Článek
Antikoncepce. Už z podstaty svého významu jde o něco, co brání početí. Může mít řadu podob, může být různě účinná, může být určena pro muže, ale častěji je určena pro ženy. V některých formách pomáhá předcházet přenosu pohlavních nemocí. Ve vyspělých zemích bývá běžně dostupná, i když tam, kde je větší podíl věřících, bývá do určité míry zatracována, či dokonce zakazována. V chudších zemích je dostupná hůř nebo je menší výběr možností. Jaká je její historie?
Antikoncepce v dávných dobách
Antikoncepce je známa odpradávna. Vlastně od doby, kdy si lidé uvědomili spojitost mezi pohlavním stykem, těhotenstvím a porozením dítěte. Zatímco u většiny zvířat je pohlavní styk obvykle aktivitou vedoucí k reprodukci, u některých druhů včetně člověka jde i o aktivitu, která má přinášet radost a potěšení, stmelovat páry nebo dokonce skupiny, popř. uvolňovat napětí. Je tedy pochopitelné, že ne vždy chtěl člověk zplodit dalšího potomka. Lidé tedy začali vymýšlet a používat různé předměty nebo rituály, které jim měli pomoci předejít otěhotnění. Některé možnosti byly na tehdejší dobu poměrně pokrokové, jiné byly z dnešního pohledu naprosto zbytečné kvůli nulové účinnosti, v řadě případů i nechutné a v některých případech i životu nebezpečné.
Pravěcí lidé i pozdější přírodní národy často spoléhali na různé rituály a zaříkávání. Šaman často prováděl aktivity, které měly vést k ochraně před těhotenstvím, popř. měly vyvolat potrat, pokud už bylo evidentní, že žena otěhotněla. Ženám mohly být předkládány nápoje, které byly vytvořeny z různých bylin nebo hub. Aniž by tehdejší šamani znali způsob fungování, některé rostliny měly na ženy hormonální účinky a tak skutečně mohly do určité míry otěhotnění ovlivnit. Indiáni kmene Cherokee používali například nápoj z kořene rozpuku jízlivého, nicméně vzhledem k silné toxicitě celé rostliny stačilo málo, aby se nápoj stal tím posledním, co nebohá žena vypila.
Kromě potravin nebo nápojů používaly pravěké ženy i výplachy pochvy, často také pomocí různých odvarů. Jejich účinnost záležela na tom, co ženy mohly použít. Některé rostliny, resp. látky z nich skutečně měly menší či větší schopnost ovlivnit pohyb spermií a pravděpodobnost oplodnění ženského vajíčka.
Další možností, jak mohli pravěcí lidé zabránit otěhotnění, byl jiný než vaginální styk. Tato možnost přetrvala až do dnešních dnů, i když v průběhu časů byla stigmatizována (především anální styk) a někdy se jednalo jen o uspokojení muže, zatímco ženy byly v tomto směru dost přehlíženy (orální styk).
Extrémním případem, kdy bylo dosaženo antikoncepční ochrany, bylo vytvoření nového vývodu mužských močových cest. Muži byla naříznuta kůže včetně močové trubice blíže u těla, takže veškeré tekutiny, od preejakulátu až po sperma, vytekly ještě předtím, než mohly protéct penisem do pochvy ženy. Nevýhodou bylo, že podobně vytékala i moč, a tak muž s tímto typem antikoncepce nemohl močit vestoje.
V době starověku přibyly další formy antikoncepce
Starověcí lidé si byli vědomi jakési spojitosti mezi souloží a porodem potomka, i když cesta k tomuto poznání nebyla snadná. Ostatně od soulože do porodu uteklo devět měsíců a v tomto čase se mohla stát spousta věcí, které mohly být mylně pokládány za příčinu otěhotnění a porodu.
O tom, jak fungují pohlavní orgány, tehdejší lidé však stále ještě nevěděli. Samotný Aristoteles považoval ženské lůno za jakési „hnízdečko“, které je připravené a čeká, až se objeví semenný zárodek, který se v něm umístí a bude se zvětšovat.
Tehdejší lidé také praktikovali přerušovanou soulož, která jako jedna z metod antikoncepce přetrvala dodnes. Její spolehlivost je však diskutabilní, neboť ne vždy stihne muž vytáhnout penis včas. Riziko totiž spočívá v preejakulátu, tekutině, která se objevuje ještě před ejakulací a která může taktéž obsahovat malé množství spermií. Ne nadarmo se tedy říká, že „stačí kapka a je z něj taťka“. Přesto i dnes existuje velké množství párů, zejména v chudých zemích nebo zemích s vysokým počtem věřících, které tuto formu antikoncepce stále praktikují. Kromě nízké spolehlivosti s sebou tato forma ochrany nese i nebezpečí přenosu pohlavních chorob, před kterými nechrání vůbec.
Přerušovaná soulož je popsána i v biblické knize Genesis. Čtvrtý Jákobův syn, Juda (Jehuda), který byl praotcem nejvýznamnějšího izraelského kmene, měl tři syny. Prvorozeného Era, Ónana a Šelu. Když Hospodin zabil Era, který byl zlý, připadla Erova manželka Támar podle levirátního (švagrovského práva, kdy bezdětná žena po smrti manžela připadne jeho bratrovi, aby zůstal zachován rod) práva Ónanovi. Ten však nechtěl zplodit s Támar potomka, který by nebyl de facto jeho, ale byl by brán za potomka jeho zemřelého bratra (biologicky by samozřejmě byl). Proto ejakuloval mimo pochvu ženy, na zem. Což se Bohu také nelíbilo, a tak zabil i Ónana, ale to už je jiný příběh. Ónanovo jméno však dalo vzniknout pojmu onanie, což v dnešním pojetí chápeme jako synonymum masturbace, nikoliv přerušované soulože.
Velmi zajímavá byla antikoncepce ve starověkém Egyptě. Tamní lidé měli na výběr z několika možností, z nichž asi ani jedna by dnešní ženy rozhodně nenadchla.
Egyptské ženy si do pochvy zaváděly nejrůznější směsi, které měly zabránit proniknutí ejakulátu. Některé látky, podobně jako v případě pravěkých odvarů, měly schopnost omezit pohyb spermií či jejich životaschopnost a tak v řadě případů tyto směsi skutečně působily antikoncepčně, byť s velmi nízkou mírou spolehlivosti. Některé ženy si do pochvy zaváděly diafragmu neboli pesar, což je bariérová antikoncepční pomůcka pro ženy, která je známá dodnes, ale v mnohem modernější a zdraví bezpečné formě. Výjimkou nebyla ani kombinace obou těchto možností. Poměrně nechutně může znít, že si ženy vytvářely a vkládaly hmotu například i z trusu některých zvířat. Ve srovnání s tím je používání medu celkem příjemná varianta. Mezi další suroviny používané k výrobě past a mastí patřily různé oleje, odvary, sádlo, byliny, rozdrcené části některých rostlin či jejich kořenů. Například drcená jádra granátových jablek obsahují přírodní estrogen (podobně jako některé rostliny), a tak mohly mít mírný antikoncepční účinek.
Kromě směsí a jiných bariér se podobně jako v dobách předcházejících využívalo různých zaříkávaček, rituálů a dalších obřadů, které měly ochránit před početím. Některé rituály spočívaly ve „vykuřování“ pochvy kouřem ze speciální směsi bylin. Vykuřování i zaříkávání však pochopitelně nemělo požadovaný účinek.
Sám Hippokrates si všimnul, že obézní ženy mají s plodností problém. V rámci prevence početí tedy ženám doporučoval zvýšit příjem potravin, a tím i svou tělesnou váhu. Přestože tato metoda měla mírný účinek (rozhodně by se však nedala označit za efektivní), její vliv na zdraví byl pochopitelně spíše negativní. Kromě doporučení zvýšení váhy však radil svým pacientkám ještě jednu metodu, a to vkládání předmětů do pochvy. Vkládal jim tam předměty ze slonoviny nebo drahých kovů. Tato bariérová metoda možnost početí snižovala, ale efektivita také nepatřila k nejvyšším.
Zhruba o 600 let později řecký gynekolog Sóran z Efezu svým pacientkám naopak radil speciální cviky a pohyby, kterými měly zamezit proniknutí spermatu hlouběji do pochvy. Doporučoval včas přerušit styk, zejména zapovídal orgasmus ženy, dále měly ženy kašlat nebo kýchat, čímž docházelo k vnitřnímu napětí a vypuzování všeho z těla. Metoda je to spíše úsměvná, když si představíme ženy, jak těsně před orgasmem ukončily styk a začaly cvičit, kýchat či kašlat, ale na druhou stranu měla tato myšlenka s přihlédnutím k tehdejším znalostem svoje opodstatnění a nějaký drobný preventivní vliv měla.
V tehdejší době také ženy využívaly různých látek a směsí, ještě trochu vylepšených oproti dřívějším snahám. Oblíbený byl třeba smotek ovčí vlny, někdy namočený do vína, jindy olovnatá běloba s olejem z cedru či s medem. Nutno přiznat, že některé látky měly skutečně biocidní účinek na sperma a mohly tak fungovat jako chemická antikoncepce. V případě smotků vlny či kousku látky pak mluvíme o bariérové antikoncepci.
Ve starověku používané metody sice byly mnohdy neúčinné nebo s omezenou účinností, nicméně na tehdejší znalosti a možnosti to byly metody dobré.
Středověká víra
Středověk je dlouhým obdobím, během kterého lidstvo více poznávalo samo sebe, ale zároveň bylo značně ovlivněno církví, zejména pokud budeme mít na mysli evropské národy.
Řada dřívějších metod byla stále využívána, někdy v nezměněné podobě, ale často byly různě vylepšované, ovšem ne vždy k lepšímu.
Lidé se dožívali o něco vyššího věku a ženy měly více možností opakovaně otěhotnět. Zkoušely tedy užívat různé čaje, odvary a výluhy, používaly amulety či prováděly rituály. Pro nás zcela nepochopitelné mohlo být například doporučení pití kravské moči nebo pojídání živých vos. Ostatně pití kravské moči se praktikovalo i v asijských zemích a dodnes existuje nápoj, který je právě z kravské moči.
Z bariérových metod byly opět využívány různé bylinné směsi, látky, předměty, ale také návleky na penis, vyrobené například z ovčích střívek. Návleky na penis měly kromě antikoncepční funkce i funkci ochrannou, neboť měly zabránit přenosu nemoci, především syfilis.
Středověku vládla (nejen) v Evropě církev. A ta si uzmula též právo zasahovat do intimních životů obyvatel. Podle církve Bůh chtěl, aby se lidé množili, antikoncepce tedy byla něco, co bylo v rozporu s jeho přáním. Ani sexuální styk jako takový neměl sloužit k radosti a potěšení, ale měl být vykonáván výhradně za účelem zplození potomka. Povolena byla misionářská poloha.
Mnoho lidí se však řídilo tím, že co je za stěnami domů, to Bůh nevidí a tak se i ve středověku sex často provozoval i pro radost, popř. se ženy početí bránily. Ale ve vší tajnosti. Pokud došlo k oplodnění a žena dítě za žádnou cenu nechtěla, mohla podstoupit tajně potrat. Hygiena a schopnosti tehdejších žen - potratářek však byly velmi mizerné a mnoho těhotných dívek při zákroku zemřelo.
Pohledem dnešního Evropana je paradoxem, že nás tehdy předběhly islámské země, které byly k antikoncepci i potratům mnohem benevolentnější. Islámští lékaři byli znalejší a věda postupovala rychleji než v zemích evropských, svázaných křesťanskou církví.
I ve 14. století lidé věřili často pochybným aktivitám, které měly početí zabránit. Ženy si mohly vybrat - třikrát plivnout žábě do tlamy, vypít krev zajíce, moč ovce, jíst vosy nebo včely, pít vodu používanou k chlazení kovářských kleští. Asi není překvapením, že až na poslední možnost, která mohla být díky stopovému množství olova trochu účinná, byly všechny ostatní bez efektu. Kromě toho si tak jako staletí předtím mohly ženy vkládat do pochvy různé předměty a části bylin, které je měly chránit. Muži si mohli potřít penis dehtem nebo využívat návleků ze střívek. Ty však ještě nebyly tolik rozšířené jako v období následujícím, novověku.
Novověk a rozvoj antikoncepčních metod
V novověku došlo k rozmachu kondomů. Jejich primárním cílem byla ochrana před nemocemi, ale sekundárně chránily i proti početí. Využívala se zvířecí střívka, rybí měchýře, napuštěné plátno… K nejstarším kondomům podobným těm současným patří kondomy nalezené na anglickém hradu a datující se zhruba do poloviny 17. století. Kondomy dnešní podoby, tedy tenké, latexové, finančně dostupné, se datují až od 30. let 20. století.
V 19. století vznikla i bariérová ochrana pro ženy zvaná pesar či diafragma, což byl takový gumový klobouček, podobný tomu, jak jej známe dnes. Jeho tvar byl postupně různě upravován, aby efekt byl co nejspolehlivější.
V počátcích 20. století docházelo k pokusům se zaváděním vláken či tenkých drátků do děložní dutiny, což byli předchůdci dnešních nitroděložních tělísek. Ochrana fungovala poměrně dobře, ale předměty bohužel způsobovaly velmi často záněty a tak se od těchto pokusů zase ustoupilo. První nitroděložní tělísko bylo vyvinuto v roce 1909 a bylo vyrobeno ze střeva housenky bource morušového, tedy z hedvábného vlákna. Německý lékař k němu o několik let později připojil stříbrný drát, který měl chemicky pomoci větší účinnosti a zároveň nezávadnosti.
V roce 1960 se však objevilo plastové nitroděložní tělísko, které narozdíl od kovových tělísek nedráždilo sliznice a nevyvolávalo záněty. Současně s tím nastal i boom antibiotik a tak nitroděložní antikoncepce dostala druhou šanci.
Zhruba ve stejné době jako se začala používat nitroděložní antikoncepce, vznikla i první injekční ochrana. Na základě výzkumu rakouského lékaře pomáhaly proti početí výtažky z vaječníků březích zvířat. Bohužel však nebylo dost dobře možné tuto metodu více rozvinout a poskytnout široké společnosti, protože pro jednu injekční dávku bylo zapotřebí výtažku z neskutečných 80 tisíc březích prasnic.
S odstupem několika let došlo i k zjištění hormonálních změn v těle ženy v průběhu periody a s tím souvisejících dalších tělesných změn, jako např. hustotě hlenu apod. Zatímco v dřívějších dobách byli lékaři přesvědčení, že ovulace je to samé co menstruace, nyní konečně zjistili skutečný průběh ovulačního cyklu. Byli tak schopni určit, v jaké dny má žena nejvyšší, a v jaké dny naopak nejnižší šanci otěhotnět.
První antikoncepční tableta pochází ze Spojených států a jmenovala se Enavid-10, k použití byla schválena v roce 1960. Obsah hormonů v této tabletě byl však velmi vysoký a rizikový. Dnes jsou tabletky mnohem šetrnější, ale i přesto můžou citlivějším uživatelkám způsobovat potíže. Ne každá žena tak může tuto formu antikoncepce využívat.
Bohatá antikoncepční historie
Historie antikoncepce je pestrá a bohatá. Lidé zkoušeli vymýšlet možné i nemožné postupy, aktivity či předměty, kterými by zabránili početí. Po většinu času byly antikoncepční snahy tolerované, výjimkou byl středověk v křesťanských zemích, pro který byla snaha o zabránění početí hříchem.
Někteří lidé i dnes odmítají antikoncepci s tím, že není přirozená a že Bůh zamýšlel, aby styk vedl k možnosti počít dítě. Tato myšlenka, byť může znít celkem logicky, však postrádá širší úhel náhledu. Pravěcí lidé by teoreticky ani antikoncepci potřebovat nemuseli a přesto by mohli být rádi, pokud by se jim za život podařilo odchovat zhruba jedno až dvě děti. Lidé se tehdy dožívali mnohem nižšího věku. Když bychom z období jejich plodnosti, tedy zhruba od 15. roku věku do věku 30-35 let odečetli dobu strávenou probíhajícím těhotenstvím, dobu kojení, kdy jsou ženy ve velké míře přirozeně chráněny proti dalšímu početí, pak bychom dospěli k tomu, že žena mohla odchovat (pokud by porodila vždy po jednom dítěti) kolem čtyř dětí. Pokud však vezmeme v úvahu, že lidé často trpěli nouzí, špatnou výživou, nemocemi a také mohly ženy v průběhu těhotenství snadno potratit, pak se počet možných cyklů odchovu může významně snížit. O vysoké úmrtnosti novorozenců ani nemluvě. Pokud by antikoncepci neužívala dnešní žena, pak by mohla za život odchovat nesrovnatelně více dětí. A s tím původně příroda nejspíš nepočítala. Odvolávat se tedy na přirozenost či spíše nepřirozenost antikoncepce je mylné a opomíjející další okolnosti, které s tím nutně souvisí.
------
Článek o současných možnostech antikoncepce bude brzy následovat.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.antikoncepce.cz/historie-antikoncepce
https://cs.wikipedia.org/wiki/Antikoncepce
https://theses.cz/id/sbttal/Tomeckova_Veronika_Antikoncepce.pdf
https://ambulance.levret.cz/historie-antikoncepce/
https://www.zdravotnickydenik.cz/2016/06/dejiny-antikoncepce-jsou-plne-kreativity-ale-i-lidskeho-zoufalstvi/
https://www.kalisek.cz/historie-antikoncepce-2
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99eru%C5%A1ovan%C3%A1_soulo%C5%BE
