Tělo měla mrtvé, ale mozek žil: 80 minut byla uvězněná pod ledem, pak se vrátila ze světa mrtvých

Pod ledem zůstala uvězněná dlouhých 80 minut. Její tělo bylo ztuhlé, srdce nebilo, mozek nejevil známky aktivity. Vypadala jako mrtvá. Ale nezemřela. Švédské lékařce Anně Bågenholm se podařilo nemožné – přežít vlastní smrt.

Byl květen 1999. Jaro už bylo v plném proudu, ale v norských horách ještě pořád ležel sníh. Devětadvacetiletá Anna Bågenholm, rezidentka v norské nemocnici v Tromsø, vyrazila po službě s kolegy na lyže. Chtěla si pročistit hlavu a užít si čerstvý vzduch. Netušila, že ji čeká něco, co změní nejen její život, ale i pohled lékařů na smrt a přežití.

Když sjížděla svah nedaleko Narviku, ztratila najednou kontrolu. Padla hlavou napřed a pod její vahou se prolomila tenká vrstva ledu, která zakrývala horský potok. Tělo se propadlo do ledové vody, hlavou dolů, mezi kameny a kusy ledu. Nešlo se pohnout, úplně se zaklínila. Jediné, co bylo nad hladinou, byly její lyže. Křičela, bojovala, ale během pár minut všechno umlklo.

Její dva kolegové, kteří byli nedaleko, ji slyšeli volat o pomoc. Okamžitě se k ní rozběhli a snažili se ji vytáhnout. Bez úspěchu. Led byl silný, proud vody prudký, Anna byla zaklíněná. Zavolali záchranku, ale čas běžel. Po sedmi minutách ztratila vědomí. Po čtyřiceti minutách přestalo bít její srdce.

Pod vodou zůstala celkem 80 minut.

Zajímají vás články o lidech, kteří přežili "nepřežitelné"? Bylo již napsáno:

Když ji záchranáři konečně vytáhli, byla bez známek života. Tělo ztuhlé, bledé, studené jako led. Její tělesná teplota byla jen 13,7 °C – mnohem méně, než se považuje za slučitelné se životem. A přesto ji nikdo neprohlásil za mrtvou. Proč?

Norské nemocnice už tehdy pracovaly s poznatkem, který se dnes učí po celém světě: hluboká hypotermie – tedy extrémní podchlazení – může tělo zpomalit natolik, že mozek vydrží bez kyslíku mnohem déle než obvykle. Jinými slovy - chlad tělo „uspí“ a do určité míry chrání.

Anna byla okamžitě převezena vrtulníkem do Tromsø, kde začal jeden z nejneuvěřitelnějších lékařských bojů o život, jaký kdy kdo zaznamenal.

Lékaři v Tromsø ji napojili na mimotělní oběh – zařízení, které krev ohřívá a okysličuje mimo tělo. Krok za krokem ji začali pomalu „vracet“. Nesměli to uspěchat. Příliš rychlé ohřátí by mohlo způsobit selhání orgánů. Zůstala bez známek života celé tři hodiny.

A pak to přišlo: srdce se znovu rozběhlo.

Nešlo o žádný zázračný moment jako z filmu. Šlo o výsledek extrémně pečlivé, technicky dokonalé práce týmu lékařů, kteří odmítli vzdát pokus o záchranu, i když všechny známky říkaly: je konec.

Když se Anna konečně probrala, nevěděla, co se stalo. Byla zcela zmatená. Několik dní zůstala na jednotce intenzivní péče, napojená na přístroje. Lékaři nevěděli, jestli její mozek přežil bez poškození. Ale EEG ukázalo aktivitu. A pak přišlo další překvapení – začala mluvit. Byla slabá, ale při vědomí. Reagovala. Smála se.

Rehabilitace byla dlouhá. Měla poškozené nervy, částečně ochrnuté ruce, potíže s jemnou motorikou. Učila se znovu psát, oblékat, jíst. Ale den za dnem se zlepšovala. Po několika měsících se vrátila domů. Po roce se znovu vrátila i do nemocnice – tentokrát však už ne jako pacient, ale jako lékařka.

Její příběh se rozletěl do světa. Lékaři v zahraničí mluvili o „zázraku z Norska“. O Anně Bågenholm se psalo v odborných časopisech, vystupovala v dokumentech, jako byl například „Real Emergency Calls“, a stala se symbolem toho, co všechno je v medicíně možné – když se nevzdáte.

Ale ona sama to tak nevidí. Když se jí ptali, co rozhodlo o jejím přežití, odpověděla prostě: „Měla jsem štěstí. A skvělé kolegy.“

Případ Švédky Anny Bågenholm změnil způsob, jakým se lékaři po celém světě dívají na podchlazení. Do té doby se pacienti, kteří byli extrémně studení a bez známek života, často považovali za mrtvé. Jenže Annino přežití ukázalo, že srdce se dá znovu rozběhnout, mozek může fungovat dál – i když to na první pohled vypadá beznadějně.

Dnes se v lékařských kruzích často říká: „Nikdo není mrtvý, dokud není teplý a mrtvý.“

Tahle věta už zachránila stovky životů.

Anna sama se po letech z velké části stáhla z veřejnosti. Nehledá pozornost, nevydala knihu, nedělá motivační přednášky. Žije poklidně a dál pracuje jako lékařka. Ale když o svém příběhu mluví, dělá to s tichou pokorou. Ví, že přežila něco, co by nemělo být možné.

Její příběh tak ukazuje, že někdy stačí jediná věc – nevzdat to. Ani když už to vypadá, že je pozdě.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.flexitog.eu/blog/flexitog-news-articles-1/how-anna-bagenholm-survived-the-lowest-body-temperature-ever-recorded-11

https://en.wikipedia.org/wiki/Anna_B%C3%A5genholm

https://bushcraftbuddy.com/anna-bagenholm-80-minutes-in-a-frozen-stream/

https://www.cbsnews.com/news/frozen-woman-a-walking-miracle/

https://www.theguardian.com/science/blog/2013/dec/10/life-death-therapeutic-hypothermia-anna-bagenholm