Hlavní obsah

Dokáže zhltnout i žraloka a dožívá se desítek let. Kanic obrovský je jedna z největších mořských ryb

Foto: Tomi Forik, AI, ChatGPT

Je pomalý, klidný a působí téměř mírumilovně. Přesto zvládne jediným výpadem pozřít rejnoka i malého žraloka. Kanic obrovský je zvláštní směs klidu a síly – a jeho osud určuje i osud útesů.

Článek

Když člověk poprvé uvidí kanice, tak si mnohdy řekne, že to snad ani není ryba. Na fotkách to tolik nevynikne, ale naživo působí kanic jako starý, masivní předmět, který se pomalu a rozvážně pohybuje, jako by ho nic nemohlo překvapit. Prostě nějaká masa, která se pohybuje vodou, aniž by klesla ke dnu. Zároveň je to tvor, který dokáže být ve svém prostředí překvapivě důležitý.

Foto: The Cosmonaut, CC-SA 2.5, Wikimedia Commons

Kanic obrovský

Kanic obrovský (Epinephelus lanceolatus)

Kanic obrovský patří mezi největší útesové ryby vůbec. Je to takový nenápadný vládce tropických vod – žádné výstřednosti, žádné akrobatické skoky nebo zářivé barvy, jaké mají některé tropické ryby. Jen mohutné tělo, široká tlama a klid, který působí mírumilovně. Rozšířený je v celé Indo-pacifické oblasti: od východní Afriky, kde se mísí s proudy z Rudého moře, přes Indii, Malajsii a Indonésii, až po severní Austrálii a dál k jihu Japonska.

Jeho rozměry jsou pro laiky jen těžko představitelné. Běžně má přes dva metry, ale doložené jsou i kusy, které se přiblížily k 2,5 metru a vážily něco přes 400 kilo. Na internetu kolují historky o třímetrových rybách, které vážily víc než dospělý hroch, ale ty zůstávají spíše v rovině vyprávění bez přímých důkazů. I těch „běžných“ 200 až 300 kilo ale působí ohromně. Kdyby se k vám při potápění přiblížil jedinec podobné velikosti, ucítíte, jak se voda posouvá, jako by kolem vás projížděla tramvaj.

Foto: Crawdad Blues, CC Zero, Wikimedia Commons

Kostra přední části kanice obrovského

Od pestré rybky po tmavý kolos

U mladých kaniců je vždy překvapivé, jak barevní dokážou být – žluté pruhy, kontrastní kresba, skoro jako by si příroda zkusila hravější verzi. Jenže s věkem barvy mizí a nahrazuje je tmavě hnědý nebo olivový tón, jemně posetý skvrnami. Dospělý kanic už nepotřebuje být výrazný; stačí mu splynout s útesem. Vypadá pak jako kus kamene nebo starý korál, který se pohne až v okamžiku, kdy se rozhodne něco ulovit.

Je to predátor, ale rozhodně nevyniká rychlostí a hbitostí. Nehoní kořist jako pelagické ryby, nesviští vodou vysokou rychlostí. Je to predátor ze zálohy. Čeká, trpělivě sleduje a v pravou chvíli udělá ten nenápadný, ale rozhodující pohyb. Jeho tlama funguje jako obrovská pumpa – stačí krátký výpad a vzniklý podtlak vcucne kořist dřív, než stihne zareagovat. V jídelníčku má skoro všechno, co moře nabízí: ryby, sépie, kraby, humry, rejnoky a v některých případech i malé žraloky. Opravdu existují záznamy i videa, kde kanic skutečně pozře malého žraloka jako nic.

K lidem se ale chová jinak. Navzdory své velikosti není agresivní. Ověřené případy útoku na člověka prostě nejsou. Když už se něco stane, je to obvykle kombinace lidské neopatrnosti a krmení pod vodou. Ryba je zvědavá, nedělá rozdíly mezi potravou a rukavicí – a může omylem kousnout, ale ne s úmyslem lovit. Většina potápěčů popisuje setkání s kanicem jako vcelku intimní zážitek. Obří ryba připlave blíž, podívá se na vás, pomalu udělá oblouk a zas zmizí mezi korály. Působí to spíš jako setkání se starým mnichem než s predátorem.

Pomalý vývoj

Co se týče rozmnožování, tady se věda ještě úplně neshodla na všech detailech. U většiny kaniců platí, že jsou tzv. protogynní hermafroditi – tedy že se rodí jako samice a později se část z nich změní na samce. U kanice obrovského to vypadá pravděpodobně, některé populární zdroje to uvádějí jako fakt, ale přísně vzato nejde o jednoznačně doloženou vlastnost u všech populací. Jisté je, že tření probíhá ve vodním sloupci, že samice uvolní velké množství vajíček a že larvy tráví prvních několik týdnů v otevřené vodě, než dorostou do fáze, kdy se mohou přesunout do mělčin. A taky víme, že růst je pomalý – trvá roky, než se malá rybka z mangrovů promění v mohutného obra na útesu.

Právě tahle pomalost je pro druh velký problém. Kanic se dožívá několika desítek let a největší jedinci jsou zároveň nejcennější z hlediska reprodukce. Pokud rybáři vybírají právě ty největší ryby – a to se bohužel děje často –, populace se začne hroutit. V mnoha oblastech Jihovýchodní Asie to v posledních desetiletích dopadlo přesně takto. Úbytek velkých kusů se rychle projevil na celém ekosystému. Méně kaniců znamená víc středně velkých predátorů, ti zas více loví malé ryby a nakonec se všechno projeví i na přeměně útesu. Ekosystém je prostě jemná rovnováha.

Bohužel, o velikosti jeho populací nemáme dostatek informací a tak IUCN vede kanice obrovského pod označením DD - data deficient. S velkou pravděpodobností se mu v některých oblastech daří lépe, v jiných však může být zranitelný až ohrožený. V Austrálii to pochopili už v 90. letech a lov velkých kaniců tam zakázali. Výsledky jsou vidět: na některých místech se znovu objevují jedinci, kteří jsou známí potápěčům už roky. Drží si svůj útes, reagují na známé tváře a v podstatě tvoří součást místního „sousedství“. Kdo tam jezdí dlouho, ví, že některé kusy lze rozeznat podle jizev nebo tvaru hlavy.

Foto: Citron / CC-BY-SA-3.0, Wikimedia Commons

Mladí kanici jsou poměrně pestří

Součást asijské gastronomie

Kanic se díky své velikosti a chuti stal i oblíbenou rybou v gastronomii, hlavně v Číně, Malajsii a Vietnamu. Maso je bílé, pevné a ceněné. Aby se ulevilo divokým populacím, rozšířily se chovy. Ty mají své výhody i nevýhody. Určitě snižují tlak na lov ve volné přírodě, ale zároveň se objevují obavy, zda by případné úniky chovných ryb nemohly narušit genetickou skladbu volných populací. Zatím jde spíš o teoretickou možnost, nikoli doložený problém.

Ať už člověk narazí na kanice kdekoliv – ve volné přírodě, akváriu nebo na fotkách – vždycky ho překvapí kombinace mohutnosti a klidu. Je to tvor, který nepůsobí jako agresor, ale jako součást moře, která tam prostě byla vždycky. Něco jako podmořský bůh útesu. Když si uvědomíme, jak dlouho mu trvá vyrůst do své velikosti, začne být jasné, proč je tak zranitelný vůči lidské chamtivosti a zásahům. Zmizí rychle, vrací se pomalu.

Kanic obrovský je tak nakonec symbolem toho, že i v oceánu platí jednoduché pravidlo: to nejimpozantnější nebývá vždy současně nejodolnější. A pokud chceme, aby i naši potomci mohli někde v tropických vodách potkat tohle úžasné, pomalé, tiché zvíře, nezbývá než mu dopřát prostor. Útes bez kanice je jako les bez starého stromu – pořád funguje, ale něco mu chybí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theanimalfacts.com/fish/giant-grouper/

https://factanimal.com/giant-grouper/

https://www.britannica.com/video/groupers-Video-fishes-world-seas/-195574

https://myfwc.com/wildlifehabitats/profiles/saltwater/grouper/goliath-grouper/

https://www.fao.org/4/i0254e/i0254e12.pdf

https://www.fishi-pedia.com/fishes/epinephelus-lanceolatus

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz