Článek
Když se třicetiletý americký mořeplavec Steve Callahan vydal v roce 1982 na sólovou plavbu přes Atlantik, měl za sebou spoustu zkušeností s loděmi a oceánem. Přesto nic z toho, co se naučil, ho nemohlo plně připravit na to, co mělo přijít. Jeho cesta se změnila v dramatický boj o život, který trval 76 dní – téměř dva a půl měsíce – v malém nafukovacím záchranném člunu uprostřed oceánu.
Steven Callahan při přednášce o své zkušenosti v roce 2016
Zajímají vás skutečné příběhy o přežití v extrémních podmínkách?
Cesta, která měla být dobrodružstvím
Callahan byl už od mládí fascinován mořem. Vyrůstal poblíž pobřeží, učil se plachtit a opravovat lodě, navrhoval vlastní konstrukce. Před svou osudovou cestou postavil 6,5metrovou loď Napoleon Solo, na které se v roce 1981 zúčastnil závodu přes Atlantik z Penzance v Anglii do Antiguy. Po závodě se rozhodl plout zpět do USA oklikou přes Kanárské ostrovy a Karibik.
Byla to odvážná trasa, ale Callahan byl přesvědčený, že ji zvládne. Jeho loď byla malá, ale dobře vybavená, a on sám měl v kapse spoustu praktických dovedností. Na rozdíl od turistů, kteří se nechají vést navigací a motorem, Callahan spoléhal na tradiční sextant, mapy a vítr.
Noc, která všechno změnila
V noci z 29. ledna 1982, zhruba týden po odplutí z Kanárských ostrovů, ho uprostřed oceánu probudil obrovský náraz. Něco – dodnes neví, zda šlo o velrybu, nebo plovoucí kontejner – prorazilo trup jeho lodi. Voda se valila dovnitř a loď se začala rychle potápět.
Callahan měl jen pár minut na záchranu základního vybavení: nafukovací člun, solární destilátory na vodu, loveckou harpuničku, pár zásob a navigační pomůcky. V nastalém zmatku nemohl vzít všechno – přišel o většinu jídla i náhradních dílů. Jakmile Napoleon Solo zmizel pod hladinou, zůstal na moři sám, uvězněný v sedm stop dlouhém člunu.
Přežití na hraně
První dny byly kritické. Měl jen pár litrů pitné vody a zásobu potravin na několik dnů. Brzy začal lovit ryby, především pražmy, pomocí improvizovaných háčků a nástrah. Vodu získával ze solárních destilátorů, které však denně vyprodukovaly jen malou dávku – musel se naučit pít velmi málo a vydržet dlouhé hodiny žízně.
Jídlo i voda byly ale jen část problému. Podle Callahana byla ještě náročnější psychika – monotónní pohled na nekonečnou vodní plochu, neustálé slunce pálící do kůže a nejistota, zda ho někdo najde. Během dnů se snažil udržovat rutinu: opravoval člun, lovil ryby, zapisoval si poznámky, plánoval další kroky. V noci poslouchal zvuky oceánu a doufal, že se na obzoru objeví loď.
„Žiju ve světě vody a nebe. Každý den je bitva, ale také lekce pokory. Oceán mě může kdykoli pohltit — a přesto mi dává to, co potřebuju, abych přežil.“ (Steve Callahan, Adrift: Seventy-six Days Lost at Sea)
Setkání s mořským životem
Callahan nebyl na moři úplně sám – kolem jeho člunu se brzy začalo držet hejno pražmovitých ryb, které mu poskytovalo potravu, ale zároveň přitahovalo žraloky. Zpočátku měl z predátorů strach, ale postupem času si uvědomil, že jejich přítomnost je součástí jeho nového „ekosystému“. V knize později napsal, že oceán se pro něj stal jakýmsi plovoucím ostrovem, na kterém sdílel život s rybami, ptáky a dalšími tvory.
Boj s nemocí a slabostí
Během týdnů na moři Callahan hubnul a slábl. Slaná voda a slunce mu rozežíraly kůži, začaly se objevovat infekce a boláky. Každý den musel opravovat malá protržení člunu, aby nepřišel o jediný kousek vzduchu. Psychicky si pomáhal drobnými cíli – „dostat se k dalšímu východu slunce“ nebo „ulovit rybu, než zapadne slunce“.
Nejhorší byly chvíle, kdy zahlédl loď na obzoru a snažil se přivolat pomoc signální pistolí – marně. Několikrát ho lodě minuly, aniž by si jeho malého člunu všimly.
Po 76 dnech, kdy urazil přes 3 000 kilometrů oceánu, spatřil Callahan na obzoru ostrov Marie Galante u pobřeží Guadeloupu. Brzy si ho všimli rybáři, kteří ho dopravili na břeh. Byl vyčerpaný, silně dehydratovaný a zhubl o více než třicet kilo, ale byl naživu.
Život po katastrofě
Namísto toho, aby se moři vyhýbal, se Callahan k němu vrátil. Napsal knihu Adrift: Seventy-Six Days Lost at Sea, která se stala bestsellerem a inspirovala mnoho lidí po celém světě. Dále se věnoval konstrukci lodí, psaní o námořních tématech a pomáhal při výcviku přežití na moři.
„Nejsem si jistý, zda jsem se z oceánu někdy opravdu vrátil. Část mě tam zůstala navždy.“ (Steve Callahan, Adrift: Seventy-six Days Lost at Sea)
Pro Callahana bylo 76 dnů v oceánu lekcí pokory – a důkazem, že lidská vůle vydržet může překonat i ty nejhorší podmínky.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://people.com/steve-callahan-survives-76-days-on-a-raft-in-the-atlantic-ocean-exclusive-11784615
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2012/mar/23/adrift-in-atlantic-76-days
https://www.cruisingworld.com/people/documentary-76-days-adrift/
https://www.sailingeurope.com/blog/survival-at-sea-the-thrilling-story-of-steve-callahan
https://www.irishcentral.com/opinion/others/steven-callahan-lost-at-sea
https://eu.newportri.com/story/entertainment/movies/2024/09/13/76-days-documentary-on-man-lost-at-sea-will-be-shown-in-newport-jane-pickens-theater/75177470007/
