Článek
Mateřský pud je něco, co se slovy těžko vysvětluje. Nejde o rozum ani vědomé rozhodnutí – je to hluboká, syrová síla, která se v ženě probudí ve chvíli, kdy jde o všechno. Často až tehdy, když už tělo nechce a mysl by nejradši utekla. Překonává bolest, strach i logiku. Když je v sázce život dítěte, matka jedná. Ne proto, že je připravená nebo silná. Jedná proto, že nemůže jinak.
V takových chvílích se žena může proměnit v někoho, koho by v sobě nikdy nehledala. V člověka, který bez zaváhání překročí všechny myslitelné hranice – včetně těch, které by jí ještě den předtím připadaly nepřekročitelné. A právě v tom je síla mateřství. Není hlasitá. Není nápadná. Ale když přijde na lámání chleba, je neuvěřitelná.
Příběh mexické venkovanky Inés Ramírez to dokazuje možná víc než jakýkoli jiný. Není to příběh o lékařích, moderní medicíně nebo zázračné záchraně. Je to příběh ženy, která v naprosté samotě, bez jakéhokoli vybavení, provedla sama sobě císařský řez. Ne proto, že by byla výjimečně statečná – ale protože neměla jinou možnost. Protože byla matka.
Inésina volba aneb když můžete volit jen mezi životem a smrtí
Inés Ramírez Pérez žije v odlehlé vesnici La Salud v mexickém státě Oaxaca, jedné z nejchudších oblastí země. V březnu 2000 byla těhotná s desátým dítětem, ale zdaleka ne všechny její předchozí porody proběhly bez problémů. Jeden skončil tragicky – dítě zemřelo během porodu kvůli komplikacím, protože se Inés včas nedostala k lékařské péči. To se jí vrylo hluboko do paměti.
Když přišel další porod a bolesti neustupovaly, Inés věděla, že tentokrát je něco špatně. Nacházela se sama doma, bez jakékoli možnosti dovolat se pomoci. Její manžel byl tehdy v místní hospodě a do nejbližší nemocnice bylo přes 80 kilometrů rozbitými cestami. Navíc byl večer a do vesnice nevedla žádná telefonní linka. Měla za sebou už dvanáct hodin porodních bolestí a bylo jí jasné, že dítě se neotočilo správně.
V tu chvíli padlo rozhodnutí, které dodnes ohromuje lékaře po celém světě. Inés usedla na lavičku ve své dřevěné chatrči, napila se domácí pálenky (asi tří sklenek), vzala kuchyňský nůž s přibližně patnácticentimetrovou čepelí… a začala řezat. Věděla, že může zemřít, ale cítila, že pokud to neudělá, zemře její dítě – a možná i ona sama. Její vlastní slova později zněla jednoduše:
„Chtěla jsem, aby mé dítě žilo.“
Říznout musela hned několikrát, než se vůbec dostala skrz břišní stěnu. Celkově si způsobila ránu dlouhou skoro 18 centimetrů (zatímco běžně měří rána po císařském řezu kolem 10 cm nebo něco málo přes). Celý proces jí podle pozdějšího svědectví trval asi hodinu. Poté sáhla rukama do vlastní dělohy a vytáhla dítě ven. Byl to chlapec a byl živý. Vzala kus oblečení, přestřihla pupeční šňůru a omdlela.
Zatímco ležela zakrvácená a v bolestech, její šestiletý syn Benito běžel do vesnice pro pomoc. Dorazili dva muži s místním zdravotníkem a provedli provizorní ošetření. Poté byla Inés na nosítkách přenesena přes kopce a naložena do dodávky. Po dalších šesti hodinách cesty dorazila do nejbližší nemocnice v San Pablo Huixtepec. Lékaři, kteří ji přijali, nemohli uvěřit tomu, co slyší. Byl to podle všeho vůbec první zdokumentovaný případ úspěšně přežitého „autocísařského řezu“ na světě.
Lékařský zázrak
Chlapec dostal jméno Orlando Ruiz Ramírez a narodil se živý, s hmotností kolem 2,7 kilogramu. Inés utrpěla pouze drobné poranění v oblasti tenkého střeva, které bylo během operace ošetřeno. Po několika dnech se zotavila bez známek infekce, což lékaři považovali za neuvěřitelně šťastnou shodu okolností, vzhledem k nesterilnímu prostředí a absenci jakékoli anestezie. Velký vliv na úspěšnost císařského „samořezu“ měla i pozice, v níž Inés řezy prováděla. Naštěstí si nelehla, ale dřepla do mírného předklonu, čímž si nevědomky zajistila, že se děloha namáčkla na břišní stěnu a snížilo se riziko, že si během řezů poraní spíše střeva.
O případu informoval i prestižní lékařský časopis International Journal of Gynecology & Obstetrics v roce 2004. Inés se krátce stala předmětem diskusí na lékařských konferencích i v médiích. I přes nabídky na rozhovory a možnost medializace svého příběhu však zůstala věrná svému skromnému životu v horách.
Symbol zoufalství – a síly
Příběh Inés Ramírez je dodnes citován jako důkaz neuvěřitelné vůle k přežití – ale také jako tragický odraz toho, jak málo dostupná je základní lékařská péče v mnoha částech světa, nejen v Mexiku. Organizace jako Lékaři bez hranic opakovaně upozorňují, že Inés neměla na výběr – nebyla hrdinkou z filmu, ale ženou v pasti.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) každoročně zemře při porodu zhruba 300 000 žen – většina z nich právě v chudých oblastech bez přístupu ke kvalifikované pomoci. Inés přežila jen zázrakem. Stačilo by málo a z její odvahy by se stal nekrolog.
Ticho po bouři
Dnes žije Inés stále ve své vesnici. Její syn Orlando vyrostl zdravě a stal se symbolem síly a štěstí v rodině. Inés sama říká, že by nikdy nechtěla, aby si jiná žena musela projít tím, čím prošla ona. Přesto nelituje – protože „dítě žije, a to je jediné, na čem záleželo“.
Její příběh je dodnes připomínán nejen jako kuriózní lékařská událost, ale především jako lidský čin – rozhodnutí matky, která se nevzdala. Ať už mu říkáme hrdinství, zoufalství nebo mateřský instinkt, jedno je jisté: v dějinách medicíny má Inés Ramírez své pevné místo. A v dějinách lidské odvahy bezpochyby také.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/centralamericaandthecaribbean/mexico/1460240/I-put-the-knife-in-and-pulled-it-up.-Once-wasnt-enough.-I-did-it-again.-Then-I-cut-open-my-womb.html
https://www.deseret.com/2004/6/1/19832077/mom-survives-self-caesarean/
https://www.iflscience.com/woman-performed-a-c-section-on-herself-both-she-and-the-child-survived-68422
https://www.mamamia.com.au/woman-performed-own-c-section/
