malého texaského města. Byli krásný pár - mladí, vzdělaní, oddaní. Na svatební fotografii se Charles usmívá, má čistý pohled a drží Kathy za ruku. Jen málokdo by tehdy tušil, že o čtyři roky později ji zabije.
Podivné bolesti a myšlenky
Po návratu z armády se Whitmanovi začal život drolit. Studium mu nešlo, dostal kázeňský trest, ztratil stipendium. Snažil se živit různými brigádami, ale pod tlakem manželství, financí i osobních pochybností začal propadat vnitřnímu chaosu.
Trpěl prudkými bolestmi hlavy, výbuchy hněvu, pocity, že se sám sobě vzdaluje. V deníku, který si tehdy začal psát, se opakují stejné věty: „Nevím, proč mám tyhle myšlenky. Něco se ve mně děje. Nemohu se ovládnout.“
Navštívil i univerzitního psychiatra. Přiznal, že má násilné fantazie - že by mohl zabít svou ženu. Lékař ho uklidnil a objednal na další sezení. Whitman už nepřišel.
Charles Whitman se svojí ženou a kamarádem Larrym
Den D
V noci z 31. července na 1. srpna 1966 seděl Charles u psacího stolu a psal dopis. Jeho rukopis byl čistý, úhledný, slova přesná. Napsal:
„Nemohu rozumně vysvětlit, co mě k tomu nutí. Už několik měsíců mám strašné bolesti hlavy a myšlenky, které nemohu ovládnout. Požaduji, aby po mé smrti byl proveden lékařský výzkum mého mozku.“
Potom vstal, šel do ložnice a zabil svou manželku, zatímco spala. Ráno odjel do bytu své matky, která se nedávno od otce odstěhovala, a zabil i ji. U obou těl zanechal dopis plný omluv a logiky, která působí chladně i zoufale zároveň.
Pak zamířil do kampusu University of Texas. V autě měl brokovnici, pušky, pistole, munici, nože, vodu a jídlo. Ve výtahu vyjel na 27. patro univerzitní věže, přemohl recepčního, zabarikádoval dveře a krátce po 11:45 poslal první výstřel směrem k zemi.
Hodina a půl
V kampusu se z počátku nikdo neorientoval. Lidé padali k zemi, zasažení střelou, a nikdo netušil, odkud přišla. První obětí byla těhotná studentka, která kráčela po nádvoří s manželem. Další byli lidé na parkovišti, pošťák, profesor, dělník, studentky, které se pokusily pomoci raněným.
Whitman střílel s klidem odstřelovače. Z věže měl dokonalý přehled o celém kampusu. Policie dorazila během několika minut, ale k věži se nedalo přiblížit - každý, kdo se objevil, byl zasažen.
Trvalo hodinu a půl, než se dvěma policistům podařilo dostat až na plošinu. Byli to Ramiro Martínez a Houston McCoy. Plížili se po schodech, slyšeli výstřely a ozvěnu. Když vyběhli na plošinu, Whitman se právě chystal k dalšímu výstřelu. Martínez na něj vystřelil zblízka, McCoy ho zasáhl brokovnicí. Bylo 13:24 hodin.
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné.
Arzenál, který měl Charles Whitman při masakru v kampusu
Co se skrývalo v hlavě
Pitva, kterou lékaři provedli krátce poté, odhalila ve Whitmanově mozku nádor. Přibližně o velikosti mince, stlačující část hypotalamu - oblast zodpovědnou za kontrolu emocí a impulzů.
Odborníci se dodnes neshodnou, jak velkou roli mohl nádor sehrát. Někteří neurologové tvrdí, že mohl zásadně ovlivnit jeho chování, jiní to považují za nepravděpodobné. Jisté je jen to, že Whitman si své změny uvědomoval a že o nich mluvil - ale pomoc, kterou potřeboval, nepřišla.
Stín, který zůstal
Masakr na Texaské univerzitě se stal první moderní masovou střelbou v americké historii. Byla to doba před SWAT týmy, před krizovými protokoly, před představou, že něco takového se může stát „v kampusu“.
Událost otřásla Amerikou. Média ji vysílala živě, lidé sledovali snímky z místa a poprvé se v národním vědomí objevila otázka, která se od té doby opakuje: proč?
Charles Whitman byl prvním, kdo ukázal, že vrah nemusí být anonymní šílenec - že může mít tvář souseda, spolužáka, člověka, který dřív působil úplně normálně. Jeho případ se stal předmětem desítek studií o psychopatii, neurologii i o selhání systému, který nedokázal zachytit varovné signály.
Na svatbě zářili štěstím. Nikdo tehdy nemohl tušit, k čemu později dojde. Nejspíš to netušil ani sám Charles.
Když dnes stojíte na nádvoří univerzity v Austinu, vidíte stejnou věž. Na jejím úpatí je památník obětem, prostý, s vytesanými jmény. Žádná zmínka o vrahovi. Jen ticho, které se odráží od kamenných stěn.
Charles Whitman zůstává symbolem paradoxu - člověk, který měl všechny předpoklady k úspěchu, se stal ztělesněním nepochopitelného zla. Jeho život je připomínkou, že za zdánlivou disciplínou může růst něco temného, co si dlouho nikdo nechce připustit.
A možná i varováním, že hranice mezi řádem a šílenstvím může být tenčí, než si myslíme.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.lvcriminaldefense.com/charles-whitman-the-texas-bell-tower-sniper/
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/1556-4029.70071
https://zoom.iprima.cz/historie/charles-whitman-masovy-vrah
https://www.tshaonline.org/handbook/entries/university-of-texas-tower-shooting-1966
https://www.scholarlyreview.org/article/121690-the-texas-tower-shooter-an-analysis-of-charles-whitman
https://apps.texastribune.org/guns-on-campus/allen-crum-helped-stop-ut-tower-shooter-charles-whitman/
https://www.britannica.com/biography/Charles-Whitman
