Legenda jménem Gojko Mitić: Jak z venkovského kluka vznikl nesmrtelný náčelník. A jak vypadá dnes?

V 60. letech se po východoevropských kinech proháněli Apači, Siouxové a Cherokeeové, jejichž hrdinství a čest ztělesňoval muž s tmavýma očima a nezdolným výrazem – Gojko Mitić. Pro miliony diváků se stal symbolem ušlechtilého indiána, ochráncem slabých a bojovníkem za svobodu. V době, kdy Západ obdivoval Vinnetoua v podání Pierre Brice, měl východní blok svého vlastního filmového náčelníka. A pro mnohé byl ten východní možná ještě opravdovější a uvěřitelnější.

Gojko Mitić se narodil 13. června 1940 ve vesnici Strojkovce nedaleko města Leskovac na jihu tehdejší Jugoslávie. Jeho otec byl zemědělec, matka učitelka. V dětství vyrůstal obklopen přírodou, rád sportoval a už jako chlapec projevoval výjimečnou fyzickou zdatnost – což se mu později v kariéře nesčetněkrát hodilo. Po maturitě začal studovat tělovýchovu v Bělehradě, ale brzy ho zlákal film.

Nejdřív se objevil jako kaskadér – natáčel mimo jiné i v několika západoněmeckých mayovkách, například ve filmu Old Shatterhand z roku 1964. Tam poprvé okusil atmosféru velké produkce a zjistil, že ho práce před kamerou baví víc než cokoli jiného. Jeho atletická postava, přirozený půvab a schopnost ovládat koně i vlastní tělo z něj udělaly ideálního adepta pro dobrodružné role.

Východoněmecké filmové studio DEFA tehdy hledalo způsob, jak nabídnout vlastní alternativu k západním filmům o Vinnetouovi. Místo romantizovaného pohledu Karla Maye se však rozhodli pro ideologicky odlišný přístup: indiáni měli být symbolem utlačovaných národů, které bojují proti kolonialismu, nespravedlnosti a chamtivosti bělochů. V roce 1965 vznikl první z takzvaných „indiánských filmů“, který měl definovat celý žánr – Synové velké medvědice (Die Söhne der großen Bärin).

Režisér Josef Mach obsadil do hlavní role mladého jugoslávského herce Gojko Mitiće, který se díky svému původu i vzhledu skvěle hodil do role indiánského válečníka Tokei-Ihta. Film měl obrovský úspěch – nejen v NDR, ale i v Československu, Polsku, Maďarsku a dokonce v Sovětském svazu. Během jediného léta se tak z Mitiće stala hvězda první velikosti.

Na rozdíl od západních westernů, kde bývali indiáni často jen kulisou, Mitićovy filmy jim dávaly hlavní hlas. Jeho postavy byly hrdé, čestné a morálně pevné. Nezabíjely pro slávu, ale bránily svůj lid, zemi a způsob života. V každém filmu se objevovalo téma zrady, odporu proti kolonizátorům a loajality k tradicím. A přestože šlo o filmové příběhy, diváci v nich cítili něco opravdového – možná i proto, že Mitić své role bral naprosto vážně.

Je známé, že všechny kaskadérské scény dělal sám. Šplhal po skalách, padal z koně, skákal z vodopádů, plaval v ledové vodě. Nepoužíval dubléry, i když šlo o scény nebezpečné i pro profesionály. Režiséři si rychle zvykli, že Gojko udělá cokoli, pokud to filmu pomůže. To mu vyneslo pověst železného muže, ale i respekt filmového štábu.

Po úspěchu Synů velké medvědice následovala celá řada dalších snímků:

Každý z nich představoval jiný indiánský kmen, jinou historickou událost, ale všechny měly společné téma – boj za svobodu a spravedlnost. Zajímavé je, že většina dějů se skutečně opírala o reálné postavy nebo historické události, byť upravené pro film.

V tehdejších kinech bývaly tyto filmy beznadějně vyprodané. Lidé stáli fronty, aby viděli Gojka v roli statečného náčelníka, který se nebojí postavit bělochům ani osudu. V Československu se z něj stal kult – objevoval se na obálkách časopisů, v pionýrských táborech se hrály hry na Tokei-Ihta a děti si pletly indiánské čelenky podle filmových vzorů.

Z dnešního pohledu působí tyto „indiánky“ naivně, ale v 60. a 70. letech představovaly pro mnoho lidí únik do jiného světa. V době, kdy se hranice neotvíraly a svět za oceánem byl spíš snem než realitou, přinášely Mitićovy filmy kus romantiky a svobody.

Zároveň se staly zvláštním kulturním mostem. I když vznikaly pod dohledem komunistické cenzury, obsahovaly univerzální poselství o lidské důstojnosti a odporu proti útlaku. Mnozí diváci v Mitićových postavách viděli i sebe – obyčejné lidi, kteří se snaží obstát v systému, který není vždy spravedlivý.

Po pádu Berlínské zdi se mohlo zdát, že doba filmových indiánů skončila. Ale Gojko Mitić nezmizel. Naopak – v roce 1992 přijal nabídku, která byla symbolická: stal se novým Vinnetouem na slavném letním festivalu Karl-May-Festspiele v Bad Segebergu. Tato tradice sahá až do 50. let a každé léto přitahuje tisíce návštěvníků.

Mitić ztvárňoval Vinnetoua po více než dvacet let a stal se pro celé generace Němců živou legendou. Když po letech oznámil, že předává roli mladšímu herci, publikum mu tleskalo vestoje.

Na otázku, proč se k postavě indiánského náčelníka stále vrací, odpověděl prostě:

„Indiáni mě naučili být hrdý, ale ne pyšný. Bránit to, co má hodnotu, ale neubližovat. To je poselství, které nikdy nezestárne.“

Gojko Mitić nikdy neusiloval o skandály ani okázalý životní styl. Žil spíše nenápadně, většinu času v Berlíně, kam se přestěhoval už v době natáčení s DEFA. Dodnes mluví plynně německy, ale nikdy nezapřel své srbské kořeny. Je známý svým klidem, disciplínou a skromností.

Nikdy se neoženil a o svém soukromí mluví jen výjimečně. Na otázky o rodině odpovídá vyhýbavě – říká, že jeho život patří filmům a divadlu. V posledních letech se věnuje i režii a práci pro televizi. Objevil se například v seriálech Polizeiruf 110 nebo In aller Freundschaft.

Zatímco západní westerny oslavovaly drsný individualismus a dobývání Divokého západu, Mitićovy filmy nabízely jiný úhel pohledu – příběh těch, kteří o svou zem přicházeli. Tím se jeho postavy lišily a zároveň hluboce vryly do paměti diváků.

Kritici později poznamenávali, že Mitić dokázal vytvořit nový archetyp filmového hrdiny – nezdolného, ale spravedlivého, silného, ale pokorného. Bez ohledu na to, jak se politické poměry měnily, jeho filmy zůstaly symbolem odvahy a čestnosti.

Dnes, když mu je přes osmdesát let, stále působí vitálně a s humorem. Občas se objevuje na filmových festivalech a besedách, kde vypráví o natáčení v pouštích, o koních, kteří byli jeho přáteli, i o přátelství se štábem z různých zemí. Diváci mu tleskají stejně jako kdysi – protože jeho charisma nezmizelo.

Příběh Gojka Mitiće je zvláštní nejen tím, jak dlouho vydržel v jednom typu role, ale hlavně tím, že ji nikdy nezneužil. Nestal se karikaturou sám sebe, ani nezahořkl, že jeho sláva patří jiné době. Naopak – zůstal věrný ideálům, které kdysi představoval na plátně.

Když se ho novináři ptali, co pro něj znamená být „indiánem z Východu“, odpověděl:

„Hrál jsem bojovníky, kteří chránili svůj lid. Ale když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že i dnes máme za co bojovat – za přírodu, za lidi, za pravdu. A to je možná důležitější než všechny filmy dohromady.“

Gojko Mitić není jen hercem, který kdysi ztvárnil indiánského náčelníka. Je součástí kulturní paměti celé generace lidí ze střední a východní Evropy. Ztělesňuje dobu, kdy hrdinství ještě znamenalo čest a odvahu, ne mediální pozornost.

Zatímco na Západě je jméno Mitić známé jen okrajově, v zemích bývalého východního bloku má status legendy – možná i proto, že jeho filmy nabízely víc než dobrodružství. Byly to příběhy o lidské důstojnosti, odvaze a pokoře. A tyto hodnoty, stejně jako Gojko Mitić sám, nestárnou.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/gojko-mitic-vinnetou-synove-velke-medvedice.A150613_153037_filmvideo_vha

https://www.kinobox.cz/osobnosti/90957-gojko-mitic

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/gojko-mitic-nejslavnejsi-srbsky-indian-206104

https://www.blesk.cz/clanek/bijak-filmove-hvezdy/148386/syn-velke-medvedice-mel-babicku-na-morave.html

https://www.mdr.de/nachrichten/deutschland/panorama/gojko-mitic-geburtstag-kultur-news-100.html