Článek
V někom vzbuzuje rypoš lysý znechucení a odpor, pro jiné je zajímavým zvířetem, které nám navíc může ukázat cestu k dlouhověkosti a také odolnosti vůči rakovině. Zajímavý je však mnoha dalšími aspekty svého života.
Rypoš lysý je netypický hlodavec
Někomu připomíná nahatou krysu, jiný v něm vidí křížence krysy a krtka, jiný v něm vidí prostě příšerku. Faktem však je, že i když životem pod zemí může vzbuzovat dojem, že je nějak příbuzný s krtkem, má blíže k morčatům nebo dikobrazům.
V přírodě žije v oblasti Afrického rohu, což je ve východním cípu Afriky. Preferuje sušší oblasti Etiopie, Keni a Somálska. Na povrchu ho ovšem nenajdeme - žije pod zemí, kde si hloubí chodbičky a tzv. místnosti.
Jejich potravu tvoří především hlízy rostlin, které obsahují množství zásobních látek. Rypošové je postupně vyžírají zevnitř, což však hlíze umožňuje regenerovat, a tak jim vydrží jako zdroj potravy na dlouhou dobu. Částečně také požírají své vlastní výkaly, což jim umožňuje dokonalejší využití všech živin.
Dospělí jedinci mohou měřit až 10 cm a váží kolem 30-35 gramů, což z nich dělá spíše drobnější tvorečky. Výjimkou je jejich královna, která může vážit až 80 g. Jejich kůže je téměř holá s minimem chlupů, narůžovělé barvy a vrásčitá s množstvím kožních záhybů. Je tenčí, protože v ní není izolační vrstva a kožní senzorická nervová vlákna postrádají neurotransmitery. To přináší hned dvě zajímavosti, které nejsou pro savce běžné:
- zatímco většina savců si udržuje poměrně stabilní vnitřní teplotu díky termoregulaci, rypošové se přizpůsobují teplotě svého okolí. Tím mimo jiné šetří energii, kterou by jinak museli na termoregulaci vynaložit. Jediný způsob, kterým se trochu snaží ovlivnit teplotu, je změna chování - pokud se chtějí ohřát, mohou se k sobě tisknout nebo lézt k povrchu, kde je země víc prohřátá. Naopak pokud chtějí zchladit, míří hlouběji do země, kde je půda studenější.
- absence neurotransmiterů v kůži vede k jejich necitlivosti vůči bolesti na povrchu těla - pokud by jim neurotransmiter byl podán injekčně, signalizace bolesti bude standardní. Současně s necitlivostí tak netrpí ani svěděním a nepotřebují se drbat.
Končetiny jsou tenké a krátké, ale dobře pohyblivé - v tunelech jim umožňují jak pohyb vpřed, tak i vzad. Výrazným znakem jsou jejich řezáky, které přečnívají. Jejich rty jsou až za řezáky a zabraňují tomu, aby se jim do tlamy dostávala při hrabání hlína. Oči mají malé, ale i když žijí v temnotě tunelů, úplně slepí nejsou.
Co se týče vnitřních orgánů, fascinující jsou jejich plíce, které na jednu stranu nejsou plně vyvinuté, ale na stranu druhou jsou dokonale přizpůsobené životu v podzemí s nedostatkem kyslíku. Jejich frekvence dýchání je ve srovnání s dýcháním myši o 30 % nižší a je schopný přežít i neuvěřitelných 18 minut v atmosféře s nulovým obsahem kyslíku. V atmosféře, kde kyslík tvoří pouhých 5 % pak zvládne přežít klidně pět hodin, aniž by se cítil nekomfortně. A bez problému bude žít v atmosféře, kde bude 80 % oxidu uhličitého a 20 % kyslíku.
V případě nedostatku potravy jsou schopní také zpomalit metabolismus, a tak zvládnout období hladovění. Tato jejich schopnost, jak zvládat nepříznivé životní podmínky, zřejmě ovlivňuje i jejich dlouhověkost. Přestože hlodavci bývají obecně krátkověcí, rypošové se dožívají víc jak 30 let. A nejen to. Jejich míra úmrtnosti se nezvedá se zvyšujícím se věkem. V podstatě by se dalo říct, že u nich absentuje období stáří, které by bylo charakterizované vyšší úmrtností než období dospělosti. Jsou tak nejdéle žijícími hlodavci. Na paty jim šlapou až afričtí dikobrazi dožívající se 28 let.
Příčinou jejich dlouhověkosti je zřejmě jejich schopnost odolávat oxidačnímu stresu (v jejich těle se tak vyskytuje minimum volných radikálů nebo žádné) a schopnosti opravy DNA. Jak je známo, při replikaci DNA může docházet k poškozením. Hromadění těchto chyb pravděpodobně vede k procesu, který známe jako stárnutí. Čím lepší schopností „samoopravy“ DNA druh disponuje, tím delšího života se může dožít. Zvýšená schopnost oprav ve srovnání např. s myší tedy zřejmě vede i k tomu, že se rypošové mohou dožít vyššího věku než myši.
Velkou neznámou je schopnost rypošů odolávat nemocem, dokonce i rakovině, která u nich nebyla téměř nikdy zpozorována. Výjimkou byli dva jedinci chovaní v zajetí. Propuknutí rakoviny bylo u nich připisováno skutečnosti, že byli chováni v atmosféře s výrazně vyšším obsahem kyslíku, než je pro ně přirozené. To mohlo přispět k netypickému jevu. Jejich odolnost vůči rakovinnému bujení je připisována speciálnímu genu, který kóduje bílkovinu zodpovědnou za zpomalení dělení buněk. Buněčné reprodukci brání i další bílkovina, kterou kóduje jiný gen u dalších druhů včetně člověka, ale u rypošů jsou takto přítomny dva kontrolní mechanismy, a tím pádem jsou lépe chráněni.
(Eu)sociální život rypošů
Společenský život rypošů je další jejich zvláštností. Žijí v koloniích, což by ještě až tak zvláštní nebylo, protože mnoho hlodavců žije sociálním způsobem života. Ale rypošové lysí jsou jedním z pouhých dvou druhů savců, kteří žijí tzv. eusociálním způsobem. Tímto způsobem žijí např. někteří zástupci hmyzu, jako třeba včely nebo vosy. Kolonie se dělí do kast, kterým vládne královna. Ostatní pracují jako tzv. dělníci nebo jsou vojáky, kteří hlídají kolonii před členy jiné kolonie a před predátory. Společně pečují o mláďata královny a starají se o celou kolonii.
Rozmnožování je tedy výhradou královny a jednoho až tří samců. Ostatní samice jsou dočasně sterilní. Teprve v případě, že by královna uhynula, vybojuje si její místo jiná a začne se sama rozmnožovat. Drobnější samice se většinou starají o dostatek potravy pro ostatní členy kolonie a zejména pro mláďata, větší samice patří mezi ostražitější a reaktivnější členy, kteří především hlídají bezpečnost celé kolonie. Největším nebezpečím jsou pro rypoše užovky a hroznýši, a to proto, že během kopání tunelů se dostávají rypošové i k povrchu, kde vyhazují hlínu. V tu chvíli jsou pro ně nebezpeční i dravci. Kromě toho reagují negativně i na členy jiné kolonie.
Zajímavostí je, že samice - královna se nerodí, ale musí si svoje místo na vrcholu vybojovat s ostatními samicemi. Když se jí to podaří, potlačí snahu ostatních o zaujmutí jejího místa, leckdy značně agresivně. Když uhyne, vybojuje její místo jiná samice. Aby se mohla také množit, na což její tělo nebylo do té doby připraveno, začne se prostor mezi páteřními obratli zvětšovat, aby byla schopná porodů.
Královna je březí kolem 70 dní a obvykle porodí kolem deseti potomků, může jich však být i mnohem více. Ve volné přírodě rodí jednou do roka, v zajetí je schopná se množit celoročně. Mláďata jsou po porodu slepá a váží pouhé dva gramy. První měsíc je královna kojí, následně je krmí členové kolonie speciálními fekálními výměšky, dokud nejsou schopná pozřít pevnou stravu.
Velikost celé kolonie se pohybuje od 20 do 300 jedinců, nejčastěji jich však bývá kolem 80. Vzhledem k omezenému počtu reprodukčně aktivních jedinců je tak běžné, že dochází k příbuzenskému křížení. I v tomto případě si však příroda poradila a někteří jedinci jsou tzv. dispergátoři. O kolonii, v níž se narodí, nejeví příliš zájmu a ani se nezajímají o královnu. Jejich kolonie je natolik odrazuje, že při možnosti úniku utečou pryč. Oproti ostatním jedincům mají větší zásobu tuku, což je jejich vybavení pro cestu mezi dvěma koloniemi. V cizí kolonii se pak o královnu začnou zajímat a tím přispějí k „osvěžení“ krve. Královny zase vykazují tendenci se pářit především s cizími samci než s těmi z vlastní kolonie.
Rypošové nejsou, alespoň zatím, nijak ohroženi, a tak si mohou dál hloubit chodbičky v africké půdě. Najít je můžeme i v některých zoologických zahradách, ale není jich moc. V ČR je to zoologická zahrada v Plzni. V pražské zoo je chován jiný druh, rypoš obří.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Naked_mole-rat
https://nationalzoo.si.edu/animals/naked-mole-rat
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/14-fun-facts-about-naked-mole-rats-28758269/
https://www.thoughtco.com/naked-mole-rat-facts-4160012
