Článek
Saharský ultramaraton zvaný Marathon des Sables se koná v Maroku, měří kolem 250 kilometrů a vede přes Saharskou poušť. Tento poměrně drsný maraton každoročně přiláká okolo necelé tisícovky běžců, kteří ho chtějí zdolat a nespočet diváků. Jedním z běžců byl i Mauro Prosperi, bývalý italský policista, zkušený sportovec, běžec a pětibojař. Tento maraton byl pro něj velkou výzvou, kterou chtěl zdolat. Denně trénoval a běhal 40 kilometrů, zvykal si i na nižší příjem vody. To však ještě netušil, že ho čeká nejtvrdší závod života a boj o holý život.
Psal se duben roku 1994 a první dny závodu probíhaly standardně, nic nenaznačovalo tomu, že by mělo dojít k něčemu nečekanému. Všichni běžci si s sebou nesli potřebné vybavení včetně zásob jídla, vodu si mohli doplňovat na stanovištích. Jenže čtvrtý den, kdy sluníčko pražilo tak, že teplota vystoupala na 46 stupňů, se začal zvedat horký vzduch, což vytvořilo silné vzdušné víry známé také jako písečná bouře. Mauro vyhodnotil situaci a rozhodl se běžet dál, protože se bál, že by mohl zapadnout pískem, pokud by zůstal na místě. Zatímco jiní závodníci, roztroušení po trati, ve svém běhu ustali, Mauro pokračoval Viditelnost se snížila na nulu, ale Mauro věřil, že zůstává na trase a až bouře přejde, bude moct pokračovat bez problémů dál.
Závodníci maratonu si s sebou musí nést základní vybavení
Jenže jeho pocit byl klamný a Mauro se ze stopy ztratil. Netušil, že neběží směrem k cíli, ale že se mu vzdaluje, stejně tak jako jakémukoliv jinému záchytnému bodu. Zrnka písku do něj silou narážela a poškozovala nejen jeho kůži, ale především sliznice v nose a krku. Přesto vytrval a k odpočinku se uložil až večer, kdy se schoval do křoví a zakryl ručníkem. Věřil, že až se vyspí a probudí, bude po bouři a bude moci pokračovat dál ke svému cíli.
Když se později probudil, bouře skutečně utichla. Jenže si uvědomil, že skryla veškeré značky a orientační body. Rozhodl se tedy zůstat na místě a čekat na pomoc, tak, jak to doporučovala pravidla závodu. Zároveň si však uvědomil, že nemá dostatek tekutin a bude si muset nějak poradit. Začal tedy uchovávat v náhradní láhvi svoji vlastní moč.
Čekal celý den. Když začalo slunce zapadat, všiml si vrtulníku, který letěl poblíž místa, kde setrvával. Věřil, že ho hledají a tak vypálil světlici, aby si ho všimli. Jenže světlice byla slabá a v zapadajícím slunci se její svit zřejmě zcela ztratil. Záchranáři, kteří ho vrtulníkem skutečně hledali, si tak světlice vůbec nevšimli a letěli dál. Mauro zůstal opuštěný a zoufalý. Znovu ho obklopila tichá poušť bez známek života.
Mauro se nacházel poblíž staré muslimské svatyně, která byla po mnoha letech zcela opuštěná a napůl zbořená, pokrytá saharským pískem. Přesto mu dokázala poskytnout nejen úkryt před slunečním žárem, ale dokonce i potravu. Jeho zásoby jídla byly totiž skromné a rychle došly. Vodu získával už jen filtrací vlastní moči přes šátek a ždímáním potu. Ve starobylé svatyni však objevil netopýry. I když je to pro většinu (nejen) evropských lidí za normálních okolností neuvěřitelně odpuzující, pro Maura znamenali netopýři jistou spásu, alespoň na čas. Mauro je postupně zabíjel a pil jejich krev.
Před dehydratací ho zachránila krev netopýrů ze svatyně
Čekal další čtyři dny, ale záchrana stále nepřicházela. Mauro čím dál tím víc podléhal skepsi, že by mohl přežít. Své ženě napsal dopis na rozloučenou a kapesním nožíkem si podřízl žíly. Jenže byl tak dehydrovaný, že mu ani krev netekla, protože se rychle srazila. I když únavou a vyčerpáním doslova odpadnul, následujícího rána se znovu probudil. Živý. A tak se rozhodl, že už nemá co ztratit a půjde dál.
Ve dne ho spalovalo slunce, v noci se klepal zimou kvůli chladu. Nevěděl, kam má jít, šel, kam ho nohy nesly a směrem, kterým si myslel, že by měl jít, tam, kde v dálce viděl hory. Na pokraji kolapsu se plazil pouští, konzumoval ještěrky a drobný hmyz, tekutinu se snažil vymačkávat z kořenů nalezených rostlin. Štěstí však při něm nakonec stálo a po devíti mučivých dnech (od pouštní bouře) narazil na kaluže vody, u nichž strávil zbytek dne a snažil se do sebe dostat alespoň nějakou tekutinu, což však vzhledem k jeho stavu nebylo vůbec jednoduché. Téhož dne si však také všiml čerstvých kozích bobků, které sledoval. Netrvalo dlouho a všimla si ho tuaregská dívka, která nejprve s křikem utekla. Později se vrátila s babičkou a dovedly ho do tábora, kde se o něj postaraly další ženy. Když zajistily základní potřeby, převzali si ho muži a na velbloudech ho dopravili do vesnice, kde si ho převzala vojenská jednotka. Nejprve ho považovali za špiona, ale poté byl identifikován jako běžec Mauro Prosperi a převezen do nemocnice.
Mauro byl spálený od slunce, vážil o 15 kilogramů méně, neschopný mluvit a jeho ledviny selhávaly. Přesto se lékařům podařilo ho dát dohromady. Alespoň fyzicky. Psychické trauma bylo natolik hluboké, že se s ním vyrovnával několik let. Trpěl úzkostmi, nespavostí, dokonce i výbuchy emocí. Přesto se v roce 1998 dokázal opět postavit na start tohoto náročného maratonu. Ne proto, aby někomu něco dokázal, ale aby se se svým traumatem definitivně vyrovnal. Maraton tentokrát úspěšně dokončil a tím uzavřel kruh. Porazil poušť.
O svém přežití napsal knihu, poskytl i množství rozhovorů různým médiím a pro mnoho lidí se stal inspirací. Jak však sám říkal, jeho zážitek ho navždy změnil a vítězstvím pro něj nebylo dokončení maratonu, ale to, že dokázal překonat sám sebe a přežít.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/jul/04/how-we-survive-mauro-prosperi-lost-desert-raw-bats-urine
https://www.lifee.cz/osm-dni-pekla-na-sahare-italsky-ultramaratonec-mauro-prosperi-prezil-diky-zenam-z-pouste-f8804
https://www.bbc.com/news/magazine-30046426
