Člověk, nebo divoký tvor? Vlčí chlapec Victor z Aveyronu se nikdy nenaučil mluvit.

Mlha sedí nízko nad stráněmi a tráva pod nohama je mokrá. Podzim 1797 v Aveyronu příjemně voní kouřem a jablky, když rolníkům přeběhne zničehonic přes mýtinu stín. Na okamžik se zastaví: hubené tělo, špinavé ruce, vlasy slepené rosou. Pak se stín otočí a zmizí do houští tak rychle, že po něm zůstane jen zachvění křoví. „To bylo dítě,“ vydechne jeden z mužů. Druhý se křižuje. Všichni tři zůstanou stát s klíny a provazy v rukou, jako by se probudili ze špatného snu.

V následujících týdnech se ten stín vrací. Někdy ho někdo zahlédne u potoka, jak pije z dlaní a otřásá se zimou. Jindy se krčí za pařezem a vytahuje z hlíny kořínky. Vesnice si šeptá: je to sirotek? Ztracené dítě z doby válek? Nebo výplod pověr, „dítě vlků“, které neumí lidsky chodit ani mluvit? Pověry rostou stejně rychle jako tráva. A přestože rozum napovídá, že jde prostě o opuštěného chlapce, v noci si mnozí zavírají okenice pečlivěji než dřív.

Snahy o dopadení chlapce

První pokus o dopadení je nešikovný. Muži ho obejdou u borového hájku; rozběhne se mezi nimi, sklouzne po mokrém listí a mizí rychle jako srna. Druhý pokus je ještě horší: nastražená past u potoka zůstane prázdná, jen otisky bosých chodidel v blátě a pár rozšlapaných žaludů. Teprve zima, tvrdá a bezohledná, donutí vše živé v lese hledat potravu i mimo bezpečná a krytá místa. V lednu 1800 je chlapec vyčerpaný, hladový a pomalejší. Když se sápe na nízkou větev, aby se zahřál na slunci, muži ho obstoupí. Brání se, syčí, kouše, škrábe. Ručníky, provazy, křik. A pak je po všem. V náručí drží neznámé dítě, nahé a jizvami poseté, cizí a přece lidské.

Ve vesnici je nejdřív ticho, to zvláštní ticho, kdy všichni čekají, co bude dál. Některé ženy pláčou, jiní muži se dívají stranou. Farář pokývá hlavou, modlí se nahlas, ale i jemu se chvěje hlas. Chlapec se cpe chlebem, který mu podstrčí, ale k vařenému se otočí zády. Oděv strhává, jako by ho pálil. Dotek bolí, zvuky ve světnici ho zraňují. Jedině oheň ho přivábí – dívá se do něj dlouze, nehnutě, jako do nějaké temné studny.

Zpráva se rozeběhne po cestách rychleji než poštovní povozy: „V Aveyronu chytili divoké dítě.“ Místní úřady rozhodnou, že chlapec musí do Paříže. Ne proto, že by Paříž věděla, co si s ním počít – ale proto, že Paříž v té době chce vědět všechno. Vůz drncá po kamenech, chlapec mlčí a hledí na lesy, které mizí v dálce. Vesnice se zase vrátí do svého každodenního rytmu, jen několik dětí si ještě týdny hraje na honičku „na divokého chlapce“.

V Paříži

Paříž roku 1800 je město otřesené revolucí a opilé idejemi. V salónech se mluví o tom, co je člověk, odkud se bere jeho morálka, zda je přirozeně dobrý, nebo kažený společností. Někteří citují Rousseaua a jeho „ušlechtilého divocha“, jiní varují, že bez výchovy a řádu je člověk jen zvíře v šatech. A do toho přichází chlapec z lesa – tichý jako stín, cizí jako přízrak, který přece dýchá stejný vzduch.

Nejdřív ho ukážou zvídavým očím. Ne jako zrůdnost, spíš jako hádanku. Chlapec odvrací obličej, když na něj sahají. Jí rukama, rychle a nestydatě, a zase se stahuje do kouta. Okno ho fascinuje: dlouho stojí a dotýká se skla, jako by se snažil pochopit, co je to za studenou, průzračnou stěnu. Když mu obléknou košili, za chvíli ji strhne. Když mu dají lžíci, podívá se na ni jako na neznámého tvora a odloží ji stranou.

Mladý lékař Jean Itard, štíhlý, soustředěný, s očima, které vyhledávají v lidské tváři známky pozornosti, se k případu dostane zprvu jako zvědavý pozorovatel. Vede ho touha ověřit, zda lze člověka „vytvořit“ výchovou. V Itardovi je dost vědce, aby zapisoval, ale i dost snílka, aby doufal. Když si chlapce přivede do péče, dá mu jméno Victor – ne podle vítězství, spíš proto, aby o něm mohl mluvit jménem a ne jako „to dítě“. Zároveň si nemohl nevšimnout, že chlapec poměrně dobře reaguje na vyslovení samohlásky „o“, na rozdíl od jiných hlásek, a tak bylo jasné, že jeho jméno by toto písmenko mělo obsahovat.

První dny jsou jako nesmělé dotýkání se ledové vody. Victor nespí jako ostatní: schoulí se u krbu a probouzí ho každý zvuk. Jídlo si vybírá, k vařenému se tváří jako k něčemu cizímu, syrové ho neleká. Vše, co cinkne, odloží, vše, co křupe pod zuby, přijme. Itard si všimne, že chlapec reaguje na šum listí, na déšť o parapet, na vůni vlhké hlíny, ale u dlouhého lidského hlasu se pohled ztratí, jako by ten zvuk ani nedosáhl jeho uší či mysli.

Snaha „vytvořit“ člověka

Začnou s nejjednoduššími věcmi. Itard přiloží Victorovu dlaň k vlastní hrudi a vysloví pomalu: „Je…an.“ Pak položí ruku chlapci na prsa: „Vi…ctor.“ Nic. Další den vytáhne z kapsy ořech a papírek s nápisem „ořech“. Ukáže ořech, ukáže slova, položí vedle sebe obrázky. Žádá jen záblesk pochopení a spojení si obou předmětů. Když se nic nestane, opakuje, znovu a znovu. K večeru chlapec natáhne ruku k ořechu. Itard cítí radost větší, než by odpovídala tak malé věci.

Za několik týdnů se stane malý zázrak: Victor se otočí, když zavolají jeho jméno. Ne pokaždé, ale někdy ano. Naučí se sedět u stolu, i když se u toho vrtí a prsty mu ujíždějí zpět k jídlu, jako by chtěl všechno sníst holýma rukama. Občas vezme lžíci, nešikovně, neochotně, ale vezme. Paní Guérinová, starší žena s trpělivostí, která nemá hranic, ho myje, převléká a mluví na něj prostými větami. Victor jednou přistoupí a položí jí dlaň na předloktí. Je to jeho první dobrovolný dotek.

S jarem přichází další pokusy. Tabulka s písmeny, které Itard skládá do slov, a věci, jež patří k nim: voda, oheň, chléb. Naučit ho, že znak není věc, ale klíč k ní. Victor chápe, že některé pohyby přinášejí odměnu, ale jazyk – ten tichý most mezi myslí a světem okolo – zůstává daleko. Když Itard vysloví slovo, chlapcův pohled sklouzne k oknu, k hře světla na skle, k obloze. Jako by měl mysl naladěnou na jinou frekvenci než ostatní lidé.

Ne všechno je tak poklidné. V některých dnech Victor vše strhne: košile po něm visí v cárech, tabulku odkopne, prsty zběsile rozdrtí chléb na drobky. Itard mlčí a zapisuje. V jiných dnech se stane, že chlapec přiběhne k oknu, roztáhne ruce a otevřenou dlaní se dotýká skla, zatímco venku padají první letní kapky deště. V těch momentech má Itard jistotu, že uvnitř je člověk, jen k němu nevede žádná vyšlapaná cesta.

Společnost tápe

Paříž mezitím mluví. V salónech se hádají, zda je Victor důkazem Rousseaua, nebo jeho popřením. Jedni říkají: „Podívejte, jak je necivilizovaný, ale čistý. Společnost ho zkazí.“ Druzí namítají: „Bez společnosti není člověk. Bez jazyka není myšlení.“ Noviny přinášejí nadšené i kruté poznámky. Někteří navrhují, aby byl dán do ústavu a přestal být „hříčkou filosofů“. Itard čte, ale nezastaví se; jeho svět je teď mnohem menší: pokoj s oknem, tabulka, dvě ruce, které se učí zacházet s lžící.

Podzim. Victor poznává některé pokyny: „Přines,“ „Polož,“ „Sedni.“ Ne vždy, ale častěji než dřív. Dívá se do očí déle, než je příjemné, a někdy v nich zableskne něco, čemu se Itard bojí říkat „porozumění“, aby si nelhal. Hraje mu hudbu – flétnu, tiché tóny, co se kutálejí po parketách – a všimne si, že chlapec zpozorní. Nebude z něj hudebník, ale tón se stal lanem, po kterém lze vytáhnout chlapcovu pozornost z hlubin.

Zima. V domě je teplo, v ulicích sníh. Victor zůstává dlouho u ohně, ruce natažené, oči otevřené. Jednou večer, když paní Guérinová zakašle, chlapec k ní přistoupí a nesměle se dotkne jejího lokte. Tohle je pokrok, který se nedá zvážit na váze vědy. Je to gesto, které patří mezi lidi, které se nedá měřit a přesto jej vnímáme.

Roky plynou

Roky běží ve znamení malých vítězství a velkých překážek. Victor si osvojí některé zvyky, ale řeč zůstává skrytou. Slova zůstávají zamčená. Itard si zapisuje: „Rozumí několika výrazům; vyhledává společnost; projevuje radost a smutek; neumí mluvit.“ Na okraji zůstane připsáno: „Je pozdě?“ Tři malé znaky pochybnosti, větší než libovolná kniha.

Debaty nekončí. Jedni tvrdí, že kdyby byl chlapec nalezen dřív, stal by se „normálním“. Druzí odpovídají, že měl vrozenou vadu a les byl jen úkrytem před neúprosným světem. Pravdu už nevytáhneme ze země jako kořínek; zůstala s mlhou nad stráněmi u lesa a se stopami bosých nohou, které déšť už dávno smyl.

Když Itard pochopí, že zázrak nepřijde, nezahořkne. Změní cíl. Už nechce dokázat teorii; chce, aby ten, kdo přišel z lesa, nemusel zůstávat sám. Paní Guérinová si Victora nechá u sebe. Dodržují rytmus, který mu prospívá: ranní světlo, jídlo, krátké procházky, doteky, které nebolí. Victor už nestrhává košili při každé příležitosti, ale občas ji stále odhazuje, když je mu horko nebo když se jeho vědomí dotkne starých vzpomínek v paměti. Někdy se v noci probudí a sedí u okna, jako by na druhé straně čekal les.

Léta se skládají jako listy v herbáři. Victor stárne, zůstává prostý, ale klidnější. V jeho světě je méně strachu a více předvídatelnosti. Jednou v létě, když déšť bije do oken, položí ruku na sklo a přitiskne čelo. Paní Guérinová postaví na stůl misku s vodou; on k ní přejde a máčí si prsty, jako by hrál na břehu potoka, který dávno neviděl.

Když v roce 1828 zemře, je u toho ticho. Nebylo by fér říkat, že zemřel zapomenutý; pár lidí na něj myslí dál: žena, která mu dávala čisté košile; lékař, který psal zprávy a doufal, že z něj vytvoří člověka se vším všudy; několik učenců, kteří po něm přestali spřádat sny a začali mluvit o „kritických obdobích“ dětského vývoje. V knihovnách zůstávají Itardovy spisy – stručné, věcné, někde mezi řádky dojemné. A v paměti města zůstává příběh chlapce, který se dotýkal skla, jako by mezi ním a světem vždy byla tenká, nepřekročitelná stěna.

Člověk potřebuje jiné lidi, aby byl tím, koho si pod pojmem „člověk“ představujeme

Co po něm zůstává? Žádná senzace, ta se dávno rozplynula. Zůstává tiché poznání, že člověk se člověkem nestává sám. Že jazyk není jen nástroj, ale tkanivo, které drží pohromadě vztahy, myšlenky, paměť. Že bez něžné ruky, která vede, bez hlasu, který se k nám sklání v kolébce, bez očí, které odpovídají našemu pohledu, se uzavírají dveře, jež později můžeme otevřít jen částečně.

Někdy se zdá, že Victorův život byl jen smutek a ztráta. Ale není to celé. Když se vrátíme k těm drobným scénám – dlani položené na předloktí, rychlému otočení na zavolání, úsměvu při tónu flétny, prstům v misce s vodou – uvidíme, že i tam, kde jazyk chyběl, se dalo mluvit jinak. Gesta, rytmus, teplo. V tom všem byl Victor stejně lidský jako my.

A tak si vybavme ten první podzimní obraz: stín přeběhne mýtinu a mizí v houští. Kdyby se tehdy některý z rolníků rozběhl rychleji, kdyby ho chytili o tři roky dříve, kdyby… Všechny ty podmínky minulosti jsou však jen prázdná slova a zbožná přání. Co víme jistě, je to, co nás ten příběh učí: že civilizace není přepych, ale podmínka; že něha a řád nejsou dekorace, ale "výživa"; že dítě bez odpovědi zůstává stát před oknem a dívá se skrze sklo na svět, který je mu blízký a přece nedosažitelný.

Victor z Aveyronu není legendou o chlapci vychovaném vlky. Byl to skutečný život skutečného chlapce – s blátem na chodidlech, s jizvami, s hladem po teple, s nesmělými dotyky. A je to také zrcadlo pro všechny naše jistoty o člověku. Když se do něj podíváme, vidíme les, vidíme Paříž, vidíme lékaře s tabulkou písmen, vidíme starou ženu s čistou košilí. A mezi tím vším jednoho člověka, který stál dlouho na hranici dvou světů – a který nás naučil, že ta hranice je křehčí a zároveň pevnější, než bychom čekali.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://owlcation.com/social-sciences/the-wild-boy-of-aveyron

https://www.nytimes.com/1976/05/16/archives/the-wild-boy-of-aveyron.html

https://www.researchgate.net/publication/312674525_A_Special_Case_of_Philosophical_Reflection_about_the_Origin_of_language_Victor_the_Wild_Child_of_Aveyron

https://www.ranker.com/list/life-of-victor-wild-boy-of-aveyron/christy-box

https://www.edubloxtutor.com/victor-feral-child/