Chavín de Huántar - chrámový komplex v Peru je dosud opředen tajemstvím. Stejně jako jeho kresby

Není tak známé jako například Stonehenge, ale cestovatelům a milovníkům záhad má rozhodně co nabídnout. Archeologické naleziště Chavín de Huántar se nachází v Peru v oblasti Ancash a patří mezi světové dědictví UNESCO.

Chavínská kultura

Památka nese název po chavínské kultuře, která se datuje mezi roky 900-200 př.n.l. Příliš informací o ní nemáme, nevíme, jakým jazykem tehdejší lidé mluvili (odhaduje se, že pravděpodobně starou formou kečuánštiny) či jak si sami říkali. Podle nalezených pozůstatků víme, že pěstovali kukuřici, quinou, dýně, arašídy a brambory, chovali lamy a, což není příliš překvapivé, užívali i psychotropní látky. Takové látky užívalo mnoho starších národů (některé je užívají dodnes), protože se pak v pozměněném stavu vědomí spojovali například s bohy, duchy atp. Předpokládá se, že chavínští lidé byli také prvními Jihoameričany, kteří uměli zpracovávat zlato.

Oblast však byla různě intenzivně obývaná už mnoho set let předtím, alespoň podle datace uhlíkovou metodou. První známky lidské činnosti v oblasti se datují až někdy do roku 3 000 let př.n.l. a ruiny prvních staveb pocházejí z období kolem roku 1200 př.n.l. Chavínci však využili strategického umístění oblasti, celoregionálního významu a vytvořili z něj místo, kde se scházeli. Pokračovali pak ve zvelebování místa a dalších stavbách. I když historie komplexu sahá až takto hluboko do minulosti, není nejstarším místem jihoamerické civilizace, o kterém bychom měli důkazy. Tím místem, alespoň podle dosavadních výzkumů, je Norte Chico, kde jsou památky po lidské civilizaci sahající do doby až 5 000 př.n.l.

Centrem chavínské společnosti byl právě Chavín de Huántar, který zároveň sloužil jako obřadní místo. Podle dosavadních poznatků jej však trvale obývalo jen několik kněží, ostatní lidé byli poutníci a obyvatelé z blízkých oblastí, kteří se do chrámového komplexu scházeli kvůli obřadům. Dnes jsou z něj jen ruiny, pozůstatky vodních kanálů a tunely. Význam staveb a zejména tří hlavních artefaktů - Lanzónu, Tellova obelisku a stély Raimondino - není dodnes zcela jasný.

Pyramida jako centrum

Hlavní stavbou celého komplexu je chrám ve tvaru pyramidy s plochým zakončením, který je obklopen řadou dalších menších plošin. Stěny chrámu jsou zdobené řezbami a sochami. Kromě hlavního chrámu však v komplexu najdeme řadu dalších významných staveb včetně vedlejších menších chrámů, náměstí a jiných shromaždišť. Podle dřívějších znalostí se předpokládalo, že základem je tzv. starý chrám s nádvořím ve tvaru U (postavený cca 900 let př.n.l.), a pak je vedle něj novější přístavba nového chrámu (cca 500 let př.n.l.), jak je vidět na fotce modelu níže. Nové poznatky však tuto myšlenku trochu boří, ale k lepšímu určení je zapotřebí ještě dalších výzkumů.

Chrámový komplex jako celek však nesloužil jenom ke shromažďování poutníků a věřících, ale i ke konání rituálů, z nichž některé byly zřejmě poněkud temné. Archeologické výzkumy odhalily lidské kosti, které nesly památky po tepelných úpravách jako vaření nebo pečení a řezy nožem. Oběti byly nejspíše součástí množství obřadů, které se zde konaly. Kromě lidských obětin byly nalezeny i zvířecí a rostlinné. Často byly poházené v keramických nádobách v bývalých vodních kanálech.

I vodní kanály jsou zajímavé samy o sobě. Pochopitelně sloužily k odvádění vody během období dešťů, ale vědkyně Miriam Kolar upozornila na zajímavý jev, který s velkou pravděpodobností hrál také svojí roli. Když se kanály zaplnily vodou, chrámovým komplexem se rozezněl melodický zvuk. Ten mohl být součástí různých obřadů.

Obřadů se účastnili lidé z celého okolí, ale další, posvátnější obřady se pak konaly v útrobách chrámů a v komplexu tunelů pod ním. Těch se však účastnili jenom nejvyšší kněží. Ti při obřadech užívali psychotropní látky, např. i dnes známou ayahuascu. V labyrintu podzemních chodeb se pak pohybovali díky světelnému paprsku, který sem byl přiveden za pomoci soustavy lesklých „zrcadel“. Světelné záblesky v kombinaci s vlivem psychotropních látek ještě víc umocňovaly stav, ve kterém se kněží nacházeli.

Kámen Lanzón - cíl bloudících kněží, po kterém stékala krev

Zatímco kněží bloudili chodbami labyrintu, jejich cíl trpělivě čekal na konci - posvátný kámen Lanzón, jeden ze tří hlavních artefaktů. Situovaný je několik metrů pod zemí a vede k němu jediná úzká chodba. Kněží, ovlivnění nejčastěji nápojem z halucinogenního kaktusu San Pedro, se nechali vést mimo jiné i zvukem vody z vodních kanálů, který zde v podzemí zněl jako řev jaguára.

Jedná se o kamenný granitový sloup vysoký zhruba 4,5 metru s rytinami představujícími jejich božstvo. Hlava je napodobeninou hlavy jaguára, což je kočkovitá šelma, která je v rytinách, řezbách a sochách jihoamerického původu vídána nejčastěji. Vlasy jsou však tvořeny hady, na uších najdeme velké náušnice. Postava má i drápy, které se také odkazují na šelmu.

Podle výzkumů se předpokládá, že shora byla lita na kámen krev zvířecích obětí, která stékala rytinami a kněží pod vlivem se poté snažili spatřit něco, co by mohly vykládat jako vize. Ať už vize z dob minulých, nebo předpovědi do budoucna.

Raimondiho stéla

Raimondiho stéla je o něco menší než Lanzón a je ze žuly. Měří necelé dva metry a je pokrytá rytinami, které dosud nebyly rozluštěny. Záhadologové, jako např. známý Erich von Däniken, nabízejí vysvětlení v podobě stroje nebo mimozemské technologie. Německý inženýr Volkrodt za tím vidí parní stroj. A zatímco mimozemská technologie není vědci přijímána jako věrohodné vysvětlení, možnost, že by se mohlo jednat o prastarou verzi nějakého funkčního parního stroje, jsou někteří ochotni připustit jako jednu z možností.

Situaci trochu ztěžuje skutečnost, že Raimondiho stéla nebyla nalezena na svém původním místě, ale v domě místního farmáře, který ji využíval jako stůl. Nevíme tedy, kde se nacházela původně, ani v jaké pozici.

Rytiny na stéle jsou tvořeny tzv. metodou konturové rivality. To znamená, že z jednoho úhlu pohledu vidíme nějaký obraz, ale když si jej obrátíme, můžeme vidět zase něco jiného. Při jednom takovém pohledu můžeme vidět pravděpodobně zobrazení boha, který drží v každé ruce hůl, která však může znázorňovat i kaktus. Oči směřují vzhůru k vysoké čelence, která sedí na zobrazení kajmana. V opasku postavy vidíme další obličej, ze kterého po stranách vylézají hadi. Když stélu obrátíme vzhůru nohama, vidíme obličeje i v holích, a i řada dalších rytin změnila svůj význam.

Celkový obraz je dokonale symetrický a zdůrazňuje význam duality. Ta byla důležitá v každém aspektu života lidí - střídání dne a noci, sucha a dešťů, života a smrti atd.

Tellův obelisk

Obelisk je pojmenovaný po chirurgovi, antropologovi a archeologovi Juliu Césarovi Tello Rojasovi, který byl prvním domorodým archeologem v Jižní Americe a který obelisk jako první vědecky prozkoumal a zdůraznil jeho význam. Je považován za otce „peruánské archeologie“, který zastával názor, že peruánská kultura se vyvinula samostatně a nebyla „donesena“ z mezoamerických oblastí, což byla teorie, kterou zastával Max Uhle. Podle Tella se pradávní lidé ze severu dostali do amazonské džungle a postupně osídlili východní stranu And, tam, kde jsou oblasti příznivé pro život. Tam se naučili pěstovat plodiny a rozvinula se zemědělská společnost, která se nadále vyvíjela a vytvořila kulturu. Poté ovlivňovali svojí kulturou společnosti lidí z pobřežních oblastí. Oproti tomu podle Uhleho přinesli kulturní prvky lidé z peruánského pobřeží, kteří je předali lidem z And.

Výzkumy však prokázaly, že i když mohl mít Tello pravdu v samostatném vývoji vysokohorské kultury, jeho předpoklad, že základem byla chavínská kultura jako nejstarší kultura jihoamerického regionu, byl mylný. Jak již bylo zmíněno výše, archeologové a badatelé objevili i mnohem starší pozůstatky lidských kultur, zejména v Norte Chico.

Obelisk měří 2,52 metru, má lichoběžníkovitý tvar, je z bílé žuly a na všech stranách jsou rytiny. Rytiny jsou tak složité a komplexní, že dodnes nebyly zcela rozluštěny a patří mezi nejsložitější v celé Jižní Americe. Podle archeologa Johna Rowea je základem spojení dvou kajmanů, jihoamerických predátorů, ostatní rytiny dokreslují postavy a znaky jihoamerické fauny a flóry. Podle Tella však šlo o zobrazení duálního boha (hermafrodita neboli spojení muže a ženy v jednom zobrazení) s hlavou kočky. Peruánský archeolog Féderico Doig v rytinách pro změnu viděl postavu ptačího boha s kočičí tlamou. Teoreticky by se také mohlo jednat o zobrazení potravinového řetězce, na jehož vrcholu jsou největší predátoři - jaguár, kajman a kondor. Podle dalších vědců můžou rytiny symbolizovat vývoj života a spojení s kosmem, což je častý motiv u jihoamerických rytin. Rytiny ikonograficky zachycují prvky z pobřežních oblastí, z nížin, vysočiny i tropických pralesů. Tento komplexní pohled na svět kolem sebe vypráví mnohé o tom, jak přemýšliví tehdejší lidé byli a jakou znalost prostředí, v němž žili, měli.

Chavínský chrámový komplex ještě dozajista nevydal veškerá svá tajemství a je možné, že množství artefaktů nikdy zcela nepochopíme. Přesto se jedná o velmi zajímavé archeologické naleziště, které nám může povědět mnohé o dávných kulturách a o myšlenkách tehdy žijících lidí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.wikipedia.org/wiki/Chav%C3%ADn_de_Hu%C3%A1ntar

https://www.khanacademy.org/humanities/ap-art-history/indigenous-americas-apah/south-america-apah/a/chavin-de-huantar1

https://whc.unesco.org/en/list/330/

https://www.stoplusjednicka.cz/chavin-de-huantar-svatyne-tajemne-civilizace-podle-ericha-von-danikena

https://en.wikipedia.org/wiki/Raimondi_Stele

https://es.wikipedia.org/wiki/Julio_C%C3%A9sar_Tello

https://tom-stehule.com/2020/08/29/chavin-de-huantar-sve-nejvetsi-tajemstvi-stale-ukryva/

https://www.czickontheroad.cz/chavin-de-huantar-peru

https://es.wikipedia.org/wiki/Obelisco_Tello