Děsivý tábor Bergen-Belsen byl peklo na zemi. Nemoce a hlad. Spojenečtí vojáci byli naprosto zděšeni

UPOZORNĚNÍ PRO CITLIVĚJŠÍ POVAHY: Článek v druhé polovině obsahuje fotografie zemřelých.

Bergen-Belsen byl koncentrační tábor jako řada jiných, a přesto byl velmi odlišný. Často si lidé představí Osvětim a doslova „průmyslovou mašinérii“ na vraždění lidí. Jenže Bergen-Belsen fungoval jinak – a právě proto je děsivý. Smrt zde neřádila vlivem činů vojenského osazenstva, ale kvůli přeplnění, hladu, nemocí a vědomého nezájmu. Nebyla to rychlá likvidace, spíš pomalé vyhasínání lidí, které nikdo za lidi ani nepovažoval.

Tábor ležel v severním Německu, nedaleko Celle. Nebylo to někde na okraji civilizace. Nebyl to „konec světa“. Byla to oblast, kde existovaly silnice, železnice, kasárna, vesnice. A přesto tam vzniklo místo, které se v roce 1945 nedalo popsat jinak než jako katastrofa v přímém přenosu.

Bergen-Belsen začal v roce 1940 jako zajatecký tábor. Americké muzeum holokaustu (USHMM) to uvádí jasně: nejprve šlo o zařízení pro spojenecké válečné zajatce, teprve později se z něj stala součást systému SS.

To vysvětluje, proč tam vůbec byly baráky, ploty a infrastruktura pro masové ubytování lidí. Němci už měli hotový rámec, u kterého jen později změnili účel. A když se pak režim rozhodl tábor využít jinak, nemuselo se nic stavět od nuly – stačilo převzít správu a změnit pravidla.

V roce 1943 přešel Bergen-Belsen pod SS a stal se z něj nacistický koncentrační tábor.

Od roku 1943 byl Bergen-Belsen používán i jako místo, kde SS držela židovské civilisty s cizími pasy jako „páku“ pro možné výměny – za Němce internované u Spojenců nebo za peníze. Lidé zde byli drženi jako nástroj nátlaku.

V praxi to znamenalo, že i když zde život nebyl vůbec jednoduchý, někteří lidé zde měli ještě jakžtakž dobré podmínky pro přežití, protože režim je potřeboval „použitelné“ pro případnou výměnu. protože režim si část vězňů chtěl nechat „použitelných“. Jenže válka se vyvíjela, výměny většinou nevycházely a „hodnota“ člověka se tak mohla vypařit ze dne na den.

Pamětní areál Bergen-Belsen uvádí, že do výměnné části bylo deportováno nejméně 14 600 židovských vězňů, včetně 2 750 dětí a mladistvých, a že osvobození se dočkala jen menší část – asi 2 560 bylo z tábora propuštěno v rámci různých dohod a transportů.
Skoro 15 tisíc lidí zde mělo jakousi naději na to, že je jednoho dne vymění a oni se dostanou na svobodu. Jenže takové štěstí v neštěstí měla jen pouhá pětina lidí.

Od jara 1944 se Bergen-Belsen začal používat i jinak. Už to nebyla jen zvláštní výměnná kategorie. Památník Bergen-Belsen uvádí, že SS zde od jara 1944 ubytovávala i muže z jiných koncentračních táborů, kteří už nebyli „způsobilí k práci“, a brzy nato vznikla také část pro ženy, které měly být odtud posílány na nucené práce jinde v Německu.

Tohle pro změnu v praxi znamenalo, že se sem dostávali lidé, kteří už v době příchodu nebo příjezdu byli vyčerpaní, nemocní a často na hraně života. Takoví lidé potřebovali lékařskou péči, dostatek výživného jídla, čistou vodu, prostor… jenže v tomhle táboře nedostali nic z toho. A další a další transporty následovaly.

Od konce roku 1944 se Bergen-Belsen stal cílem toho, co se často shrnuje slovem „evakuace táborů“. V praxi to byly pochody smrti a transporty v dobytčích vagonech. USHMM píše, že od podzimu 1944 SS deportovala do Bergen-Belsenu ve velkých počtech vězně evakuované z táborů dál na východě.
Památník Bergen-Belsen to konkretizuje: od konce roku 1944 sem mířily evakuační transporty z táborů blízko fronty.

Přeplnění se stalo fyzickou, doslova hmatatelnou realitou: jedna postel pro několik lidí, barák, kde se nedá ležet ani sedět, protože všude jsou těla. Pokud se v takovém prostoru rozjede epidemie, je to jako lavina, která smete každého.

A epidemie přišla.

Když lidé říkají, že „Belsen nebyl vyhlazovací tábor“, často tím myslí „nebyly tam plynové komory“. Jenže rozdíl mezi plynem a hladem není v tom, že hlad je „méně vražedný“. Rozdíl je jen v rytmu. Plyn je okamžik. Hlad je proces. Nemoc je proces. A proces znamená, že umírání je roztažené do dní a týdnů.

Bergen-Belsen na jaře 1945 nebyl „řízený“ už ani ve smyslu táborové každodennosti. Základní věci se rozpadly:

Imperial War Museums popisují Bergen-Belsen jako tábor, který se stal sběrným místem pro přeživší po pochodech smrti a transportech. A to byl problém: mnoho lidí dorazilo už téměř mrtvých.

V téhle fázi už nebylo potřeba ničeho dalšího, aby lidé umírali. Stačilo, že se o ně nikdo nestaral. Že se nemocní neizolovali. Že se neřešila voda. A hlad byl považovaný za normální stav.

Osvobození Bergen-Belsenu je zvláštní i tím, že neproběhlo klasickou bitvou o tábor. Existovalo reálné riziko, že se epidemie tyfu rozšíří dál – a právě to bylo jedním z důvodů jednání, která vedla k předání prostoru Britům. IWM v textu o osvobození zmiňují, že Bergen-Belsen byl převzat v situaci, kdy bylo nutné řešit katastrofální zdravotní podmínky.

Britové do tábora vstoupili 15. dubna 1945. A to, co našli, se stalo jedním z nejznámějších obrazů konce války.

IWM uvádí přibližně 60 000 vězňů v táboře v době osvobození a také tisíce mrtvých těl.
Zdroje se v přesných číslech liší (což je však u takového chaosu logické), ale řádově jde pořád o totéž: desítky tisíc lidí v totálním rozvratu a tisíce mrtvých, které nikdo neodnesl.

Pro Británii se Bergen-Belsen stal „tím táborem“, protože existuje velké množství fotografií, filmů a reportáží. USHMM přímo píše, že britské reporty a svědectví z Belsenu výrazně formovaly britské vnímání nacistických zločinů. Nebylo to jen osvobození. Bylo to i první velké „ukázání světu“, co nacistický systém znamenal v praxi.

Osvobození zní jako konec. V Belsenu to byl jen začátek jiné fáze: záchrany těch, které ještě zachránit šlo, a zároveň zvládnutí epidemie. Některá těla vlivem hladovění už nebyla schopná návratu. Když se člověk dostane do stavu extrémní podvýživy a nemocí, „dát mu najíst“ není okamžité řešení, ale medicínský problém s riziky.

Britové museli řešit pohřbívání, dezinfekci, izolaci, nemocnice. V archivech a pozdějších textech se opakuje fakt, že táborová infrastruktura byla tak zamořená a nebezpečná, že bylo nutné některé části areálu zničit – mimo jiné i vypalováním baráků, aby se omezilo šíření tyfu. Tuhle rovinu zmiňují i dobové reportáže připomínané v novinových archivech Guardianu (včetně informace o vypálení tábora na začátku května 1945).

Tábor byl osvobozen, ale pořád představoval hrozbu. Ne vojenskou. Biologickou. Epidemickou.

Počty obětí Bergen-Belsenu se v různých institucích uvádějí mírně odlišně, zejména podle toho, jestli se mluví o „koncentračním táboře“ nebo o širším „táborovém komplexu“ a jak přesně se pracuje s nedokonalou evidencí posledních měsíců války.

USHMM uvádí, že v Bergen-Belsenu zemřelo přibližně 50 000 lidí (v kontextu táborového komplexu).
Památník Bergen-Belsen uvádí více než 52 000 mrtvých vězňů.

Ve své podstatě je však jedno, které z těch čísel je přesnější. Faktem zůstává, že šlo o obrovské množství lidí, tisíce zmařených životů. A tito lidé neumírali rychle, ale pomalu, vyhladovělí, v bolestech a sužovaní nemocemi.

Když se člověk podívá na konec války, často tam zůstane jen obraz osvobození a hromadných hrobů. Ale Bergen-Belsen měl ještě jednu stopu: soudy. USHMM popisuje tzv. Bergen-Belsen Trial jako jeden z nejranějších válečných procesů po druhé světové válce, zahájený v září 1945.
Podle běžně citované dokumentace šlo o proces s desítkami obžalovaných z řad SS a táborového personálu; některé zdroje uvádějí 45 obžalovaných a začátek 17. září 1945 v Lüneburgu.

Část lidí, kteří tábor řídili nebo se podíleli na jeho chodu, tak skončila před soudem rychleji než v mnoha jiných případech. A britské zprávy a svědectví z tábora hrály roli v tom, jak veřejnost chápala nacistické zločiny.

Po osvobození vznikl v okolí také tábor pro vysídlené osoby (Displaced Persons camp), který fungoval ještě několik let. USHMM uvádí, že DP tábor byl zřízen v nedalekých kasárnách a existoval až do roku 1951.
Pro přeživší válka neskončila tím, že „šli domů“. Mnozí domov neměli. Rodiny byly mrtvé. Města zdevastovaná. A východní Evropa, odkud spousta lidí pocházela, už byla pod úplně jinou mocí. Takže i po osvobození žili dál v táborovém režimu – tentokrát sice ne jako vězni SS, ale jako lidé bez domova.

Bergen-Belsen totiž ukázal, že masová smrt nemusí vypadat jako „stroj“. V jeho případě šlo především o soustředění extrémního počtu lidí v zuboženém stavu na malém prostoru.

Nebyl méně špatný jen proto, že tam nebyly plynové komory. Bylo to jiné zlo. Pomalejší. Špinavější. A v něčem i děsivější, protože se dá vydávat za „důsledek situace“. Jenže situace vznikla konkrétním rozhodnutím: svážet lidi, nekrmit je, neléčit je, a nechat je ležet v podmínkách, kde se epidemie šíří jako požár.

Bergen-Belsen byl na konci války místo, kde už i samotný táborový personál ztratil schopnost držet kontrolu. Hromady mrtvých těl a tisíce lidí na pokraji smrti. To našli Britové 15. dubna 1945.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/bergen-belsen

https://www.iwm.org.uk/history/the-liberation-of-bergen-belsen

https://www.bergen-belsen.de/en/history-bergen-belsen/concentration-camp

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/bergen-belsen-trial

https://www.theguardian.com/world/2025/apr/09/the-liberation-of-bergen-belsen-april-1945

https://www.theguardian.com/world/2025/apr/27/bergen-belsen-survivors-mark-80th-anniversary-of-camp-liberation

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/nalezli-naprostou-zkazu-pred-osmdesati-lety-byl-osvobozen-tabor-bergen-belsen-360100

https://plus.rozhlas.cz/hruza-v-ocich-brity-v-bergen-belsenu-ovladlo-zdeseni-americany-v-dachau-vztek-9410660

https://www.bbc.com/news/articles/cx2v31plmkxo