Donald Trump: příběh moci. Od problémového chlapce z bohaté rodiny po kontroverzního prezidenta USA

Donald John Trump se narodil 14. června 1946 v Queensu, v New Yorku, do světa, který byl po válce sebevědomý a „hladový“. Amerika tehdy rostla, stavěla dálnice, rodinné domy, továrny, celé nové vrstvy střední třídy. A Trump se narodil přímo do odvětví, které z toho těžilo nejvíc: do realitního byznysu.

Jenže na Trumpovi je od začátku zajímavé něco jiného než „kde se narodil“. Zajímavé je prostředí, které v něm od dětství skládalo dohromady dvě věci, jež se spolu často perou: chladný výkon a touhu být vidět. Jeho otec Fred Trump, developer německého původu narozený v New Yorku, byl podnikatel vychovaný na disciplíně, pravidlech a tvrdém obchodu. Matka Mary Anne MacLeod Trumpová přišla do USA ze Skotska už jako mladá žena; do rodiny přinesla společenskou ambici a cit pro status. Rodina žila v Jamaica Estates, což je v rámci Queensu „lepší adresa“.

Trump později celý život opakovaně vyprávěl svou verzi příběhu: jak se prosadil, jak „vyhrál“, jak se stal tím, kým je. Ale ať už mu věříte, nebo ne, je téměř jisté, že klíč k úspěchu se schovával už tady: v domácnosti, kde byla síla ctnost a slabost chyba. V takovém prostředí se dítě naučí dvě možnosti – buď se stáhne, nebo začne tlačit dopředu. Trump byl zjevně ten druhý případ.

V pubertě se u Donalda začala naplno projevovat kombinace soutěživosti, potřeby dominovat a chuť vyhrávat „všem na očích“, současně se u něj začaly hromadit kázeňské problémy. Rodiče ho tehdy poslali na New York Military Academy – internátní školu s vojenským režimem. Často se to interpretuje jako snaha „srovnat“ problémové dítě. Faktem je, že tam strávil roky, které člověka buď zlomí, nebo mu dají návyk na hierarchii. Trump na akademii později rád vzpomínal jako na místo, kde se naučil disciplínu.

Zvenku to může působit jako detail, ale pro jeho pozdější styl je to docela výmluvné: Trump se dlouhodobě chová jako člověk, který věří, že svět přirozeně patří vítězům a poražení si za to mohou sami. Někdo ho kvůli tomu považuje za „zlého“, ale v jeho vidění světa je to prostá logika přežití. Mluví se o něm jako o showmanovi – a on jím je – ale pod tou vrstvou je zároveň patrná posedlost dominancí: kdo má navrch, kdo ustoupí, kdo určuje pravidla.

Po střední škole krátce studoval na Fordham University a pak přestoupil na Wharton School při University of Pennsylvania, kde vystudoval ekonomii.
Wharton nebyla jen škola; byla to značka. Trump později používal „Wharton“ podobně jako své příjmení na fasádě: jako potvrzení, že patří k elitě.

V Trumpově generaci existuje téma, které je v životopisech mužů narozených ve 40. letech skoro povinné: Vietnam. Trump vojenskou službu neabsolvoval. Měl odklady (mj. kvůli studiu) a později zdravotní vyřazení. V politice se mu to později opakovaně připomínalo, zejména když mluvil o síle a vlastenectví. V ověřitelných faktech je podstatné jediné: nesloužil. Zbytek – proč přesně, jak přesně, kdo co zařídil – je předmětem debat, ale bez úplné veřejné dokumentace nelze s jistotou nic tvrdit.

Po škole Trump vstoupil do rodinné firmy (tehdy známé jako Elizabeth Trump & Son). Otec stavěl hlavně nájemní domy v okrajových částech New Yorku: stabilní výnos, méně slávy, více jistoty. Donald chtěl opak. Chtěl Manhattan – ne proto, že by tam byly jen lepší zisky, ale proto, že Manhattan znamenal něco, co se nedá přepočítat na dolary: prestiž, média, obraz úspěchu.

Jeho raný velký průlom je spojený s přestavbou hotelu Commodore u Grand Central Terminal. Projekt, který se nakonec otevřel jako Grand Hyatt, ukázal Trumpův skutečný talent: uměl spojit investory, politické dohody, daňové úlevy a mediální pozornost do jednoho vítězného příběhu. Rekonstrukce probíhala v letech 1978–1980 a šlo o velký zásah do tehdy chátrající části Midtownu.

Pak přišla Trump Tower na Fifth Avenue – symbolický bod, který z Trumpa udělal víc než developera. Tahle budova, otevřená v roce 1983, nebyla jen nemovitost. Byla to reklama na jméno: zlato, mramor, okázalost, nápis TRUMP.

A tady se začíná rýsovat princip, který ho pak provází všude – v byznysu, v médiích i v politice: Trump neprodává věci. Trump prodává dojem. Dům, hotel, kasino, kandidatura… to jsou jen kulisy. Skutečný „produkt“ je příběh o vítězství.

Trump rád tvrdil, že začínal „s málem“. Realita je složitější. Otec měl vybudované portfolio a rodina disponovala kapitálem i kontakty. Trump nebyl jen pasivní dědic: jeho zásadní „přidaná hodnota“ spočívala v tom, že dokázal rodinný realitní byznys přetavit do veřejné značky. Ale bez rodinné podpory by jeho vzestup nejspíš nebyl. Kolují také informace o tom, že v rodině proběhly velké převody majetku v rámci agresivní „optimalizace“ a ne všechno bylo košer. Jak to celé skutečně bylo, to však vědí jen jen oni sami.

Trumpův osobní život nikdy nebyl jen „osobní“. V jeho světě je soukromí součástí značky – a někdy i zbraň.

V roce 1977 se oženil s Ivanou Zelníčkovou, rodačkou ze Zlína (tehdy Gottwaldova) v Československu. Ivana se v USA rychle stala výraznou společenskou figurou a zároveň pracovala v rámci Trumpova impéria; Miller Center ji popisuje jako někoho, kdo se účastnil rodinné a pracovní stránky jeho života, a zmiňuje také pozdější Trumpovo manželství s Marlou Maples i Melanií.

Z tohoto manželství vzešly tři děti: Donald Jr., Ivanka a Eric. Právě Ivana je pro českého čtenáře klíčová: česká stopa v Trumpově příběhu není žádná „vzdálená historka“, ale přímá vazba přes rodinu a děti. Je to část jeho života, která se v amerických životopisech někdy odbyde pár větami – u nás to ale logicky rezonuje mnohem víc.

Rozvod s Ivanou na začátku 90. let byl mediální válka. Z dnešního pohledu je na tom nejzajímavější, jak Trump pracoval s publicitou: i když to bylo nepříjemné, zároveň mu to drželo jméno na titulních stranách. A to je v Trumpově logice skoro vždycky výhra.

Poté se oženil s Marlou Maples (svatba 1993, rozvod 1999) a v roce 2005 si vzal Melanii Knauss (později Melania Trump). S Melanií má syna Barrona, narozeného v roce 2006.

Trump v 80. letech a na začátku 90. let vsadil velkou část své pověsti na kasina v Atlantic City. To je období, kdy se jeho image „geniálního byznysmena“ střetla s realitou dluhů a bankrotů. Je doloženo, že jeho kasinová skupina (později Trump Entertainment Resorts) prošla opakovanými bankroty a restrukturalizacemi (například 2004, 2009, 2014) a že Trump postupně držel už jen menší podíl.

Pro Trumpův příběh je ale podstatné něco jiného: on dokázal ztráty přebít vyprávěním. Když firmě hrozil pád, často se mu povedlo odsunout osobní následky, přenést část břemene na věřitele a hlavně – udržet značku Trump.

A tady se rodí jeho pozdější model: licencování jména. Když se ukázalo, že vlastní kapitál a úvěry mají své limity, Trump zjistil, že může prodávat „Trump“ jako nálepku na cizích projektech. Z ekonomického hlediska to není „král developer“, ale spíš král brandu.

Rok 2004 je v Trumpově životopisu zásadní. Tehdy odstartovala reality show The Apprentice, kde vystupoval jako nekompromisní šéf a tvář úspěchu. Seriál běžel mnoho sezón a Trump se díky němu stal masově známou postavou i mimo New York.

Tohle nebyla jen mediální epizoda. Televize udělala něco, co se v politice počítá víc než program: vytvořila emoční dojem. Miliony lidí ho neznaly z účetních závěrek, ale z obrazovky. A na obrazovce vyhrával. Tam byl „ten, kdo rozhoduje“. Ten, kdo někoho vyhodí jednou větou. V politice je tohle „čisté zlato“.

Trump koketoval s politikou dlouho, ale kandidatura v roce 2015 a kampaň 2016 byly chvílí, kdy se jeho mediální osobnost spojila s frustrací části voličů. Nabídl jednoduché rámování: elity selhaly, média lžou, systém je proti vám – a já to celé rozbiju.

Vyhrál a stal se 45. prezidentem USA.

Trumpova první vláda byla definovaná střetem. Se soupeři, s médii, s částí institucí, někdy i se spojenci. Pro jeho příznivce to byla konečně „pravda bez rukavic“. Pro odpůrce to byl tlak na normy a pravidla.

Z konkrétních kroků, které jsou dobře doložitelné a zásadní, patří mezi nejvýraznější daňová reforma – Tax Cuts and Jobs Act, podepsaná 22. prosince 2017. 
Dlouhodobě se hodnotí různě (přínos pro firmy vs. dopad na deficit a nerovnost), ale jako politický symbol to byla velká „výhra“ jeho administrativy.

Pak přišly dvě ústavní bomby: impeachmenty. Trump byl poprvé žalován Sněmovnou reprezentantů v prosinci 2019; Senát ho v únoru 2020 osvobodil.
Podruhé byl žalován v lednu 2021 kvůli „podněcování povstání“ v souvislosti s 6. lednem; Senát ho v únoru 2021 znovu neodsoudil.

Trump v roce 2020 prohrál s Joe Bidenem. Výsledek odmítl uznat a tvrdil, že volby byly ukradené. Tyto narativy vyvrcholily 6. ledna 2021, kdy dav jeho příznivců vtrhl do Kapitolu ve chvíli, kdy Kongres potvrzoval výsledky voleb.

Tahle kapitola je důležitá nejen morálně nebo politicky, ale i „trumpovsky“: ukázala, že jeho moc nestojí jen na úřadu, ale na schopnosti držet publikum v emocích. Pro část Ameriky se 6. leden stal varováním. Pro část se stal mýtem.

U Trumpa je těžké vyjmenovat „aféry“, protože on žije v režimu, kde se skandál stává normální součástí života. Některé momenty ale přece jen vyčnívají.

Jedním z nejznámějších byl únik tzv. Access Hollywood nahrávky, zveřejněné 7. října 2016, kde Trump v roce 2005 mluvil vulgárně o ženách.
Jeho obhajoba tehdy pracovala se slovním rámcem „locker room talk“, ale dopad byl obrovský: ukázalo se, že Trump je ochoten riskovat reputaci, pokud mu to nese energii a loajalitu části publika.

Po roce 2021 Trump nezmizel. V Republikánské straně si udržel vliv, připravoval návrat – a zároveň čelil právním kauzám.

Největším přelomem se stal newyorský „hush money“ proces. Porota ho 30. května 2024 uznala vinným ve 34 bodech obžaloby z falšování účetních záznamů.
Dne 10. ledna 2025 mu soudce Juan Merchan uložil tzv. „unconditional discharge“ – formálně rozsudek viny bez vězení, pokuty či dohledu, což bylo mimo jiné zdůvodňováno mimořádností situace, protože byl současně zvoleným novým prezidentem, výkon trestu by tak kolidoval s jeho funkcí a ohrozil by stabilitu státu.

V kampani 2024 došlo i k události, která v americké politice zanechá stopu na dlouho: 13. července 2024 přežil Trump pokus o atentát na mítinku v Butleru v Pensylvánii; byl zasažen do ucha.
Fotografie, kde s krví na tváři zvedá pěst, se stala jedním z ikonických obrazů té kampaně – bez ohledu na to, jaký k němu kdo má vztah.

Prezidentské volby se konaly 5. listopadu 2024. Trump vyhrál a stal se druhým prezidentem v dějinách USA, který získal ne těsně po sobě jdoucí období (po Groveru Clevelandovi).
Inaugurace druhého období proběhla 20. ledna 2025.

Druhé Trumpovo období se od prvního liší jednou věcí, která je zásadní: už nejde o překvapení. V prvním období působil jako člověk, který vletěl do institucí a testoval je. Ve druhém období je to spíš návrat někoho, kdo už ví, kde jsou páky.

Jedním z jeho prvních kroků bylo znovuzahájení procesu odchodu USA z WHO – exekutivní příkaz podepsal 20. ledna 2025. 
A podle aktuálních zpráv je odchod dokončen v lednu 2026, což vyvolalo reakce i na úrovni jednotlivých států (například Kalifornie oznámila vlastní napojení na síť WHO pro rychlou reakci na epidemie).

Dalším velmi symbolickým krokem byly pardony lidí spojených s 6. lednem – Trump v den inaugurace 20. ledna 2025 udělil rozsáhlé milosti zhruba 1 500 osobám.
To nebyla drobnost, to byl politický signál: přepsání významu 6. ledna v rámci trumpovského příběhu.

Jeho druhé období je také spojováno s tvrdou imigrační linií a se spory o transparentnost federálních zásahů. Z posledních dnů je vidět například debata kolem omezení programu tělových kamer u ICE, kde Washington Post popisuje snahy o výrazné škrty v době, kdy roste tlak na kontrolu a odpovědnost při zásazích.

A k tomu zrychlené tempo: podle přehledu Federal Register šlo v roce 2025 o stovky exekutivních příkazů.
Rychlé kroky shora, vysoká aktivita, minimální trpělivost pro „pomalé“ instituce.

Zvláštní kapitolou Trumpova působení je jeho vztah k zahraniční politice, který se neřídí dlouhodobou linií, ale momentální výhodností. V otázce Ukrajiny dokázal v různých obdobích mluvit o nutnosti podpory proti ruské agresi, aby jindy naznačoval, že válka je především „evropský problém“ a že Moskva byla k invazi do jisté míry vyprovokována. Podobně rozporuplný je jeho vztah k Rusku: střídá tvrdou rétoriku s projevy obdivu k autoritářskému stylu Vladimira Putina, což mate spojence i odpůrce. Do stejné logiky zapadá i jeho opakovaně zmiňovaný zájem o Grónsko – území patřící Dánsku – který v minulosti prezentoval jako obchodní příležitost a v poslední době znovu otevíral v rovině, jež se blížila myšlence anexe. Tyto kroky nepůsobí jako promyšlená geopolitická strategie, ale spíš jako pokračování Trumpovy celoživotní metody: testovat hranice, vyvolat nejistotu a sledovat, kdo ustoupí první. V jeho pojetí není zahraniční politika pevnou mapou, ale vyjednávací arénou, kde se i osudy států mění v součást osobního tlaku.

Trumpův životopis se často vypráví jako pohádka o podnikateli, nebo jako varování před populismem. Jenže on je spíš exemplární případ toho, jak se v 21. století tvoří moc.

Trump je typ postavy, která se v dějinách objevuje vždycky, když společnost přestane věřit institucím a začne věřit osobnosti. Jeho voliči netouží po chaosu, i když se nám to tak může zdát. Ale pro ně je samotná osobnost srozumitelnější než systém. Systém je pomalý, nudný a plný kompromisů. Osobnost je rychlá, jednoduchá a slibuje výhru.

A Trump vždycky prodával hlavně výhru.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/biography/Donald-Trump

https://millercenter.org/president/trump/family-life

https://www.brookings.edu/articles/effects-of-the-tax-cuts-and-jobs-act-a-preliminary-analysis

https://en.wikipedia.org/wiki/First_impeachment_of_Donald_Trump

https://www.britannica.com/event/January-6-U-S-Capitol-attack

https://abcnews.go.com/US/live-updates/trump-sentencing-live-updates-president-elect-attend-sentencing/?id=117531260

https://www.reuters.com/legal/trump-be-sentenced-hush-money-case-days-before-his-inauguration-2025-01-10/

https://www.reuters.com/world/us/us-watchdog-probes-secret-service-handling-rally-where-trump-was-shot-2024-07-17/

https://www.hhs.gov/press-room/fact-sheet-us-withdrawal-from-the-world-health-organization.html

https://www.whitehouse.gov/presidential-actions/2025/01/withdrawing-the-united-states-from-the-worldhealth-organization

https://www.theguardian.com/us-news/2025/jan/20/trump-executive-orders-jan-6-pardons

https://www.washingtonpost.com/immigration/2026/01/24/ice-bodycams-cameras-shootings-immigration

https://millercenter.org/president/trump/life-presidency

https://www.britannica.com/topic/Trump-Tower

https://en.wikipedia.org/wiki/Second_inauguration_of_Donald_Trump

https://www.federalregister.gov/presidential-documents/executive-orders/donald-trump/2025