Masakr ve Waiilatpu: když lidé Cayuse začali umírat na spalničky, ze strachu zaútočili na misionáře

Když Marcus a Narcissa Whitmanovi roku 1836 opouštěli New York, nesli v sobě typickou jistotu své doby – přesvědčení, že víra, vzdělání a práce mohou přetvořit svět. V jejich případě to znamenalo odejít na samotný západ, do krajiny, kterou tehdy osadníci nazývali „Oregon Country“. Tam, mezi horskými hřebeny a travnatými pláněmi, žili indiáni Cayuse – národ, o kterém věděli jen to, že „potřebuje být přiveden ke světlu“.

O deset let později, v listopadu 1847, už bylo všechno jinak. V misijní stanici Waiilatpu leželi Marcus i Narcissa mrtví, spolu s dalšími třinácti osadníky. Dům, který měl být útočištěm víry, se stal symbolem srážky kultur, nemocí a nedorozumění, které skončilo krví.

Marcus Whitman se narodil v roce 1802 v New Yorku. Byl lékařem, mužem přesných pravidel, vzděláním i povahou. Narcissa Prentissová, o šest let mladší učitelka, měla v sobě zvídavost a hlubokou víru. Po svatbě v roce 1836 se přihlásili do výpravy American Board of Commissioners for Foreign Missions – jedné z protestantských organizací, které vysílaly misionáře mezi „pohanské“ národy.

Putovali na západ se skupinou dalších, mimo jiné s manželi Spauldingovými. Cestou překročili Skalnaté hory a usadili se v oblasti dnešního Washingtonu. Whitmanovi založili misii Waiilatpu, Spauldingovi druhou, zvanou Lapwai, o několik set kilometrů dál.

„Waiilatpu“ znamená v jazyce Cayuse „místo písní“. Tehdy to znělo poeticky, jako předzvěst míru.

Whitmanovi se snažili přenést na hranici civilizace všechno, co považovali za dobré: školu, kostel, zahradu, pole, nemocnici. Marcus léčil, sekal dřevo, opravoval vozy a učil indiány pěstovat plodiny. Narcissa vedla školu a učila děti zpívat náboženské písně.

Zpočátku byli Cayusové přátelští. Fascinovalo je, co všechno tito běloši dovedou. Ale brzy se začaly objevovat trhliny. Marcus Whitman s nimi mluvil s laskavostí, ale i s neústupnou jistotou, že zná jedinou správnou cestu. Indiánům nerozuměl v hlubším smyslu. Nechápal, že jejich společnost nestojí na osobním vlastnictví, ale na rovnováze a vztazích. Že každý čin má váhu a každý dluh musí být vyrovnán – i ten duchovní.

Cayusové naopak viděli v misii něco víc než jen školu. Byla to uzlová stanice – místo, kde se dalo vyměnit zboží, zjistit novinky, někdy požádat o pomoc. Ale zároveň i něco, co se začínalo zvětšovat na úkor jejich země.

Rok 1839 přinesl Marcusovi a Narcisse dceru, Alice Clarissu. Byla jejich jediným dítětem. O tři roky později ji ale postihla tragédie – spadla do řeky poblíž misie a utopila se. Narcissa se z toho nikdy úplně nevzpamatovala.

Dům ve Waiilatpu se postupně změnil v místo, kde se střídala naděje s únavou. Narcissa psala domů dlouhé dopisy, ve kterých popisovala život na hranici civilizace: „Jsem unavená, ale nesmím polevit. Musím být silná kvůli ostatním.“

Když se roku 1844 dostala k misii osadnická rodina Sagerových, nemocná a vyčerpaná po cestě po Oregonské stezce, přijali Whitmanovi jejich sirotky. Sedm dětí. Manželé Sagerovi totiž během dlouhé cesty zemřeli a děti tak zůstaly osiřelé. K misii je dovedli ostatní osadníci. Z domu Whitmanových se tak stal internát, škola i sirotčinec v jednom.

Waiilatpu začalo být stále častěji zastávkou karavan, které směřovaly dál do údolí řeky Willamette. Každý nový vůz znamenal další nároky – jídlo, místo, ošetření, někdy i přístřeší. Whitmanovi se ocitli mezi dvěma tlaky: mezi přibývajícími bělochy, kteří brali misii jako přirozené centrum, a Cayusy, kteří viděli, že jejich půda se pomalu zaplňuje cizími lidmi a ploty.

Napětí rostlo. Cayusové byli hrdý kmen s pevnou strukturou a hlubokým smyslem pro spravedlnost. Byli proslulí svými koňmi – malými, houževnatými a rychlými, kteří se stali symbolem jejich identity. A cítili, že se svět kolem nich mění.

Na podzim roku 1847 se mezi osadníky i indiány začala šířit epidemie spalniček. Virus přinesli právě noví přistěhovalci z východu. Mezi bělochy nemoc zabíjela jen výjimečně, ale mezi Cayusy a dalšími kmeny se rozšířila jako oheň. Umíraly celé rodiny, vesnice se vylidňovaly.

Marcus Whitman léčil všechny, kdo k němu přišli. Dával léky dětem i starcům, bělochům i indiánům. Ale úmrtnost mezi Cayusy byla strašlivá – osm z deseti nakažených zemřelo. A to bylo víc než jen tragédie: v jejich kulturním chápání to byla vražda.

V jejich světě byl léčitel odpovědný nejen za léčbu, ale i za výsledek. Když se pacient neuzdravil, znamenalo to, že lékař selhal – nebo že měl zlý úmysl. A když běloši přežívali a jejich děti se uzdravovaly, zatímco ty indiánské umíraly, začalo se šířit přesvědčení, že Whitman Indiány otrávil.

Bylo pondělí 29. listopadu 1847. Venku foukal chladný vítr, kolem misie se potulovalo několik mužů z kmene Cayuse. Marcus byl doma, v pracovně. Narcissa učila děti.

Do domu přišli válečníci vedení Tiloukaitem a dalšími předními muži kmene. Tvrdili, že potřebují léky. Whitman je přijal, jak bylo zvykem. Ale místo obvyklé rozmluvy se jeden z nich přiblížil a vytáhl pistoli.

Zazněl výstřel. Marcus padl k zemi, zasažen do hlavy.

Pak se rozpoutal chaos. Další muži vběhli do místnosti s noži a sekerami. Narcissa se snažila děti odvést do horního patra, ale výstřely a křik se ozývaly z každé strany. Někteří osadníci se pokusili bránit, jiní utíkali.

Podle pozdějších svědectví – především přeživších dětí – Narcissa běžela k oknu a volala na ven stojící ženy z kmene, které ji znaly. Jedna z nich se k ní rozběhla a střelila ji do hrudi.

Její tělo zůstalo ležet poblíž dveří.

Útok trval několik hodin. Bylo zabito třináct lidí, mezi nimi Marcus, Narcissa, několik osadníků a jejich děti. Ostatní – ženy a děti – byli zajati. Cayusové je drželi víc než měsíc, někdy s tvrdostí, jindy s opatrností. Nebylo to plánované tažení, spíš výbuch zoufalství a nedůvěry, který se už nedal zastavit.

Zajaté ženy a děti – mezi nimi dívky z rodiny Sagerových – byly drženy v okolí misie. Některé z nich později popsaly, že se k nim jednotliví Cayusové chovali různě: jedni je chránili, jiní týrali. Situace byla napjatá, všichni čekali, co bude dál.

Zachránil je až Peter Skene Ogden z Hudson’s Bay Company, který dorazil z Fort Vancouver s nabídkou výkupného. Jednal s náčelníky s klidem a respektem, který u nich měl váhu. Po týdnech vyjednávání byli rukojmí propuštěni a přepraveni do bezpečí.

Zpráva o masakru se šířila rychle. Americké noviny psaly o „zvěrstvech divochů“, vláda vyhlásila odvetu. Ještě v zimě 1847–1848 vyrazila milice z Oregonu proti Cayusům. Následovala Cayuská válka, která trvala až do poloviny 50. let.

Kmen byl rozvrácen, část lidí zemřela, část se přidala k sousedním skupinám. Roku 1850 se pět vůdců – známých jako Cayuse Five – dobrovolně vzdalo Američanům, aby skončilo zabíjení. Byli obviněni z účasti na masakru a popraveni oběšením v Oregon City.

Dodnes není jisté, zda to byli skuteční pachatelé. Spíš to byli muži, kteří se obětovali, aby zachránili svůj lid.

V americkém světě se z Whitmanových rychle stali mučedníci víry. Jejich příběh se vyprávěl jako důkaz odvahy a obětavosti – manželé, kteří položili život za svou víru. Z misie se stalo poutní místo.

Marcus Whitman byl navíc dlouho zobrazován jako muž, který „zachránil Oregon“ – legenda říkala, že jeho cesta na východ v roce 1842 pomohla USA získat území před Brity. Dnes už víme, že hranici stanovily diplomatické dohody, nikoli jeho osobní zásluhy, ale mýtus přežil desítky let.

Teprve moderní historici začali mluvit otevřeněji o tom, že Whitmanovi byli sice obětaví, ale zároveň součástí asimilačního projektu, který nerespektoval jiný způsob života.

Na místě misie dnes stojí Whitman Mission National Historic Site, spravovaný National Park Service. Travnaté svahy u řeky Walla Walla vypadají klidně, ale pod povrchem leží bolestný příběh. V okolí je pohřbeno čtrnáct obětí útoku, včetně Marcuse a Narcissy.

Kmen Cayuse už dávno neexistuje jako samostatná skupina, ale jeho potomci žijí jako součást Confederated Tribes of the Umatilla Indian Reservation. Udržují jazyk, tradice i vzpomínku na to, co se stalo – z jejich pohledu ne jako vražda, ale jako zoufalý čin lidí, kteří se bránili moci, kterou nedokázali zastavit.

Marcus a Narcissa Whitmanovi nebyli zlí lidé. Chtěli pomáhat, léčit, vzdělávat. Ale jejich dobrota byla spjata s přesvědčením, že svět má být přetvořen podle jejich obrazu. Cayusové zase nebyli krutí barbaři. Chtěli jen přežít a chránit svůj řád, který se jim hroutil pod rukama.

Když se jejich světy střetly, nebylo mezi nimi nikoho, kdo by dokázal přeložit významy – slova, gesta, symboly. A když pak přišla nemoc, která brala děti a staré lidi, zbyla jen víra, že za tím někdo stojí.

V ten den v listopadu 1847 se to všechno zlomilo. A na místě, které mělo být „místem písní“, zůstal jen tichý vítr jako němý svědek událostí.

Příběh Whitmanových a Cayusů je dnes připomínkou, že dějiny nejsou jen o vítězích a poražených. Jsou o nepochopení, o rozdílných světech, které se dotkly a zlomily navzájem. O víře, která v dobré vůli sahala příliš daleko. A o bolesti, kterou způsobil vir – nikoli jen ten virus spalniček, ale i „virus“ strachu a neporozumění.

To všechno se stalo ve Waiilatpu – místě, které kdysi mělo být písní. A možná jí nakonec opravdu je, jenom smutnou.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.oregonencyclopedia.org/articles/whitman_massacre/

https://washingtonourhome.com/the-whitman-massacre/

https://www.nps.gov/people/narcissa-whitman.htm

https://www.lib.uidaho.edu/digital/L3/ShowOneObjectSiteID33ObjectID198.html

https://www.thearda.com/us-religion/history/timelines/entry?eid=249%7C1

https://www.fromthedesk.org/frontier-killing/

https://www.historylink.org/file/10777