Článek
Když se člověk poprvé setká s čukvalou zavalitou (Sauromalus ater), možná ho ani nenapadne, že má před sebou jednoho z klasických leguánovitých ještěrů amerických pouští. Na fotkách působí trochu jako zavalitý (odtud jeho jméno), líně se tvářící plaz, který to nepřehání s pohybem. Jde přesně o ten typ zvířete, kterému se nechce vynakládat energii tam, kde to není nutné. V prostředí, kde se každý zbytečný pohyb rovná ztrátě vody a snížení šance na přežití, dává jeho zdánlivá pomalost perfektní smysl.
Čukvaly žijí na jihozápadě USA a v severním Mexiku. Jejich svět tvoří skalnaté stráně, balvany rozpálené sluncem a místa, kde i většina rostlin bojuje o přežití. Na první pohled nehostinná krajina, ale čukvaly v ní mají všechno, co potřebují. A právě díky dokonale jednoduché, evolučně „vychytané“ strategii dokážou žít tam, kde by mnoho jiných druhů dlouho nevydrželo.
Sauromalus ater, čukvala
Vzhled, který klame
Dospělá čukvala měří kolem 40 centimetrů i s ocasem. Tělo má robustní, hlava je trochu širší a celkově působí dojmem malého, ale solidně stavěného tvora. Zbarvení je převážně tmavé - šedé až černé - a není to náhoda. Tmavá barva rychleji pohlcuje teplo, což je po chladnější pouštní noci velká výhoda. Mladí jedinci bývají světlejší, ale s věkem tmavnou.
Z boku má čukvala jemný kožní záhyb. Nejde o žádnou okrasu, ale životně důležitou část těla – slouží k tomu, aby mohla při úniku do skalní pukliny prudce nafouknout tělo a doslova se tam „zaklínit“. Predátor tak narazí na problém: vytáhnout tuhý, nafouknutý balík z kamenné škvíry je skoro nemožné. A když to nejde ani hadovi, ani lišce, ani dravému ptákovi, je jasné, že tahle jejich technika funguje na výbornou.
Jak žije tvor, který nikam nespěchá?
Čukvala není žádný běžec. Ne snad, že by to fyzicky nezvládla, ale nepotřebuje to. Není to typ ještěra, který se snaží utéct na dlouhé vzdálenosti. Její reakce na ohrožení je jednoduchá a téměř okamžitá: zmizet do nejbližší trhliny. A tam se nafouknout.
Většinou se pohybuje pomalu, skoro rozvážně. Dopoledne ji najdete, jak se vyhřívá na kameni. Když se tělo ohřeje, vydá se okusovat vegetaci v okolí. Jakmile teploty vystoupají moc vysoko, zase se stahuje do stínu. Nejaktivnější bývá na jaře a v raném létě - v době, kdy je v poušti nejvíc rostlinné potravy. Během extrémních veder dokáže přejít do krátkého období „letního útlumu“, během kterého šetří energií.
Je to v podstatě mistr minimalismu. Žádné zběsilé pobíhání, žádné riskování. Prostě žije tak, aby v prostředí nedostatku dokázala udržet stabilní rytmus.
Sauromalus ater, čukvala
Býložravec v prostředí, kde skoro nic neroste
Jedna z nejzajímavějších věcí na čukvale je to, že žere hlavně rostliny. V poušti to není úplně typické - většina ještěrů sází spíš na hmyz, protože je výživnější a dostupnější. Jenže čukvaly se vydaly jinou cestou. Lovit hmyz by znamenalo víc běhat, víc riskovat a vydávat víc energie. Rostliny, i ty suché a pichlavé, jsou pro ně paradoxně bezpečnější volba.
Jídelníček tak tvoří listy a květy pouštních keříků, různé sukulenty a klidně i části kaktusů, na které by většina zvířat ani nesáhla. Čukvala má ale tlusté rty a odolnou dutinu ústní, takže ji bodliny tolik netrápí. A především – v rostlinách je voda. To je hlavní důvod, proč čukvaly nepotřebují pít. Tekutinu získají přímo z potravy.
Podobně jako jiní pouštní tvorové, i čukvaly extrémně šetří vodou. Jejich moč je tedy maximálně koncentrovaná. Dále mají nosní solné žlázy, pomocí kterých „vyprskávají“ nadbytečné krystalky solí. Takové vyprsknutí připomíná kýchnutí a čukvala se tím zbavuje nadbytku solí, aniž by plýtvala tekutinami.
Trávicí systém mají uzpůsobený k rozkladu vláknitých rostlin a ve střevech jim pomáhají mikroorganismy, které dokážou i z toho mála vytěžit překvapivě hodně.
Rozmnožování bez velkého divadla
Čukvaly jsou vejcorodé. Samice naklade jednou ročně obvykle 5 až 16 vajec, někdy i méně. Místo pro snůšku není nijak složité – stačí jí chráněná štěrbina nebo mělká jamka mezi kameny, kde se teplota drží stabilněji než na povrchu. Mláďata se po vylíhnutí starají sama o sebe. Vše je nastavené tak, aby rodiče nemuseli investovat další energii – opět pouštní logika.
Mladé čukvaly jsou opatrnější a živější, protože jsou zranitelnější. Růst je pomalý, ale pravidelný. V přírodě se mohou dožít kolem patnácti let, někdy i více.
Sauromalus ater, čukvala
Setkání s lidmi
Člověku se čukvala většinou vyhne. Je plachá a nezajímá ji nic, co by ji mohlo ohrozit. Pokud se k ní člověk přiblíží, zmizí do nejbližší škvíry a je po kontaktu.
Potíže přicházejí tehdy, když se mění krajina. Tam, kde se staví silnice, turistická zařízení nebo kde se těží nerosty, mizí úkryty i vegetace, na které tenhle druh závisí. Některé populace mají kvůli tomu problémy a v řadě oblastí jsou chráněné zákonem.
V zajetí se občas chovají, ale spíš výjimečně. Potřebují obrovský prostor, extrémně silné světlo, vysušené prostředí a hlavně velké množství vhodné rostlinné potravy. Není to zkrátka ještěr, kterého by si měl pořídit začátečník.
Čukvala možná nepatří k nejbarevnějším nebo „nejfotogeničtějším“ pouštním tvorům, ale krásně ukazuje, jak se dá přežít v prostředí na hranici únosnosti. Vypadá pomalá, ale ve skutečnosti jen dokonale šetří energií. Je nenápadná, ale její obranné strategie jsou působivě funkční. Ačkoli se zdá obyčejná, její životní styl je ukázkou chytrých evolučních kompromisů.
Sauromalus ater je takový pouštní stoik - nedělá moc hluku, neukazuje se víc, než musí, a přesto už tisíce let úspěšně obývá místa, kde by mnoho jiných zvířat dlouho nepřežilo. A právě tím je fascinující.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Sauromalus_ater/
https://www.thoughtco.com/chuckwalla-facts-4779979
https://specialtyserpents.com/index_htm_files/Chuckwallas.pdf
https://www.aridsonly.com/chuckwalla-care-guide
https://www.sfzoo.org/common-chuckwalla/
https://www.reptilecentre.com/pages/info-chuckwalla-care-sheet
https://terarka.net/atlasy/jesteri/cukvala_zavalita
