Děsivá stonožka se usazuje i v Česku. Je jedovatá a může měřit až 10 cm. Strašník je přitom užitečný

Téměř každý, kdo někdy bydlel v domě se sklepem, starší koupelnou nebo prostě jen v přízemí, tenhle zážitek zná. Rozsvítíte v noci světlo – a po zdi cosi vystřelí. Neleze to. Neběží to. Vyrazí to. Rychleji, než mozek stihne pojmenovat, co vlastně vidí. Nočních tvorů, které mnohé z nás děsí, existuje mnoho. Jedním z nich je strašník dalmatský (Scutigera coleoptrata), který se u nás začíná šířit.

Dlouhé nohy, tělo sotva patrné, pohyb, který připomíná spíš rozbitý film než živého tvora. A pak ticho. Je pryč. Živočich, který v lidech spolehlivě vyvolává pocit, že „tohle doma rozhodně být nemá“. A přitom jde o jednoho z nejméně problematických spolubydlících, jaké si lze představit. Jen má tu smůlu, že vypadá jako zhmotněná noční můra.

Strašník nedělá nic špatného. Jen porušuje několik hluboce zakořeněných pravidel, která máme v hlavě zakódována už od pravěku.

Jenže biologii je jedno, co se nám hnusí. Strašník nevznikl proto, aby nás děsil. Vznikl proto, aby lovil jiné bezobratlé, a v tom je až neuvěřitelně dobrý.

Když se na strašníka podíváte pozorně, zjistíte, že vlastně není „velký“. Tělo má poměrně krátké a štíhlé. To, co z něj dělá noční monstrum, jsou nohy. Patnáct párů, každý o něco delší než ten předchozí, takže celé zvíře působí roztaženě do prostoru. Mozek si pak automaticky myslí, že je mnohem větší, než ve skutečnosti je. Přesto, když ho změříme i s končetinami a tykadly, může dosáhnout úctyhodných 10 centimetrů.

Tenhle jeho tvar má jasný důvod. Strašník není tank. Nemá silný krunýř ani masivní kusadla. Je křehký. Kdyby se spoléhal na obranu, dávno by vyhynul. Místo toho vsadil všechno na rychlost, obratnost a chaos. Když běží, není snadné poznat, kde má hlavu, kde konec těla a kam vlastně míří. A to je přesně to, co ho chrání.

Strašník dalmatský opravdu nepatří původně do koupelen a sklepů, kde se s ním můžeme u nás setkat nejčastěji. Jeho domovem byly a jsou teplé oblasti, skalní štěrbiny, dutiny pod kameny, vlhká místa chráněná před sluncem. Jenže člověk během pár století vytvořil prostředí, které tyhle podmínky napodobuje dokonale.

Stěny drží teplo. Koupelny a sklepy drží vlhko. A hlavně: v lidských obydlích je spousta potravy. Strašník se tedy do domů „nenastěhoval“ proto, že by chtěl být blízko nás. Nastěhoval se proto, že jsme mu nechtěně postavili ideální lovecký revír.

Strašník naštěstí není tvor, který by nám běhal po bytě celý den. Většinu času jakoby „neexistuje“. Přes den je zalez­lý hluboko ve spárách, dutinách, pod obklady, tam, kam se světlo nedostane. Aktivní je v noci, a i tehdy se pohybuje opatrně.

Pokud ho uvidíme, často to znamená jednu ze dvou věcí: buď ho něco vyrušilo, nebo je prostě hladový. A hladový strašník je přesně ten důvod, proč je pro nás vlastně užitečný.

Strašník neloví drobky, textil ani potraviny. Nezajímá ho člověk, nezajímá ho nábytek. Zajímá ho živý hmyz. Rybenky. Švábi. Larvy molů. Pavouci. Malé mušky. Všechno, co se hýbe a co byste doma nejraději neměli.

Na rozdíl od pavouků nečeká v síti. Aktivně patroluje. Pokud se někde v bytě dlouhodobě objevuje strašník, často to znamená, že tam něco loví. On sám je důsledek, ne příčina.

Je to tak trochu paradoxní: lidé často vyvražďují právě toho tvora, který jim pomáhá držet jiné škůdce na uzdě.

Ano, strašník má jed. Stejně jako všechny stonožky. Používá ho k usmrcení kořisti pomocí přeměněných předních končetin. Pro hmyz smrtící. Pro člověka… většinou zanedbatelný.

Kousnutí strašníkem je vzácné. Ne proto, že by jed neměl, ale proto, že nemá důvod ho použít. Člověk pro něj není kořist. Není ani soupeř. Jsme pro něj spíš pohybující se krajina. Ke kousnutí může dojít prakticky jen tehdy, když je sevřený, přimáčknutý nebo chycený v ruce.

A i tehdy nejde o nic, co by stálo za paniku. Bolest, zarudnutí, možná krátký otok. Nic, co by z něj dělalo domácí hrozbu a čeho bychom se měli bát.

Další častá představa je, že když je to „nějaká potvora“, určitě se množí rychle a masově. U strašníka to neplatí. Jeho vývoj je pomalý. Mláďata se nerodí jako miniatury dospělců s patnácti páry nohou. Začínají s několika málo páry a postupně dorůstají při svlékání.

Dospělosti dosahují až po letech. Ne po týdnech. Ne po měsících. Po letech. To znamená, že strašník, kterého občas zahlédnete, může být klidně jeden a ten samý jedinec, který s vámi sdílí prostor už dlouhou dobu.

Protože člověk reaguje dřív, než začne přemýšlet. Strašník se neplíží. On vystřelí. A to je přesně ten moment, kdy nastupuje náš lidský reflex: zabít, rozmáčknout, zbavit se.

Z biologického hlediska je to ironie. Strašník není žádná invazivní hrozba. Není agresivní. Nešíří nemoci. Jen vyvolává naši instinktivní reakci, která většinou končí jeho smrtí.

Pokud vám však jeho přítomnost vadí, není potřeba žádná chemická válka. Strašník není problém, který by se měl „postříkat“. Je to indikátor. Pokud žije u vás doma, pravděpodobně má k dispozici vlhké prostředí, dostatek úkrytů a také dostatek potravy. Pokud se vám tyhle tři podmínky podaří omezit, pak je velká pravděpodobnost, že odejde sám. Nebo se u vás vůbec neobjeví.

Strašník dalmatský není pro většinu lidí „krásný“. Ani roztomilý. Ale je dokonale přizpůsobený, efektivní a – navzdory své pověsti – překvapivě užitečný. Je to živočich, který jen vyvolává špatnou reakci a často za to pyká. Až ho příště uvidíte, zkuste si místo paniky položit jednoduchou otázku: Co tady vlastně loví? Možná vám dojde, že tahle „noční můra“ dělá přesně to, co bychom jinak museli řešit my – jen potichu, rychle a bez nároku na pochvalu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.denik.cz/zvireci-denik/strasnik-dalmatsky.html

https://animaldiversity.org/accounts/Scutigera_coleoptrata/

https://www.nativepestmanagement.com/blog/2024/february/what-do-centipedes-eat-/

https://www.ireceptar.cz/domov-a-bydleni/strasnik-dalmatsky/

https://www.bbc.com/news/uk-england-nottinghamshire-68055122