Článek
Když se řekne Commodus, někdo si vybaví herce Joaquina Phoenixe ve filmu Gladiátor. Někomu však naskočí obraz císaře v přilbici, jak se před davem předvádí jako gladiátor, a pak konec v podobě uškrcení vlastním zápasníkem. Jenže skutečný život Marka Aureliova syna byl delší, složitější a v něčem i poučný: ukazuje, co se může stát, když se absolutní moc spojí s potřebou obdivu, izolací a strachem.
Commodus (Lucius Aurelius Commodus) se narodil 31. srpna 161 n. l. v Lanuviu nedaleko Říma. Byl synem císaře Marka Aurelia a Faustiny mladší. Už tím měl otevřené dveře, jaké neměl téměř nikdo: římské císařství totiž v předchozích desetiletích stálo na zvláštní tradici „adoptivních“ vládců, kteří si vybírali nástupce podle schopností. Commodus byl výjimka – trůn mu měl připadnout dědičně. A spolu s tím přišlo i břemeno očekávání: lidé čekali dalšího Marka Aurelia.
Commodus se rád stylizoval do postavy Herkula
Dětství mezi palácem a vojenským táborem
O Commodově dětství víme hlavně z pramenů, které psali muži ze senátorských kruhů (Cassius Dio, Herodianos) a pozdější kompilace. Jenže senátorské prostředí Commoda nenávidělo a z dobrých důvodů, takže jejich pohled byl zaujatý. Přesto se shodují v základních obrysech. Commodus měl výchovu hodnou následníka trůnu – učitele, výcvik v rétorice, přístup ke klasické řecké kultuře i k římskému právnímu myšlení. Nešlo tedy o „nevzdělance“. Spíš o člověka, kterému vzdělání nepřerostlo v charakter.
Marek Aurelius vzal syna i na severní hranici impéria během markomanských válek. Commodus tak vyrůstal nejen v mramoru, ale i v prachu vojenských táborů. Viděl, jak vypadá skutečná římská moc: nekonečná logistika, disciplína, zima, nemoc, smrt. Jenže to, co otce formovalo k odpovědnosti, se u syna zřejmě nepřetavilo v pevnou sebekázeň. Antičtí autoři ho popisují jako pohodlného, snadno ovlivnitelného a málo vytrvalého – což může být přehnané, ale něco na tom sedí už z jeho pozdějších rozhodnutí.
V roce 166 byl Commodus spolu se svým bratrem dvojčetem Titusem Aureliem Fulvem jmenován „Caesarem“ - tedy oficiálním následníkem trůnu. Bratr však brzy zemřel a Commodus zůstal jediným výrazným mužským potomkem Marka Aurelia (Aurelius měl více dětí, ale jen Commodus přicházel v úvahu). V roce 177 se stal spolucísařem (získal titul Augustus). Formálně byl tedy „na tréninku“ pro vedení říše už jako teenager a od roku 177 plnohodnotně vládl jako císař, společně se svým otcem.
Busta mladého Commoda se světlými vousy - prý si je pravidelně barvil zlatým prachem
Rok 180: převzetí moci a rychlý obrat
Když Marek Aurelius v březnu 180 zemřel, byl Commodus velmi mladý – zhruba osmnáctiletý. Přesto jeho nástup proběhl hladce: armáda ho přijala a senát neměl reálnou oporu pro odpor. Mladý císař měl v tu chvíli šanci ukázat, že dokáže navázat na otcovu politiku. Místo toho se rozhodl pro něco, co mu bylo přirozenější: ukončit zdlouhavé pohraniční tažení, uzavřít mír a vrátit se do Říma.
Tohle rozhodnutí se dá vykládat dvěma způsoby a oba se v literatuře objevují. Pragmatická verze říká: říše byla unavená válkou, mír stabilizoval hranici a umožnil soustředit se na vnitřní správu. Kritická verze říká: Commodus se chtěl zbavit nepohodlí a povinností, které s tažením souvisely, a vrátit se do města, kde mohl žít jako celebrita. V každém případě se od tohoto momentu jeho vláda začala od otcovské výrazně lišit.
Vláda přes prostředníky: Perennis a Cleander
Commodus se brzy stáhl z každodenní administrativy. Neznamená to, že by nedělal žádná rozhodnutí – spíš ho nezajímala rutina správy. Pro římský stát to byl problém: císař byl nejen symbol, ale i vrcholný rozhodovací uzel. Pokud se uzel uvolní, nastoupí lidé okolo něj.
Velkou moc získali prefekti pretoriánů a dvorní favorité. Jako jeden z prvních vystoupil Perennis, který měl pověst schopného muže, ale zároveň nekompromisního. Po něm se prosadil Cleander, původně otrok, který se vypracoval až do nejvyšších pater dvora. V pramenech je Cleander líčen jako člověk, který prodával úřady a vytvářel systém korupce. Realita však nemusela být úplně taková, jak ji zdroje vykreslují - senátorské texty totiž rády shazují „nízký původ“, jenže i tak je pravděpodobné, že se správa státu v určité době rozvolnila a s úřady se kupčilo…
Nespokojenost se navíc netýkala jen senátorů. V Římě mohly propuknout nepokoje kvůli zásobování obilím, cenám a napětí ve městě. Podle tradice skončil Cleander po vlně nepokojů lynčem či popravou (datováno obvykle do roku 190). Pro Kommoda to byla lekce: dav umí být stejně nebezpečný jako senát. Jenže místo toho, aby se opřel o stabilní správu, stáhl se ještě víc do svého světa.
Socha Commoda v umělecké galerie Borghese
Spiknutí roku 182 a nástup paranoie
Po neúspěšném atentátu v roce 182 se v Commodovi něco zlomilo. Do té doby byl spíš lehkomyslný než krutý, víc lhostejný než zlý. Od té chvíle ale začal vidět hrozbu všude kolem sebe. Nedůvěřoval senátu, nedůvěřoval dvoru a nakonec ani lidem, kteří stáli přímo u něj. Moc, kterou měl, se pro něj změnila v obranný štít – a strach v nástroj.
Popravy přestaly být výjimečné. Staly se běžnou součástí života v Římě, o které se mluvilo šeptem. Stačilo obvinění, podezření, někdy jen špatně pochopená poznámka nebo osobní nevraživost. Senátoři chodili na zasedání s vědomím, že se domů už vrátit nemusí. Nikdo si nemohl být jistý, zda zítra nepřijde řada právě na něj.
Commodus často rozhodoval sám a bez zdržování. Nešlo o dlouhé procesy ani o pečlivé zvažování důkazů. Rozsudky padaly rychle a bez možnosti obhajoby. Antické prameny naznačují, že císař v některých případech tresty nejen schvaloval, ale že v nich nacházel zvláštní uspokojení – jako by mu pohled na potrestané nepřátele vracel pocit kontroly nad světem, který se mu rozpadal pod rukama.
S popravami šly ruku v ruce konfiskace majetku. Zabavené domy a jmění posilovaly státní pokladnu, ale zároveň vysílaly jasný signál: nikdo není nedotknutelný. Strach se stal všudypřítomným. Nejen mezi senátory, ale i mezi úředníky a lidmi z císařova okolí. Přátelství byla křehká a loajalita nejistá.
Nakonec se tento strach obrátil i proti Commodovi samotnému. Lidé, kteří ho obklopovali, se báli nejen jeho hněvu, ale i vlastní budoucnosti. A právě v téhle dusné atmosféře se zrodilo spiknutí, které jeho vládu ukončilo. Teror, jímž se snažil udržet moc, se stal jedním z hlavních důvodů jeho pádu.
Aréna: místo, kde byl pánem
Zatímco řízení říše přenechával jiným, jednu věc si Commodus nenechal vzít: show. Gladiátorské hry byly v římském světě dávno před ním nástrojem politiky i zábavy. Rozdíl byl v tom, že Commodus nechtěl být pouze pořadatelem. Chtěl být hvězdou.
Vystupoval jako gladiátor a také jako lovec zvířat v amfiteátru. Podle Cassia Diona se předváděl v mnoha vystoupeních a nechával se oslavovat.Nicméně šlo o vystoupení, která byla z podstaty nerovná: císař nemohl prohrát. Soupeři byli vybíráni tak, aby nehrozilo skutečné nebezpečí, a i když Commodus prokazoval určitou fyzickou zdatnost, aréna pro něj byla hlavně scénou, ne rizikem.
Proč to dělal? Jedna možnost je jednoduchá: měl to rád. Druhá možnost je politická: lidové vrstvy Říma byly citlivé na chléb a hry, a císař, který dává velkolepé podívané, může získat popularitu. Třetí možnost je psychologická: aréna mu dávala něco, co mu senát nikdy nedal – přímý, okamžitý potlesk, pocit moci v roli, která se měří očima davu. V amfiteátru byl Commodus skutečně vidět a slyšet. V senátu by musel jednat, vyjednávat, snášet kritiku. V aréně stačilo zvítězit.
Z pramenů také vyplývá, že si Commodus nechával za tato vystoupení vyplácet vysoké částky ze státní pokladny. Pro Římany to nebyl jen účetní problém. Byla to urážka: císař si nechává zaplatit za roli, kterou si sám vybral, a dělá to z peněz, které patří státu.
Herkules na mincích a město s novým jménem
S arénou souvisela i Commodova sebeprezentace. Stále častěji se stylizoval do role Herkula: lví kůže, kyj, ikonografie siláka, který přemáhá příšery. Na dochovaných sochách i mincích je tato stylizace patrná.
V určité fázi vlády se objevují i snahy přejmenovat Řím a instituce tak, aby odkazovaly na císaře (v pramenech se uvádí „Colonia Commodiana“). Dokonce se traduje, že měsíce dostaly nová jména podle císařových titulů a přezdívek.
Některé detaily však mohou být v literární tradici nadsazené, protože senátorským autorům se hodily jako důkaz císařovy megalomanie. Základní trend ale sedí: Kommodus chtěl, aby se svět točil kolem něj, a nechával to vtiskovat do veřejného prostoru. Čím víc byl kritizován elitami, tím víc se opíral o vlastní obraz „božského vítěze“.
Požár Říma
Ke konci Commodovy vlády zasáhla Řím další rána. V roce 191 město postihl rozsáhlý požár, který poškodil celé čtvrti i významné veřejné stavby. Požáry byly v antickém Římě bohužel časté, ale v tomto případě přišel v době, kdy už bylo město paralyzované strachem a nejistotou. Commodus nebyl z katastrofy obviňován a prameny ho nespojují s jejím vznikem, přesto jeho reakce dobře zapadala do obrazu pozdní vlády. Obnova zničených částí města se stala dalším prostředkem císařovy sebeprezentace. Místo aby požár spojil společnost, posloužil jako kulisa pro zdůraznění císařovy role „obnovitele“ a ochránce Říma. V očích mnoha současníků tak i tato pohroma působila spíš jako další symbol rozkladu než jako začátek nové naděje.
Konec: spiknutí z nejbližšího kruhu
Nejdramatičtější je na Commodově konci to, že nepřišel zvenčí, ale zevnitř. V prosinci 192 se proti němu spikli lidé z jeho bezprostředního okolí: jeho milenka Marcia, komorník Eclectus a pretoriánský prefekt Laetus. Motivy prameny líčí různě, často se objevuje strach z blížících se poprav a z císařovy nepředvídatelnosti. To je logické: v systému, kde se „seznamy nepřátel“ mohou změnit přes noc, má nejbližší okolí důvod jednat preventivně.
Podle tradice se ho nejprve pokusili otrávit. Když jed nezabral (nebo byl vyzvracen), povolali atleta a zápasníka Narcissa, který Commoda uškrtil. Stalo se to 31. prosince 192 n. l. – na konci roku, jako by se tím uzavřela jedna kapitola římských dějin.
Co po něm zůstalo?
Po Commodově smrti nastoupil Pertinax a brzy následovala politická bouře známá jako „rok pěti císařů“ (193). To neznamená, že Commodus sám způsobil všechny pozdější krize, ale jeho vláda je často vnímána jako konec relativně stabilní epochy, která začala Nervou a vrcholila za Trajána, Hadriána, Antonia Pia a Marka Aurelia.
Při hodnocení Commoda je potřeba být obezřetný. Za prvé: senátorské prameny ho neměly rády a malují ho co nejčerněji. Za druhé: i po odfiltrování nadsázek zůstává obraz císaře, který zanedbal správu, nechal se řídit favority, a když se cítil ohrožen, sahal k represím. A aby toho nebylo málo, sám přidal ke státní moci ještě osobní divadlo, které v očích elit působilo jako ponížení římské důstojnosti.
Commodus není jen „zloduch“ pro učebnice. Je to případ, kdy se vládnutí proměnilo ve „one man show“. Kdo ho chtěl pochopit, musel sledovat, kde se cítí silný: ne u map a zákonů, ale pod pískem arény. A to je možná nejpřesnější shrnutí jeho života – císař, který mohl řídit svět, ale raději chtěl, aby mu svět tleskal.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://history.howstuffworks.com/historical-figures/commodus.htm
https://www.historyskills.com/classroom/ancient-history/commodus
https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Historia_Augusta/Commodus*.html
https://www.worldhistory.org/commodus/
https://ancientromelive.org/commodus/
https://www.heritage-history.com/index.php?c=resources&s=char-dir&f=commodus
https://www.britannica.com/biography/Commodus
