Hlad, nemoci, kanibalismus. Tragédii Donnerových pionýrů v pohoří Sierra Nevada přežila jen polovina

Americká historie je prodchnuta příběhy pionýrů, kteří přišli do Ameriky hledat štěstí a nový život. Začátky však byly těžké, osadníky sužovaly nemoci, tvrdé životní podmínky, později i rozbroje s domorodými kmeny. Říká se, že odvážným štěstí přeje. Odvážných lidí bylo tehdy mnoho, ale životy některých z nich byly velmi krátké. Příběhy o nich se pak vyprávěly jako varování před lehkomyslností a podceněním přírodních nástrah.

Jeden z takových příběhů se odehrál v roce 1846, když skupina osadníků vyrazila do Kalifornie a cestu si pokusila zkrátit přes Hastingsův průsmyk. Tato nová trasa slibovala podle Hastingse kratší a rychlejší cestu, nicméně opak se ukázal být pravdou. Za tuto zkušenost zaplatilo mnoho lidí životem.

Lansford Hastings a jeho stezka

Lansford Hastings (*1819, † 1870) byl ambiciózní chlapík, voják a dobrodruh, který vystudoval právo. Jeho jméno je trvale spojeno s průsmykem, který po něm byl pojmenován a stezkou, která měla být zkratkou do Kalifornie. Hastings totiž patřil mezi lidi, kteří prosazovali cestu do Kalifornie, jež byla tehdy pod správou Mexika. Historie tohoto muže hodnotí nejednoznačně. Pro někoho byl pionýrem, idealistou, nadšencem, který chtěl usnadnit osídlování dalších končin, v tomto případě Kalifornie. Pro jiné byl však nezodpovědným a ambiciózním mužem, který nedbal nebezpečí a který svojí nezodpovědností způsobil smrt mnoha lidí. Svalovat na něj veškerou vinu by však nebylo fér. Lidé, kteří následovali jeho rad, byli dospělí a za své životy měli zodpovědnost především sami. Přesto však za jeho jménem zůstává poněkud hořká pachuť…

V roce 18445 vydal příručku, kde popisoval novou trať vedoucí do Kalifornie, která měla být kratší než stávající trasa. Křižovatkou, na níž se osadníci mohli rozhodnout, zda půjdou po ověřené trase, nebo zvolí tuto kratší, byla pevnost Fort Bridger na území dnešního Wyomingu. Odtud se měli vydat dál přes pohoří Wasatch Range a dále přes Velkou solnou poušť. Za ní se pak mohli opět napojit na Kalifornskou stezku a pokračovat dál do Kalifornie s tím, že zkratka jim měla ušetřit několik dní cesty.

Největší problém však tkvěl v tom, že Hastings si tuto trasu nikdy nevyzkoušel s kolonou plně obsazených vozů. Trasu v podstatě vytyčil jen na základě informací, které získal od lovců a trapperů, menších expedic a částečně si řadu informací jen odvodil a šlo tak spíše o spekulace než fakta. Poháněla ho však touha stát se vlivným mužem nové Kalifornie a tento vliv mu měla zajistit stezka, kterou by sám prosadil a která by osadníkům ulehčila pochod. Ignoroval nebezpečí, a naopak ve své příručce sliboval, že cesta bude kratší, rychlejší, dokonce bezpečnější a po cestě bude dostatek zdrojů pro hospodářská zvířata, s nimiž osadníci cestovali. Jenže v reálu byla cesta výrazně těžší, pochod byl tak kvůli nepříznivým vlivům mnohem pomalejší (místo zkrácení cesty o několik dní došlo k prodloužení o několik týdnů) a o dostatku vody a píce pro dobytek si osadníci mohli jenom nechat zdát, zejména v oblasti pouště.

Mnoho lidí mu však uvěřilo. Ostatně neměli moc možností, jak si jeho tvrzení ověřit a představa kratší a jednodušší cesty do zaslíbené Kalifornie byla prostě příliš lákavá. To byl i případ Donnerovy skupiny. Šlo o skupinu 87 lidí, většinou se jednalo o celé rodiny plus několik jednotlivců. Základ skupiny tvořily rodiny bratrů Donnerových - staršího George a mladšího Jacoba s jejich manželkami a dětmi. Další významnou rodinou ve skupině byli Reedovi, otec William s manželkou a dětmi. Reed se často dostával s ostatními člen do konfliktu a na čas skupinu opustil, ale nakonec se k ní zase vrátil. Někdy se skupině přezdívá také Donner-Reedova skupina. Kromě těchto hlavních postav tvořily skupinu i rodiny Gravesových, Murphyových, Breenových a Kesebergových a dále jednotliví trampové a lovci. Vůdcem byl především starší z bratrů Donnerových, George.

Na cestu vyrazili na jaře 1846 z Illinois a u Fort Bridger, kam dorazili v červenci, se rozhodli pro zkrácení cesty přes Hastings Cutoff, i když je někteří zkušení muži od této volby odrazovali. Hastings jim však sliboval, že cesta bude dobrá a že je povede, i když ne přímo - cestoval řadu týdnů před Donnerovou skupinou a pouze jim na cestě zanechával vzkazy, zejména v místech, kde nebylo úplně jasné, kudy by se měla skupina vydat dál.

Před pohořím Wasatch Range poslal Hastings Donnerově skupině průvodce Jamese Hudspetha, který jim měl pomoci s přechodem hor, aby zbytečně neztratili čas, pokud by zabloudili. Jenže dobrý úmysl se minul účinkem a skupina si cestu musela doslova sama vytvořit. Kácení stromů a tvorba sjízdné trasy jim však zabrala neuvěřitelně mnoho času, vyčerpali množství zásob a z pohoří se dostali vyčerpaní. Už v této době měli pocit, že prožili to nejtěžší a že teď už bude cesta snad jednodušší. Jenže je čekala Velká solná poušť.

Ta jim měla zabrat dva dny, ale místo toho se přes ni doslova plahočili téměř týden. Co vypadalo jako rovný a suchý povrch, to se ukázalo být matoucí krustou, pod níž se skrývalo slané bahno, do něhož zabředávaly těžké vozy i dobytek. Aby toho nebylo málo, osadníkům velmi rychle docházela pitná voda a v tomto prostředí nenacházeli žádné nové zdroje. Pokud už se nějaká voda objevila, nedala se pít. Osadníci i jejich zvířata trpěli žízní a fyzickým i psychickým vyčerpáním, které zvyšoval celodenní úpal a teploty přesahující i 40 stupňů Celsia. Než prošli pouští, řada zvířat uhynula.

V říjnu 1846, po mnoha týdnech fyzického i psychického strádání se připojují zpátky na Kalifornskou stezku. Jenže místo radosti, že jsou zase na známé cestě, tuší, že je to celé špatně. Zkratka, která jim měla ušetřit čas, jim paradoxně větší množství času vzala a když se nyní blížili k pohoří Sierra Nevada, byla nablízku i zima. Zima, před kterou měli stihnout projít pohořím. A aby toho nebylo málo, jeden z vůdčích mužů, Jacob Donner, umírá. Pravděpodobnou příčinou je vyčerpání, zranění a následná infekce, která pronikla do těla.

Na konci října se skupina dostala k jezeru Truckee, které bylo později přejmenováno na Donnerovo jezero. A netrvá to dlouho, když dorazí první sněhová vánice, která skupinu uvězní v třímetrových závějích sněhu a zcela zablokuje průchod přes hory. Osadníkům nezbývá nic jiného, než setrvat na místě a pokusit se přežít.

Muži kácí stromy a všichni spolupracují, aby co nejrychleji postavili provizorní obydlí, chatky a sruby, v nichž by přečkali nepříznivé počasí. Velkým problémem je fakt, že nejsou uvězněni v dobré kondici a s dostatkem zásob, ale vyčerpaní, nemocní, s nedostatečnými zásobami pro sebe, ale i pro zvířata, která dosavadní cestu přežila.

Dny a týdny ubíhají, zásoby už došly. Lidé nejdříve zabíjí zbývající zvířata, která je mají nasytit. Nemocným lidem ale nedostatečná výživa a všudypřítomný chlad nepomáhají v zotavení a mnozí postupně umírají. Když dojdou i poslední zásoby, začínají lidé žvýkat kožené oblečení, předměty z kůže a dokonce i boty. Skupina se dohaduje, co dál… bez pomoci nemají šanci přežít.

Vyberou mezi sebou 17 členů, kteří se mají vydat přes hory pro pomoc. Skupinu zvanou Forlorn Hope tvoří muži i ženy, kteří mají ještě dostatek sil a šanci se přes hory dostat. Bohužel jsou však nedostatečně vybavení a nemají téměř nic k jídlu. Ta trocha potravin jim velmi brzy došla. Když začnou první členové umírat, stojí přeživší před těžkou volbou. Hladovět a zanedlouho zemřít také, nebo využít těl zemřelých a nasytit se? Pro člověka se jedná o jedno z nejtěžších rozhodnutí vůbec, ve většině vyspělejších kultur je kanibalismus naprosté tabu. Jenže zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Žijící členové se tak chtě nechtě ke kanibalismu uchýlí. Podle pozdějších svědectví William Foster, jeden ze členů, zastřelil dva domorodé průvodce, protože někteří odmítali pojídat mrtvoly lidí, kteří zemřeli už před nějakou dobou.

Cestu pohořím nakonec zvládli po zhruba měsíční cestě plné utrpení. Z původních 17 členů se jich však cíle dožilo jen sedm - dva muži a pět žen. Poté, co vyšli z hor, objevili kalifornské ranče, kde zalarmovali pomoc. Následovalo několik záchranných výprav, kterým se podařilo zachránit zbývající žijící členy Donnerovy skupiny. Záchranné výpravy se konaly od února do dubna, což je dlouhý čas, během kterého museli lidé v chatkách přežít doslova z ničeho. V polovině dubna jsou z hor vyvedeni poslední přeživší. Z celkového počtu 87 lidí, kteří se vydali na cestu, jich nakonec přežilo pouhých 48. Mezi zemřelými byli především dospělí muži, kteří se vzdali svých porcí ve prospěch ostatních členů.

Donnerova výprava do Kalifornie se tak stala varováním pro mnoho dalších výprav. Osadníci si dávali větší pozor při plánování cest dosud neprozkoumanými oblastmi nebo oblastmi, z nichž zatím nebylo dost informací o možnostech průchodu. Dále se výpravy začaly mnohem lépe plánovat z časového hlediska - propočítávaly se doby, které zabralo absolvování jednotlivých částí stezek a přechody hor musely být absolvovány nejpozději v září, aby se výpravy vyhnuly riziku, že uvíznou kvůli sněhu a bouřím. V neposlední řadě si výpravy začaly najímat zkušené průvodce a zálesáky, kteří byli schopní výpravy provést stezkou bez větších problémů.

Tragédie skupiny odstartovala i usilovnější práce na zlepšení celkové infrastruktury, lepším značení stezek, stavbě stanic a vojenských pevností. Osídlování Západu bylo i nadále těžké, ale mnoho věcí se po této tragédii zlepšilo. Donnerova výprava zůstává symbolem těžkých začátků, odvahy, vytrvalosti, ale také toho, co můžou způsobit špatná rozhodnutí nezkušených lidí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/films/donner/

https://highways.dot.gov/highway-history/general-highway-history/back-time/hastings-cutoff-and-highway-80-tragedy-donner

https://www.donnerpartydiary.com/index.html

https://www.nationalgeographic.com/history/article/donner-party-cannibalism-nation-west

https://www.nps.gov/cali/learn/historyculture/donner-reed-party.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Donner_Party