Mořský skřet či Ďáblovo žihadlo. To jsou jen některé názvy prudce jedovaté, nebezpečné ryby inimikus

Kdyby existovala soutěž o nejméně nápadného obyvatele mořského dna, inimikus ostnatý by byl rozhodně finalistou. Tohle zvláštní zvíře vypadá jako kus kamene, který už roky nikdo neotočil. Jeho tělo není nijak zvlášť výrazné - žádné elegantní tvary, žádné třpytivé šupiny, žádná barva, kvůli které byste se na něj zadívali aspoň o chvilku déle. A přesně o to mu jde.
Inimikus není tvor, který by kolem sebe dělal velký humbuk. Celý život staví na jediném triku: nebýt viděn.

A přitom jde o rybu, kterou by člověk rozhodně neměl přehlédnout. Nebo spíš - neměl by na ni šlápnout.

Většina lidí má tendenci spojovat moře s barevnými korály, neonovými rybami a ladným pohybem ploutví. Inimikus se o nic takového nesnaží. Není hezký, není ladný a jeho pohyb připomíná spíš hrbolaté zakopnutí.

Žije v Indopacifiku, od východní Afriky až po Filipíny a severní Austrálii. Místa si vybírá trochu jako milovník nepořádku: písečné plošiny, bahno, mělké laguny, občas kus starého útesu. Prostě prostředí, kde dno vypadá jako hromada bordelu. Čím obyčejnější a nezajímavější, tím lepší.

Když se podíváte na jeho tělo zblízka, pochopíte, proč se tolik spoléhá na mimikry. Povrch je plný výrůstků, třásní a hrbolků. Vypadá, jako kdyby ho někdo posypal pískem a nechal rok pod vodou. Barvy jsou tlumené - hnědá, šedá, okr - prostě jako staré dno.

Až když inimikus ucítí hrozbu, ukáže, že umí být i úplně jiný. Rozevře prsní ploutve a najednou se z kamene vyloupne zvíře s ostrými kontrasty, často s výraznou černí, oranžovou či červenou barvou.
V moři tohle znamená jediné: „Nech mě být, jinak to bude bolet.“

A neblafuje.

Inimikus patří do stejné čeledi jako ropušnice a kamenné ryby - tedy tvorové, kteří se s člověkem nemazlí. Má jedové ostny na několika ploutvích, hlavně na hřbetní.
Bodnutí většina zdrojů popisuje jako prudkou, pálivou bolest, která se může šířit celou končetinou. Lidé to přirovnávají k tomu, jako kdyby vám někdo přiložil rozžhavený drát k chodidlu.

Je pravda, že inimikus nepatří k nejjedovatějším rybám planety. Ale to neznamená, že se dá podceňovat. Většina úrazů vzniká tak, že ho někdo prostě přehlédne a šlápne na něj. A to je přesně to, co on umí nejlépe - být přehlédnutelný.

Na inimikovi je pozoruhodné i to, jak se pohybuje. Místo aby plaval jako běžná ryba, používá dva prodloužené paprsky na prsních ploutvích jako jakési prsty.
Pohybuje se po dně krok za krokem - opatrně, nenápadně, bez víření písku. Vypadá to trochu, jako když se pavouk snaží tvářit, že vůbec není pavouk.

Tento pomalý, až rozvážný pohyb má důvod: nepřitahovat pozornost. A taky se díky němu může dokonale přiblížit ke kořisti.

Inimikus je trpělivý. Někdy až znepokojivě. Dokáže sedět na jednom místě tak dlouho, až má člověk pocit, že se opravdu dívá na kus korálu. A pak stačí jediný rychlý pohyb - otevření tlamy, prudký podtlak - a kořist zmizí uvnitř dřív, než by stihla predátora vůbec zahlédnout.

Jeho jídelníček je skromný: malé rybky, krabi, různí drobní bezobratlí. Nikdy nejde o pronásledování, honičky nebo souboj sil. Všechno se odehrává tiše a nečekaně. Tak, jak to má celý život zaběhnuté.

Ve dne se snaží být co nejméně nápadný. Zahrabává se do písku, nechá na sebe usednout drobné částečky a jen jeho oči občas sledují okolí.
V noci ožívá. To neznamená, že najednou plave jako aktivní mořská šelma. Ne - jen se častěji přesouvá a vyhledává potravu. Pořád pomalu, pořád tiše.

Kdyby moře mělo svého poustevníka, byla by to právě tahle ryba.

O rozmnožování Inimicus didactylus se tolik neví, což je vlastně typické pro druh, který se snaží vyhnout pozornosti. Z toho, co je známé u příbuzných druhů, se dá soudit, že samice vypouští jikry ve slizovitém obalu, který pak unáší voda.
Larvy žijí nějakou dobu v planktonu, než se začnou proměňovat - v tu chvíli se jejich budoucí život odvíjí od jednoduchého úkolu: najít dno a splynout s ním.

Inimikus není hvězdou přírodopisných dokumentů. Jen málokdo zná jeho jméno. A přesto je součástí rovnováhy bentických (u dna žijících) společenstev.
Jako lovec menších živočichů udržuje jejich počty v mezích a zároveň sám představuje kořist jen pro pár specializovaných predátorů. Díky jedu a maskování je totiž poměrně v bezpečí.

Není to druh, který by se ocital na pokraji vyhynutí. Ohrožuje ho spíš totéž, co většinu života v moři: znečištění pobřeží, úbytek útesů, sedimentace, lidský provoz. Není to přecitlivělá korálovka, ale ani nezničitelný mistr světa.

Fotky na internetu jsou plné „ďábelských žihadel“, ale velká část z nich ve skutečnosti ukazuje jiné rody - nejčastěji tzv. kamenné ryby - odrance nebo příbuzné rodu Choridactylus.
Je to pochopitelné. Mnoho ropušnicovitých má podobný životní styl i vzhled: výrůstky, mimikry, jedové ostny.

Co nejlépe prozradí pravého inimikuse?

Fotografové si ho cení — vypadá unikátně a jeho barevný výstražný postoj je efektní.
Rybáři ho občas chytnou, ale nepatří mezi komerčně významné druhy.

Největší problém nastává tam, kde lidé chodí v mělčinách bosí. Inimikus se neschovává proto, aby na někoho útočil. On jen chce mít klid. Problém je, že právě díky tomu klidu občas skončí pod lidským chodidlem. A to je moment, kdy se z něj stává něco, co si každý zapamatuje.

Inimikus ostnatý není predátor, který se žene za kořistí, ani agresivní hrozba, která by plavala proti člověku. Je to tvor, který si jde svou nenápadnou cestou - doslova. Chodí po dně, maskuje se, loví, když má příležitost, a především se snaží nevyčnívat.

A právě to je na něm fascinující. V době, kdy většinu pozornosti získávají barevní nebo extrémní obyvatelé oceánů, existují i tací, kteří staví na opaku: být neviditelný, tichý, skrytý. A díky tomu přežít.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Inimicus_didactylus/

https://www.fishi-pedia.com/fishes/inimicus-didactylus

https://reefapp.net/en/encyclopedia/inimicus-didactylus

https://en.wikipedia.org/wiki/Inimicus_didactylus