Skutečný život Pocahontas byl mnohem trpčí než legenda. Byla unesená, pokřtěná a zemřela mimo kmen.

Když dnes lidé slyší jméno Pocahontas, většina si představí krásnou dívku v jelenici, jak stojí na útesu nad řekou a zpívá do větru. Jenže skutečná Pocahontas neměla s romantickou hrdinkou z Disneyho filmu moc společného. Byla to mladá indiánská dívka, která se narodila do světa, jenž se během jejího krátkého života doslova rozpadal. A mezi těmi troskami stála ona – mezi dvěma světy, které se nedokázaly pochopit.

Narodila se kolem roku 1596 v oblasti dnešní Virginie, jako dcera mocného náčelníka Wahunsonacoka, kterého Angličané nazývali Powhatan. Ten vládl celé síti kmenů rozložené kolem řeky James – šlo o složitou alianci desítek vesnic, kde měl každý kmen vlastní vedení, ale podléhal hlavní autoritě Powhatana.

Její skutečné jméno bylo Matoaka, přezdívka Pocahontas znamenala něco jako „rozpustilá“ nebo „hravá“. Podle anglických kronikářů jí to sedělo – měla být veselá, živá, zvídavá. Dětská tvář, která se smála i v době, kdy napětí mezi domorodci a nově příchozími bělochy začínalo houstnout.

Roku 1607 připlula k pobřeží Virginie loď Susan Constant a s ní zhruba stovka Angličanů, kteří tu chtěli založit první trvalou kolonii. Nazvali ji Jamestown. Byla to doba hladu, nemocí a nepochopení. Angličané neznali zdejší podnebí, neuměli pěstovat kukuřici, nechápali obchodní zvyklosti ani jazyk místních. Powhatanové zase nechápali, proč běloši neodplují, když mají hlad a umírají.

A právě tehdy se do příběhu poprvé připletla malá Pocahontas.

Kapitán John Smith byl typický dobrodruh své doby – energický, tvrdý, ale i dost sebestředný. V prosinci 1607 ho zajali Powhatanové a podle jeho vlastních pozdějších zápisků měl zemřít rukou Powhatanů. A právě v té chvíli se prý mezi něj a válečníky vrhla malá dívka a zachránila ho.

Zní to jako scéna z románu, a přesně tak ji pozdější kronikáři i četli. Jenže problém je, že Smith o celé epizodě mlčel více než deset let. Zmínil ji až v roce 1624, tedy dávno poté, co Pocahontas zemřela. Žádný jiný účastník události jeho slova nepotvrdil.

Dnes se většina historiků domnívá, že nešlo o záchranu života, ale o rituální obřad adopce – indiánský způsob, jak z cizince udělat spojence. Smith si ho zřejmě vyložil po svém. Každopádně legenda o dívce, která zachránila bělocha z lásky, se chytla – a později přerostla v symbol.

Faktem zůstává, že Pocahontas a Smith se znali. Někdy přicházela do Jamestownu, přinášela jídlo, pomáhala vyjednávat. Byla malou dívkou, která se pohybovala mezi dvěma světy, aniž by si uvědomovala, jak hluboká propast mezi nimi zeje.

Po několika letech se ale situace vyhrotila. Kolonie hladověla, Powhatanové ztratili trpělivost, Smith odplul do Anglie – a Pocahontas zůstala doma, zřejmě přesvědčená, že je mrtvý. Bylo jí kolem čtrnácti let, když se vše změnilo.

Roku 1613 anglický kapitán Samuel Argall Pocahontas unesl. Použil ji jako rukojmí, aby přinutil Powhatana ke smíru a k navrácení zajatců a zbraní. Bylo to cynické gesto, typické pro tu dobu.

Pocahontas byla držena v zajetí několik měsíců, nejspíš na různých farmách u Jamestownu. Během té doby se naučila anglicky, přijala křesťanství a nechala se pokřtít jako Rebecca. Zřejmě našla i jistý klid – nebo se spíš prostě smířila s tím, že nemá jinou možnost.

Právě tehdy poznala mladého plantážníka Johna Rolfa, pěstitele tabáku. Byl to zbožný muž, který ve svých dopisech psal, že si ji chce vzít nejen z lásky, ale i „pro spásu její duše“. V roce 1614 se vzali. Manželství mezi indiánkou a Angličanem tehdy působilo jako zázrak. A na pár let skutečně přineslo křehký mír.

Pocahontas – teď už Rebecca – se přizpůsobila evropskému způsobu života s překvapivou lehkostí. Nosila evropské šaty, žila na plantáži, kde John Rolf pěstoval tabák, a starala se o syna Thomase.

Angličané ji začali vnímat jako symbol „úspěšné christianizace“ – jako důkaz, že i původní obyvatelé mohou přijmout víru a kulturu kolonizátorů. Když se roku 1616 rozhodli manželé odjet do Anglie, vláda to podporovala. Chtěla předvést Evropě, že kolonie ve Virginii je nejen výnosná, ale i „civilizační“.

V Anglii vzbudila obrovskou pozornost. Dívka z divočiny, která se naučila mluvit, číst a nosit krajky. Byla představována králi Jakubovi I., šlechtě i obchodníkům. Lidé ji zvali na večery a plesy, chtěli ji vidět, dotknout se jí.

Na zachovaném rytinovém portrétu z té doby má na sobě tmavý šat s krajkovým límcem a vážný, téměř smutný pohled. Podobá se spíš urozené ženě než indiánské dívce. Mezi řádky kronik lze cítit, že byla unavená a ztracená. Mnoho svědectví říká, že se těšila zpátky do Ameriky – domů, za svým lidem.

Právě v Anglii se po letech znovu setkala s Johnem Smithem. O jejich rozhovoru existuje jen Smithova verze: že ho oslovovala jako otce, že si stěžovala, že ji zradil, když řekl, že je mrtvá. Jestli je to pravda, nevíme. Ale představa mladé ženy, která po letech stojí tváří v tvář muži, jehož příběh ji učinil slavnou, má sílu i bez romantických dodatků.

Na jaře 1617 se rodina Rolfeových chystala na cestu zpět do Ameriky. Pocahontas však krátce před vyplutím těžce onemocněla. Podle popisu svědků měla horečku a kašel, který se rychle zhoršoval. Možná šlo o zápal plic, možná o tuberkulózu, možná o infekci, kterou by Evropan zvládnul, ale její organismus na ni nebyl vůbec zvyklý. Zemřela poblíž města Gravesend, ve věku pouhých 21 let. Pohřbena byla u místního kostela svaté Jiřiny.

Její muž se vrátil do Ameriky sám. Syn Thomas zůstal v Anglii, kde vyrostl a později se do Jamestownu také vrátil. Některé staré virginské rody se dodnes hlásí k tomu, že mají v žilách „kapku krve Pocahontas“.

Po její smrti vznikl mýtus, který postupně překryl skutečnost. Z indiánské dívky se stala „indiánská princezna“, z politického rukojmího symbol smíření, z křehkého manželství legenda o velké lásce.

V 19. století, kdy Amerika hledala své hrdiny, se z Pocahontas stala romantická postava. Básníci ji líčili jako ženu, která přinesla civilizaci do divočiny, jako první most mezi Evropou a Amerikou. Jenže ve skutečnosti to byl most postavený na nepochopení, bolesti a ztrátě.

Moderní historici vidí Pocahontas jinak. Ne jako oběť ani jako zrádkyni svého lidu, ale jako mladou ženu, která neměla na výběr. Byla symbolem doby, kdy svět, do něhož se narodila, mizel před očima – a ona sama se stala jeho poslední ozvěnou.

Když v roce 1995 přišel do kin Disneyho animovaný film Pocahontas, proměnil reálný příběh v romantickou pohádku. Ve filmu je Pocahontas dospělá žena, která se zamiluje do Johna Smithe a zachraňuje mír mezi bělochy a indiány. Vypadá to krásně, ale s pravdou to nemá mnoho společného.

Filmová Pocahontas je projekcí západního světa – touhy po čisté lásce a harmonii s přírodou. Skutečná Pocahontas byla dívka, která byla unesena, pokřtěna, provdána a nakonec zemřela daleko od domova. Mezi těmito dvěma obrazy zeje propast.

Ale i tak má film svůj význam: připomněl světu jméno ženy, kterou by jinak možná pohltila zapomnětlivost dějin. Díky němu se mnozí poprvé zajímali o to, kým opravdu byla.

Pocahontas žila jen něco málo přes dvacet let. A přesto její jméno přežilo čtyři století. Možná právě proto, že její život byl dokonalým symbolem – symbolem setkání, které mohlo být zázrakem, ale skončilo nepochopením.

Dnes víme, že nebyla ani princeznou, ani spasitelkou, ani romantickou hrdinkou. Byla člověkem – mladou ženou, která žila mezi dvěma světy a přitom nepatřila do žádného z nich. A to je možná ten nejtragičtější, ale i nejlidštější příběh ze všech.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nps.gov/jame/learn/historyculture/pocahontas-her-life-and-legend.htm

https://www.theindigenousfoundation.org/articles/the-true-story-behind-disneys-pocahontas

https://www.smithsonianmag.com/history/true-story-pocahontas-more-complicated-than-you-might-think-180962649/

https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/pocahontas

https://time.com/5548379/pocahontas-real-meaning/

https://www.britannica.com/biography/Pocahontas-Powhatan-princess