Oliheň Humboldtova - rudý predátor, který vyroste během roku až do dvou metrů a sežere, na co přijde

Když se řekne hlavonožec, většina lidí si obvykle představí číhající chobotnici než rychlého predátora z hlubiny. Oliheň Humboldtova (Dosidicus gigas), se do téhle představy úplně nehodí. Je to velký, silný a neklidný tvor, který tráví většinu života v otevřeném oceánu a který se dokáže rychle přizpůsobovat všemu, co se ve vodách mezi Kalifornií a Chile zrovna děje. A protože moře se mění čím dál víc, mění se i její výskyt a význam. Z živočicha, o kterém se dlouho mluvilo spíš jen lokálně, se stal jeden z výrazných ukazatelů toho, jak citlivě oceán reaguje na klimatické výkyvy.

Na první pohled je oliheň Humboldtova robustní tvor s délkou okolo 1 až 1,5 metru, i když občas se objeví jedinci přes dva metry. Jinými slovy: není to drobek. Její svalnaté tělo s kuželovitým pláštěm připomíná torpédo, což není náhoda – potřebuje se pohybovat rychle, hlavně když loví. Pomáhá si takzvaným reaktivním pohonem, tedy nasáváním a prudkým vytlačováním vody přes nálevku. Vypadá to jednoduše, ale je to neuvěřitelně efektivní způsob, jak dosáhnout krátkodobého zrychlení, které často rozhoduje o tom, zda uloví rybu, nebo jí ryba uplave.

Stejně pozoruhodné jako rychlost je její zbarvení. V angličtině se jí někdy říká „red devil“, rudý ďábel, protože v určitých chvílích zrudne tak výrazně, že to vypadá, jako by hořela pod hladinou. Není to projev agrese, spíš běžná součást komunikace a změn nálad, které hlavonožci zvládají díky tzv. chromatoforům – malým pigmentovým buňkám řízeným svaly a nervy. Funguje to jako světelná klávesnice, kterou umí přepínat během zlomku sekundy. Přesné významy jednotlivých vzorů ještě neumíme úplně přečíst, ale je zřejmé, že hrají roli při lovu, při setkání s jinými jedinci i při zastrašování predátorů.

Co se týče životního rytmu, oliheň Humboldtova tráví dny jinak než noci. Ve dne se totiž stahuje do hlubin kolem 300 až 800 metrů, kde je chladněji a šero. Jakmile padne noc, zvedne se blíž k hladině, často jen několik desítek metrů pod ní, protože tam migrují hejna ryb a další drobní živočichové. Tuhle každodenní „cestu výtahem“ podnikají miliony tvorů po celém světě, ale u této olihně je to tak výrazný vzorec, že jej sledují i rybáři a vědci při mapování jejích populací.

Strava olihně je jednoduchá: co je masité, rychlé a dá se chytit, to je potenciální oběd. Sardinky, makrely, menší hlavonožci, kril a bohužel i vlastní druh. Kanibalismus u olihní není nic výjimečného. Většinou k němu dochází, když je potravy nedostatek nebo když se potkají různé velikostní kategorie na stejném lovišti. Pro velké dravé olihně je to pragmatické řešení – rychlá energie a zároveň redukce konkurence. Zní to tvrdě, ale v přírodě to tak prostě chodí.

Zajímavé je, že jejich život není nijak dlouhý. Většina jedinců se podle dosavadních výzkumů dožívá kolem jednoho až dvou let. Do té doby ale stihnou vyrůst na svou impozantní velikost a rozmnožit se. Samice vytvářejí velké želatinové vaky s obrovským množstvím vajíček – počítají se klidně ve statisících. Tyto vaky jsou tak zvláštní, že když je poprvé zahlédli potápěči, často netušili, o co jde. Většinou se ale rychle rozpustí a pouští do vod tisíce drobných larev. Ty pak musejí během několika měsíců překonat obří rozptyl, najít dost potravy a uniknout predátorům. Není to jednoduché, ale díky početnosti vajíček se to každoročně dostatečné části nové generace podaří. Někdy se těmto olihním říká i „létající“, protože jsou schopné, ve snaze uniknout jiným predátorům, „vyskočit“ i nad hladinu.

Jedním z důvodů, proč se o Humboldtově olihni mluví čím dál víc, je její rozšíření směrem na sever. Zhruba posledních 20-30 let přibývá pozorování v oblastech, kde dřív téměř nebyla – třeba u Kalifornie. Vědci spojují tenhle posun se změnami teploty oceánu, kyslíkovými poměry a také s El Niño. Olihně dokážou přežívat v prostředí s nižším obsahem kyslíku, což jim paradoxně pomáhá v době, kdy se někteří jiní predátoři z těchto vod stahují. Díky tomu se oliheň Humboldtova dostává do ekosystémů, kde dřív tolik prostoru neměla.

Ještě jedna věc stojí za zmínku: inteligence. Chobotnice jsou v tomhle směru legendy, ale ani olihně nejsou žádní „mořští roboti“. Jejich reakce na změny v prostředí, rychlé rozhodování při lovu a koordinace ramen ukazují, že jejich nervová soustava je mimořádně výkonná. Vědci se zaměřují mimo jiné na to, jakým způsobem spolu komunikují během skupinového lovu. Některá pozorování naznačují, že alespoň v určitých situacích se dokážou chovat méně chaoticky a více jako koordinovaná skupina. Zatím ale není jasné, jestli jde o skutečnou spolupráci, nebo jen shodné reakce na přítomnost kořisti.

S rostoucí početností přichází i větší zájem rybářů. Oliheň Humboldtova je totiž komerčně důležitá – v Peru, Mexiku a dalších zemích jde o významnou součást úlovků. Její maso je pevné a dobře se zpracovává. Tím spíš se ale řeší, jak skloubit ekonomický význam druhu s ochranou a udržitelným lovem. Ačkoli olihně dokážou rychle obnovovat stavy, neznamená to, že jsou nevyčerpatelné. Intenzivní lov může zasáhnout do struktury populace, a to má dohru i v tom, jak se chová v širším potravním řetězci. Například změny v početnosti olihně už několikrát ovlivnily výnosy rybářů, kteří loví makrely či sardinky – jde totiž o přímé konkurenty.

Oliheň Humboldtova má pověst dravce, který útočí skoro na všechno, co se v jejím dosahu pohne, ale ve skutečnosti je to spíš kombinace rychlých reflexů a obrovského apetitu než nějaká bezhlavá agrese. Loví ryby, kril, menší hlavonožce a když je potravy málo nebo se v noci shromáždí velké hejno různě velkých jedinců, dojde i na kanibalismus – menší kusy jsou jednoduše nejdostupnější zdroj energie. Zvenčí to může působit dramaticky, ale pro tento druh je to běžný způsob, jak zvládnout konkurenci i vysoké energetické nároky. Nejrizikovější jsou ale olihně během rybolovu: silná světla a pach návnady je rozruší natolik, že trhají vše kolem sebe, a když jsou zaháknuté, reagují prudkými výpady. Nejde o cílené útoky na člověka, spíš o reflex zmateného tvora, který se snaží uvolnit, ale i tak to z nich dělá živočichy, k nimž není radno se v takové chvíli přibližovat.

Oliheň Humboldtova je fascinující ukázkou toho, jak rychlý životní cyklus a schopnost přizpůsobit se mohou udělat z jednoho druhu důležitý prvek oceánského ekosystému. Během jediného roku může vzniknout a zmizet celá generace, která mezitím ovlivní početnost ryb, dravců i konkurentů v širokém pásmu Pacifiku. A protože oceán se dál mění, mění se i role, kterou v něm tahle oliheň hraje.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Dosidicus_gigas/

https://literatur.thuenen.de/digbib_extern/dn055706.pdf

https://a-z-animals.com/animals/humboldt-squid/

https://mexican-marine-life.org/humboldt-squid/

https://www.marinebio.org/species/jumbo-squid/dosidicus-gigas/