Článek
Když se mluví o Leningradu během války, většinou zaznívají čísla, která jsou tak obrovská, že si je v podstatě nedokážeme ani dost dobře představit. 872 dní obléhání. Stovky tisíc mrtvých. Teploty hluboko pod nulou, příděly chleba, které by dnes nikoho nenasytily ani k snídani. Tohle všechno se dá přečíst během minuty, ale jsou to jen čísla. Když si však člověk představí, že každý den někdo ráno vstal, šel pro vodu, stál frontu na chléb a večer se snažil zahřát ruce nad studeným sporákem – najednou je to celé úplně jiný příběh.
Obležení začalo 8. září 1941 a skončilo až 27. ledna 1944. Téměř tři roky bylo město odstřižené od světa. Německá armáda se rozhodla na Leningrad neútočit přímo, ale chtěla ho nechat vyhladovět. Podle dochovaných dokumentů se nepočítalo s tím, že by civilní obyvatelstvo mělo mít vůbec nějakou šanci. A když Němci přerušili poslední železniční spojení, začala se obrovská masa lidí „propadat do tmy“, která pak přetrvala celé generace v paměti města a jeho obyvatel.
Němečtí vojáci u Leningradu
Jak rychle se z běžného města stala past
V létě 1941 ještě Leningrad fungoval relativně normálně. Jezdily tramvaje, otevřené byly obchody i trhy, lidé chodili do práce. Ale postupující armády všechno měnily tak rychle, že málokdo stíhal situaci chápat. Když Němci obsadili železniční uzly Mga a Kolpino, doprava v širokém okolí zkolabovala. Vlaky, které měly přivézt zásoby nebo odvézt civilisty, se najednou ocitly na špatné straně fronty – a zůstaly tam.
V různých vzpomínkách železničářů i pracovníků sovětské dopravy se objevují popisy souprav, které zamrzly na trati už během podzimu. Nejde o přesná čísla, protože archivní záznamy jsou neúplné, ale ví se, že část vlaků byla poškozená bombardováním a část prostě zůstala stát, jakmile se přiblížily první mrazy. Voda v kotlích ztuhla, maziva se změnila v hustou pastu a lokomotiva, která jednou zastavila, se už často nerozjela.
Mrazem znehybněné vlaky se staly jedním z prvních symbolů blokády Leningradu. Jen těžko si dneska představíme, při našich mírných zimách, jak silný mráz tehdy panoval, když teploty klesaly k -30 až -40 stupňům.
Hlad jako každodenní zkušenost
V listopadu 1941 dosáhly příděly jídla svého dna. Dospělý člověk, pokud nebyl dělník v těžkém provozu, dostával 125 gramů chleba na den. To je velikost dvou větších krájených krajíců. Jenže nešlo jen o malé množství - leningradský chléb nebyl zrovna výživný. Obsahoval vše možné: mouku, otruby, sušené slupky, ba i příměsi, které měly těsto jen zvětšit, ne zasytit.
Topení ve většině domů nefungovalo. Okna musela být zajištěná dekami nebo prkny, jinak teplo zmizelo během pár minut. Voda zamrzala v kohoutcích, a tak se chodilo na řeku nebo na kanály s kbelíky, někdy v takové zimě, že se voda cestou zpátky stihla změnit v led.
Zatímco Němci město ostřelovali a bombardovali, podle nalezených deníků si obyvatelé překvapivě víc než bomb všímali hladu. Lidé psali o slabosti, o tom, jak je bolely klouby i kosti, jak nedokázali projít pár ulic bez odpočinku. V únoru a březnu 1942 zemřelo podle záznamů nejvíc obyvatel za celou blokádu. Většina z nich prostě neměla energii přežít další noc.
Zdravotní sestry pomáhají v ulicích Leningradu zraněným lidem
Každodennost, kterou si dnes nedokážeme představit
Život se smrskl na pár úkolů: obstarat vodu, najít jídlo, zahřát se a vydržet. I tak v lidech zůstávala touha dělat věci „normálně“. Divadla hrála, i když jen párkrát týdně. Knihovny půjčovaly knihy. Sdílené byty, typické pro Leningrad, fungovaly často jako malá mikrospolečenství, kde se lidé dělili i o to málo, co měli.
Ten nejpůsobivější z příběhů se týká hudby. Šostakovičova 7. symfonie, která dnes patří k nejznámějším skladbám 20. století a nese jméno Leningradu, zde byla poprvé uvedena právě v létě oku 1942 (první uvedení v tomto městě, jinak měla premiéru už v březnu v Kujbyševu). Hudebníci byli tak zesláblí, že někteří přišli na zkoušku o holi. Orchestr se musel doplnit o vojáky, protože civilistů bylo málo. A přesto se hrálo. Během provedení dokonce na chvíli ustalo německé ostřelování – sovětské dělostřelectvo dostalo rozkaz umlčet německé baterie protibaterijní palbou, aby bylo možné koncert přenášet rozhlasem.
Ledová cesta, která zachránila město
Ladožské jezero bylo jedinou možností, jak dostat do města jídlo a palivo. V létě přes něj jezdily lodě, v zimě se vytvořila ledová silnice, později známá jako „Cesta života“. Když se dnes podíváte na fotografie téhle trasy, vypadá to skoro klidně – dlouhá rovina, kamiony v řadě, vojáci u cesty. Ale realita byla úplně jiná.
Zásobování Leningradu loděmi přes Ladožské jezero
Kamiony jezdily co nejrychleji, aby se led pod nimi nestihl probořit. V noci se jelo bez světel, aby německé letectvo nemělo snadný cíl. Vánice dokázala zastavit provoz na celé dny a při teplotách kolem –30 °C stačilo, aby motor zhasl, a vůz byl ztracený. Přesto se přes jezero podařilo dopravit statisíce tun nákladu. Stejnou cestou byly evakuovány ženy, děti a nemocní.
Evakuace nebyla jednoduchá. Některé kolony se musely vracet, některé zmizely v mlze a musely čekat na noc, aby nebyly vidět z letadel. Přesto přes Cestu života a později přes nově vybudovanou železnici kolem jezera opustilo město víc než 1,3 milionu civilistů.
Rok 1942, muži sbírají a pohřbívají mrtvé
Rok 1943: první trhlina v prstenci
V lednu 1943 se sovětské armádě podařilo prorazit úzký pozemní koridor u řeky Něvy. Nebyl široký, byl neustále pod palbou, ale byl to koridor. Vznikla nová železnice, která sice nebyla pohodlná ani bezpečná, ale znamenala, že město už není úplně odříznuté.
Zlepšení zásobování se odrazilo i v přídělech. Lidé měli o něco víc chleba a konečně i trochu tepla v některých budovách. A přestože bombardování nepřestalo, nálada byla jiná. Poprvé od začátku blokády se zdálo, že situace se může obrátit.
Říjen 1942, obránci Leningradu
Konec blokády a výsledek tří let utrpení
27. ledna 1944 se Leningrad dočkal úplného osvobození. Němci ustoupili po velké sovětské ofenzivě, jejich pozice byly prolomené a město mohlo vydechnout. To, co po sobě tři roky obléhání zanechaly, bylo děsivé.
Domy byly rozstřílené, továrny vyčerpané, ulice poškozené dělostřeleckou palbou. Odhady počtu obětí se různí, protože evidence nebyla úplná. Historici obvykle uvádějí 600 tisíc až 1,1 milionu mrtvých civilistů. Většina z nich zemřela na hlad, podchlazení a nemoci, ne přímo na následky bombardování.
Město se z té rány vzpamatovávalo dlouho, ale dokázalo to. A obléhání se stalo součástí jeho identity.
Leningradská blokáda není jen válečným okamžikem. Je to příběh o tom, co se stane, když se velkoměsto ocitne bez jídla, elektřiny, vody, paliva i možnosti utéct. A zároveň je to příběh o lidech, kteří se nepřestali snažit udržet si normálnost – i kdyby to znamenalo jen zahrát hudbu před poloprázdným sálem, otevřít knihovnu nebo prostě přinést sousedce kýbl vody ze zamrzlé řeky.
Když se podíváme na Leningrad zpětně, je to příběh o tom, že ani vcelku moderní město není odolné vůči kolapsu, pokud mu někdo záměrně odřízne přívod potravin. Je to příběh o lidské vůli, která se odmítla vzdát. A také o tichu, které přišlo po zimách, kdy ulice vyprázdnil hlad a mráz, ale město přesto dál žilo – někdy jen silou zvyku, jindy silou naděje.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.thehistoryreader.com/military-history/siege-leningrad-deadliest-city-blockade-human-history/
https://www.theguardian.com/world/2016/dec/24/siege-of-leningrad-diaries-only-skeletons-not-people-second-world-war
https://ehne.fr/en/encyclopedia/themes/wars-and-memories/war-fronts/siege-leningrad-1941-1944
https://www.historyhit.com/facts-about-the-siege-of-leningrad/
http://www.eyewitnesstohistory.com/leningrad.htm
http://www.saint-petersburg.com/history/great-patriotic-war-and-siege-of-leningrad/
