Den, kdy Abraham Lincoln podepsal smrt: poprava Dakotů v roce 1862, dodnes největší v dějinách USA

Abraham Lincoln patří k nejuctívanějším postavám amerických dějin. V učebnicích bývá líčen jako prezident, který zachránil Unii, provedl Spojené státy občanskou válkou a svým podpisem otevřel cestu ke zrušení otroctví. Jenže dějiny mají nepříjemnou vlastnost - málokdy se vejdou do čistého obrazu hrdiny a padoucha. A právě u Lincolna existuje jedna kapitola, která do jeho slavné legendy příliš nezapadá.

Dne 26. prosince 1862 bylo v Mankatu v Minnesotě oběšeno 38 mužů z kmene Dakota. Poprava proběhla na základě rozhodnutí federální vlády a konečný souhlas k ní dal právě prezident Abraham Lincoln. Dodnes jde o největší hromadnou popravu v dějinách Spojených států.

Dakotové žili po generace v oblasti dnešní Minnesoty. Pro bělošské osadníky to byla půda, kterou bylo možné rozdělit, prodat, zorat a napojit na rostoucí americký stát. Pro Dakoty to ale nebyl jen majetek. Byla to krajina, v níž měli loviště, pohřebiště, posvátná místa, vzpomínky a způsob života.

V polovině 19. století se tlak americké vlády a osadníků stupňoval. Dakotové byli postupně nuceni podepisovat smlouvy, v nichž se vzdávali rozsáhlých území výměnou za peníze, potraviny a další podporu. Na papíře to mohlo vypadat jako dohoda. Ve skutečnosti šlo často o smlouvy uzavírané v nerovném postavení, pod nátlakem a v prostředí, kde jedna strana držela armádu, úředníky i právní jazyk.

Problém nebyl jen v samotném zabírání půdy. Ještě horší bylo, že slíbené platby a dodávky často přicházely pozdě, byly kráceny nebo končily v rukou obchodníků a úředníků. Dakotové byli tlačeni do rezervací, kde už nemohli žít tak jako dřív. Lovná zvěř mizela, volný pohyb krajinou byl omezený a závislost na vládních dodávkách rostla.

Když pak dodávky selhaly, nešlo o administrativní nepříjemnost. Znamenalo to hlad.

V létě 1862 byla situace mezi Dakoty mimořádně napjatá. Mnohé rodiny neměly co jíst. Lidé, kteří ještě nedávno žili nezávisle na vlastní zemi, teď čekali na potraviny od těch, kteří jim tu zemi vzali. Válce tak předcházelo dlouhé napětí způsobené mimo jiné neplněnými smluvními sliby a špatnými podmínkami v rezervaci.

V takové situaci už někdy stačí málo. Jedna urážka, jeden incident, jedna smrt.

V srpnu 1862 došlo u Actonu k incidentu, při němž několik mladých Dakotů zabilo bělošské osadníky. Nebyla to ještě válka v plném slova smyslu, ale byl to bod, z něhož se už nedalo snadno vrátit. Mezi Dakoty vypukla debata, co dál. Někteří věděli, že ozbrojené povstání proti Spojeným státům nemůže skončit dobře. Jiní byli přesvědčeni, že jestli nezaútočí teď, budou zničeni postupně - hladem, vyháněním a ponižováním.

Nakonec se část Dakotů rozhodla bojovat.

Útoky mířily na agentury, farmy, osady i vojenské cíle. Během několika týdnů zemřely stovky lidí. Mezi oběťmi byli vojáci, osadníci, ženy i děti. Brutalita útoků otřásla Minnesotou a ve veřejnosti vyvolala touhu po pomstě. Dakotská válka nebyla jen příběhem utlačovaných lidí, kteří trpěli. Byla také příběhem civilistů, kteří byli zabiti, často děsivým způsobem, a rodin, které přišly o všechno.

Jenže ani to nesmí přehlušit druhou část pravdy. K válce nedošlo ve vzduchoprázdnu. Nebyla to nevysvětlitelná „indiánská vzpoura“, jak ji líčily dobové noviny. Byla to exploze dlouho hromaděného zoufalství. Dakotové nebyli jednotní, všichni se bojů neúčastnili a mnozí se snažili chránit zajatce nebo zabránit dalšímu zabíjení.

Tohle rozlišení se ale v atmosféře roku 1862 rychle ztratilo. Pro mnoho obyvatel Minnesoty byli najednou všichni Dakotové nepřátelé.

Boje trvaly jen několik týdnů. Americká armáda nakonec povstání potlačila a zajala stovky Dakotů. Potom přišlo něco, co mělo vypadat jako spravedlnost, ale působí to spíš jako rychlá cesta k trestu.

Vojenská komise soudila 392 vězňů. Z nich bylo 303 odsouzeno k smrti a 16 dostalo tresty vězení. Procesy probíhaly mimořádně rychle. Některé trvaly jen několik minut. Obžalovaní často nerozuměli řízení, neměli obhájce a nebyl čas skutečně zkoumat jednotlivé případy.

Nešlo o pečlivé civilní soudy, kde by se rozlišovala míra viny, okolnosti, důkazy a svědectví. Šlo o vojenské tribunály v době čerstvé války, strachu a touhy po odvetě.

A právě tady začíná Lincolnova přímá role.

Rozsudky smrti musel potvrdit prezident. Kdyby je schválil všechny, zemřelo by více než tři sta mužů. To požadovala část veřejnosti i politiků v Minnesotě. Dobový tlak byl obrovský. Lidé chtěli odplatu, ne právní jemnosti. Guvernér Minnesoty Alexander Ramsey dokonce mluvil o tom, že Dakotové musí být vyhlazeni nebo navždy vyhnáni ze státu. To ukazuje, jak hluboká nenávist tehdy panovala.

Lincoln ale všech 303 poprav neschválil.

Prezident si nechal případy přezkoumat. Podle Minnesota Historical Society Lincoln s vládními právníky prošel záznamy procesů všech 303 odsouzených. Nakonec rozhodl, že poprava má být vykonána jen u těch, kteří byli podle záznamů usvědčeni ze znásilnění nebo z účasti na zabíjení civilistů.

Tím zmírnil drtivou většinu rozsudků. Z 303 odsouzených jich mělo být popraveno 39. Jeden muž byl později omilostněn, takže konečný počet popravených byl 38.

Tady vzniklo jakési morální napětí, které nelze snadno vyřešit. Na jedné straně je pravda, že Lincoln zabránil popravě stovek dalších Dakotů. V Minnesotě za to nebyl chválen, naopak. Mnozí lidé ho považovali za příliš mírného. V jejich očích měli zemřít všichni odsouzení.

Na druhé straně ale zůstává fakt, že i těch 38 mužů bylo odsouzeno v procesech, které dnes historici označují za „vadné“. Někteří obžalovaní nemuseli rozumět tomu, co se děje. Důkazy byly často slabé. Řízení bylo uspěchané a ovlivněné atmosférou odvety. Historici tyto vojenské procesy popisují jako frašku a některé podle nich trvaly jen pět minut.

Lincoln tak neudělal to nejhorší, co po něm Minnesota žádala. Ale také nezastavil nespravedlnost jako takovou.

Poprava byla stanovena na 26. prosince 1862. Den po Vánocích. V Mankatu byla postavena velká šibenice. Do města se sjely tisíce lidí. Ne všichni přišli ze stejného důvodu. Někteří chtěli vidět trest za mrtvé příbuzné a sousedy. Jiní přišli prostě jako na podívanou, protože veřejné popravy tehdy stále měly děsivý prvek davové atrakce.

Odsouzení Dakotové byli přivedeni najednou. Podle dobových svědectví někteří zpívali, někteří se modlili, někteří se loučili. Pak se propadla plošina a 38 mužů zemřelo.

Library of Congress uchovává dobové vyobrazení této popravy, publikované později v 19. století, které samo o sobě ukazuje, jak silně se událost zapsala do americké paměti. Smithsonian ji připomíná jako největší hromadnou popravu v dějinách Spojených států a zároveň jako ránu, která se v komunitách Dakota dodnes úplně nezahojila.

Těla popravených byla pohřbena, ale ani po smrti jim nebyl dopřán klid. Některá těla byla později vyzvednuta a použita k lékařským účelům. I to patří k tehdejší realitě - indiánská těla nebyla v očích mnoha institucí vnímána se stejnou důstojností jako těla bělochů.

Kdyby příběh skončil popravou 38 mužů, byl by už tak dost temný. Jenže pro Dakoty následovalo ještě něco horšího - kolektivní trest.

Po válce byli z Minnesoty vyháněni i lidé, kteří se bojů neúčastnili. Ženy, děti a starší lidé byli drženi v internačních táborech, například u Fort Snellingu. Podmínky byly těžké a mnoho lidí zemřelo na nemoci, zimu nebo vyčerpání. Kongres zrušil dakotské rezervace v Minnesotě a většina přeživších byla násilně přesunuta pryč.

Tady už nejde jen o Lincolna. Jde o celý systém americké expanze. Válka roku 1862 se stala záminkou k tomu, aby byli Dakotové vytlačeni z území, o které bělošská společnost dlouho stála. Z jednotlivé viny se stal kolektivní trest. Z povstání části mužů se stala vina celého národa.

Spojené státy netrestaly jen ty, kteří zabíjeli civilisty. Potrestaly celý lid.

Na Lincolnovu roli se dá dívat dvěma způsoby a oba mají oporu ve faktech.

První pohled říká - Lincoln popravu schválil. Bez jeho souhlasu by těch 38 mužů ten den v Mankatu neviselo. Jako prezident nesl konečnou odpovědnost. Navíc schvaloval tresty po procesech, které byly z dnešního pohledu nespravedlivé a zřejmě i podle tehdejších standardů velmi problematické. Tento pohled zdůrazňuje odpovědnost moci - kdo má právo rozhodnout o životě a smrti, nemůže se schovat za tlak veřejnosti.

Druhý pohled říká - Lincoln zabránil mnohem většímu masakru. V době, kdy Minnesota žádala krev, odmítl potvrdit všech 303 rozsudků smrti a většinu mužů ušetřil. Uprostřed občanské války, kdy měl na stole existenci Unie a otroctví, se vůbec zabýval jednotlivými případy indiánských vězňů. V tehdejší politické atmosféře to nebylo samozřejmé.

Oba pohledy jsou pravdivé jen částečně. Lincoln nebyl krvelačný muž, který by toužil po hromadné popravě Dakotů. Ale nebyl ani čistý zachránce, který by se dokázal postavit nespravedlnosti až do konce. Byl prezidentem své doby, s jejími předsudky, omezeními a politickými tlaky. A zároveň byl člověkem, který měl moc říct ne - a řekl jen částečné ne.

V americké paměti dlouho dominoval jiný Lincoln - osvoboditel otroků, mučedník, muž z Gettysburgu. Takový obraz měl pro Spojené státy obrovský symbolický význam. Po občanské válce bylo potřeba mít postavu, která sjednocuje, ne rozděluje.

Jenže původní obyvatelé do tohoto příběhu dlouho nezapadali. Jejich utrpení bylo odsouváno na okraj. Zatímco otroctví se postupně stalo centrálním tématem amerických dějin, násilí vůči indiánským národům zůstávalo často v poznámkách pod čarou. Masakr, vyhnání, internace a porušené smlouvy byly prezentovány jako nevyhnutelná cena „pokroku“.

Dakotská válka a poprava v Mankatu ukazují, že americká demokracie mohla zároveň mluvit jazykem svobody a jednat brutálně vůči těm, které do své představy svobody nezahrnovala.

Pro potomky Dakotů není Mankato jen historická událost. Je to rodinná a komunitní paměť. Jména popravených mužů se připomínají dodnes. V posledních desetiletích se mění i přístup institucí. Minnesota se k této minulosti začala vracet otevřeněji a některé symbolické kroky směřují k uznání utrpení Dakotů.

V roce 2024 například Associated Press informovala, že Minnesota Historical Society vrací Dakotům oprátku použitou při popravě jednoho z mužů, Wicanhpi Wastedanpiho, známého anglicky jako Good Little Stars. Představitelé Dakotů ji označili za bolestivý předmět, jehož návrat má význam pro paměť i léčení komunity.

Takové gesto nemůže změnit minulost. Ale ukazuje, že minulost není mrtvá. Leží v muzeích, archivech, rodinných vyprávěních a ve jménech lidí, kteří byli dlouho redukováni jen na číslo: 38.

Je tedy pravda, že Abraham Lincoln nechal popravit indiány Dakota?

Ano. Schválil popravu 38 mužů, kteří byli 26. prosince 1862 oběšeni v Mankatu. Tato poprava zůstává největší hromadnou popravou v dějinách Spojených států.

Ale stejně pravdivé je i to, že Lincoln neschválil popravu všech 303 odsouzených a většině trest smrti změnil. Nejednal jako člověk, který bez přemýšlení podepsal masakr stovek vězňů. Přesto ale potvrdil rozsudky vzešlé z procesů, které byly rychlé, chaotické a hluboce nespravedlivé.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://cla.umn.edu/chgs/holocaust-genocide-education/resource-guides/us-dakota-war-1862

https://www.lincolncottage.org/lincoln-and-the-dakota-conflict-of-1862/

https://www.famous-trials.com/dakotaconflict/1525-dak-account

https://www.mnhs.org/usdakotawar/stories/history/aftermath/trials-hanging

https://apnews.com/article/minnesota-dakota-hanging-rope-mass-execution-1839b8aca9b1ea55afc5d3fd81b79bb3

https://deathpenaltyinfo.org/stories/the-largest-mass-execution-in-us-history

https://calendar.eji.org/racial-injustice/dec/26