Článek
Když v roce 1943 zuřila druhá světová válka, Norsko už bylo tři roky pod německou okupací. Nacisté drželi strategické pobřeží, kontrolovali přístavy i zásobovací trasy a norský odboj fungoval v ilegalitě. Přes Severní moře se pašovaly zbraně, výbušniny a sabotážní týmy, které měly oslabit německé postavení. Jenže každá taková operace byla hazardem s životem – nejen kvůli nepříteli, ale i kvůli krutým podmínkám arktické zimy.
Právě do tohoto prostředí se dostal Jan Baalsrud, mladý muž, který se rozhodl bojovat proti okupantům. Jeho příběh je jedním z nejdrsnějších a nejneuvěřitelnějších případů přežití z celé války – a zároveň ukázkou toho, kam až dokáže člověk zajít, aby se udržel naživu.
Jan Baalsrud
Kdo byl Jan Baalsrud
Jan Sigurd Baalsrud se narodil v roce 1917 v norském Kristiansundu, ale mnoho let žil v Kolbotnu na jihovýchodě země. Před válkou se vyučil výrobcem kartografických nástrojů, ale už od mládí měl blízko k moři a severní přírodě. Když Německo v dubnu 1940 napadlo Norsko, přidal se k ozbrojeným silám a po pádu země uprchl do Švédska a pak do Británie. Tam se zapojil do speciální jednotky Kompani Linge, která prováděla diverzní akce v okupovaném Norsku.
Na jaře 1943 byl součástí mise „Martin Red“ – úkolu dopravit z Británie do severního Norska zásoby výbušnin a připravit sabotáž německých vojenských zařízení v oblasti Tromsø.
Mise, která se zvrtla
Skupina čtyř mužů vyplula z britských Shetlandských ostrovů na rybářské lodi „Brattholm“. Cílem bylo přistát u norského pobřeží, navázat kontakt s odbojem a vyložit materiál. Jenže plán se zhroutil hned po příjezdu. Místní obyvatel, který měl posádce pomoci, je omylem prozradil – pravděpodobně bez úmyslu, ale následky byly fatální.
Němci se o operaci dozvěděli, připravili léčku a loď přepadli. V přestřelce zahynula většina členů posádky nebo byla zajata a později popravena. Jan Baalsrud se zázrakem dostal na břeh – bosý, s puškou a batůžkem. V chaosu ho zasáhla kulka do nohy, ale nebyla smrtelná. Od té chvíle začal jeho neuvěřitelný útěk.
Útěk přes zasněžené hory
Baalsrud věděl, že jedinou šancí je dostat se do neutrálního Švédska. To znamenalo překonat desítky kilometrů zasněžených hor a fjordů, často bez cest a bez vybavení, zatímco Němci pročesávali oblast. Kromě zraněné nohy měl na sobě jen tenké šaty a mráz se pohyboval hluboko pod nulou.
Místní obyvatelé mu pomáhali – nosili mu jídlo, převáželi ho přes fjordy a schovávali ho před německými hlídkami. Každý, kdo mu pomohl, riskoval smrt. Po několika dnech v mrazu ale Baalsrud utrpěl těžké omrzliny. Prsty na nohou začaly černat a hnít. Cítil nesnesitelnou bolest a věděl, že infekce se může rychle rozšířit.
Rozhodnutí, které zachránilo život
Když se skrýval v horské chatě, kterou nazval Hotel Savoy, pochopil, že pokud si neodstraní mrtvou tkáň, zemře na otravu krve. Neměl lékaře, nástroje ani léky – jen kapesní nůž. Začal si postupně amputovat zčernalé prsty u nohou. Nůž nebyl ostrý, takže šlo o pomalou a bolestivou práci. Někdy si musel dávat přestávky, aby se nezhroutil bolestí. Přesto v tom pokračoval, protože to byla jediná šance, jak přežít.
Omrzliny a vyčerpání ho vyřadily z pohybu na celé týdny. Několik dní byl schovaný sám pod sněhem, dokonce zakopaný ve svahu, aby ho Němci nenašli. Žil z toho mála, co mu místní stihli přinést – kousek chleba, sušené ryby, vodu z roztátého sněhu.
Cesta ke svobodě
Po téměř měsících útrap, kdy se několikrát málem vzdal, ho místní lyžaři na saních dopravili přes hranici do Švédska. Měl těžké podchlazení, byl vyhublý a přišel o všechny prsty u nohou. Přesto se zázračně zotavil a vrátil se k odboji. Po válce se usadil v Norsku, ale zbytek života žil s trvalými následky zranění.
Psychologie extrémního přežití
Rozhodnout se uříznout si vlastní prsty není jen fyzický výkon – je to především psychologický zlom. Člověk musí překonat základní pud sebezáchovy, který velí chránit své tělo, a uvědomit si, že ztráta části sebe sama je lepší než smrt. Baalsrud navíc dělal toto rozhodnutí sám, bez podpory, v mrazu a v neustálém strachu z odhalení.
V takové chvíli hraje roli kombinace několika faktorů: silná motivace (touha přežít a uniknout), schopnost odpojit se od bolesti a soustředit se na cíl, a také přijetí reality – že návrat do „normálu“ už nebude nikdy možný. Lidé v takových situacích často mluví o tom, že jednali „na autopilota“ a až později si uvědomili, co vlastně udělali.
Příběh Jana Baalsruda se stal symbolem odvahy, odhodlání a solidarity – protože bez pomoci obyčejných Norů by nikdy nepřežil. Po válce se o jeho útěku psaly knihy, vznikly i filmy Devět životů (1957) nebo Ten dvanáctý (2017). Jeho čin ale není jen hrdinskou legendou – je také připomínkou toho, jak extrémní podmínky dokážou člověka donutit k rozhodnutím, která by si za normálních okolností neuměl představit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://srdcezapolarnimkruhem.cz/2021/05/03/jan-baalsrud-velky-pribeh-o-odvaze-a-obetavosti-norskeho-lidu-o-jeho-soudrznosti-o-hrdinstvi-a-vuli-prezit-1-cast/
https://www.offgridweb.com/survival/the-wwii-survival-story-of-jan-baalsrud/
https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Baalsrud
https://www.historynet.com/sole-survivor-commando-evaded-nazis-arctic/
