Článek
Období druhé světové války je plné hrdinů, ale také lidí, na které bychom nejraději zapomněli, protože přinesli příliš mnoho utrpení a bolesti. Někteří lidé jsou toho názoru, že by se tyto „záporné“ postavy neměly vůbec připomínat, aby jejich jména a činy zapadly v prachu dějin. Jiní jsou naopak toho názoru, že by se jak jejich jména, tak jejich činy připomínat měly, abychom nikdy nezapomněli na to, čeho jsou někteří lidé schopni. Čeho jsme možná schopni všichni, když nastanou vhodné podmínky…
Řada lidí, kteří sloužili nacistickému Německu, by si na konci války dokonce sama přála to první. Aby se na ně zapomnělo a nikdo je nehledal, až se někam v tichosti vytratí ve snaze uniknout spravedlnosti. Herta Bothe však byla vzácnou výjimkou. Nesnažila se zmizet. Ovšem ne proto, že by se ničím neprovinila a mohla tak žít s klidným svědomím. Naopak, její sadismus a týrání vězňů byly veřejným tajemstvím. Jenže Herta neměla ani zdaleka pocit, že by někdy dělala něco špatného. A nic se na tom nezměnilo ani na konci války, ani po ní.
Herta Bothe (*3. ledna 1921 - 2011)
O jejím dětství a raném mládí skoro nic nevíme. Můžeme se tak jen dohadovat, v jakém prostředí asi vyrůstal člověk, který proslul sadistickým a arogantním přístupem k vězňům, do jaké míry ho to prostředí mohlo formovat a do jaké míry měly vliv pozdější okolnosti. Její minulost se začíná psát až v roce 1939, kdy dobrovolně vstoupila do Svazu německých dívek (BDM), mladší dívčí obdoby Hitlerovy mládeže. Krátce předtím pracovala u svého otce v obchodě se dřevem, což je jedna z mála dochovaných informací o jejím raném životě.
Příslušnost k organizaci, jejímiž členkami mohly být jen německé občanky čisté rasy, to Hertě imponovalo a cítila se být důležitou součástí něčeho velkého. Ideologie, kterou byla organizace prodchnuta a která měla v následujících letech hrát v celé společnosti prim, jí vůbec nebyla proti srsti, a naopak ji ráda přijala za svou.
Součástí aktivit BDM byla mj. zdravotní výchova. Herta tak jako mnoho jiných dívek absolvovala dvouletý zdravotnický kurz, díky kterému získala potřebné znalosti a mohla pracovat jako zdravotní sestra. Tou dobou už byla válka v plném proudu a říše využívala každého, kdo splňoval potřebné podmínky, ke svým potřebám. A kdo byl navíc něčím výjimečný, získal obvykle i významné místo. Tedy, významné jak pro koho. Z pohledu dnešního člověka to byla často místa, na kterých by normální člověk pracovat nemohl. Pro lidi nadšené nacistickou ideologií a bez morálních zábran to však byla místa, kde se cítili hrdí a mohli dát průchod svým temným vlastnostem.
A tak se stalo i v případě Herty. Ta zaujala svojí velmi dobrou fyzickou zdatností a vytrvalostí. To se líbilo nadřízeným, kteří ji viděli na místě ženské stráže v koncentračním táboře, kde by svoji zdatnost a také tělesnou mohutnost mohla využít. A jak rozhodli, tak se i stalo a Herta zamířila do tábora Ravensbrück. Absolvovala měsíční školení na pozici dozorkyně, kde se setkala s dalšími ženami, které se podobně jako ona později „proslavily“ svým sadismem a krutostí.
Po absolvování školení byla přesunuta do koncentračního tábora Stutthof nedaleko Gdaňsku, který se stal jejím táborem až skoro do konce války. A zde také získala svoji přezdívku „Sadistka ze Stutthofu“.
Stutthof. Pro mnoho lidí ne tak známý koncentrační tábor jako Osvětim a jiné, ale pro tamní vězně byl stejně smrtící a krutý. Odlehlý tábor, kde vězni neměli sebemenší práva a kde si kruté dozorkyně vybíjely svoji frustraci a potřebu týrat jiné. Popravy byly vlastně lepší variantou než uvěznění. Kdo nebyl rychle popraven, ten si často prožil neskutečné utrpení, na jehož konci ho stejně čekala smrt. Zabíjely jak těžké a nelidské podmínky, hlad, nemoci, tak právě i chování dozorkyň. A mezi nimi excelovala arogantní Herta. Nerozlišovala, jak se kdo choval a jestli splnil svoje povinnosti, užívala si týrání všech.
Ke konci války, na začátku roku 1945, musel být tábor evakuován a všichni se museli přesunout. Konečnou cílovou zastávkou byl Bergen-Belsen. Kdo by si myslel, že s blížícím se koncem války se Herta začne chovat lépe ve snaze zlepšit svoji pověst, byl by na omylu. Jejím oblíbeným nástrojem byla dřevěná tyč, kterou vězenkyně surově mlátila, často až k smrti. Jiné, které byly slabé, bez rozpaků zblízka střílela pistolí.
Zatímco s příchodem spojeneckých vojsk se mnoho dozorců snažilo uniknout, Herta neviděla důvod a v táboře zůstala. Paradoxně dokonce pomáhala vyčistit tábory od těl zemřelých lidí, přičemž si neváhala stěžovat, jak i ta vyhublá těla jsou těžká, že ji z toho až bolí záda. Vůbec se nebála toho, že bude za své činy pykat, naopak ji víc děsilo, že by se mohla od tlejících těl nakazit tyfem, protože neměla rukavice a roušku. Společně s dalšími bachařkami totiž byla převezena na náklaďácích naložených mrtvými těly k jámám, kde bylo jejich úkolem mrtvá těla sundat a narovnat do jam k hromadnému pohřbení.
Herta nechápala, proč by měla být souzena, na svých činech neshledávala nic špatného. A je neuvěřitelné, že od soudu konajícího se na podzim roku 1945 odešla s rozsudkem pouhých 10 let žaláře. A ještě neuvěřitelnější je, že v polovině svého trestu byla za dobré chování propuštěna se souhlasem britské vlády. Trest byl totiž vyměřen za použití pistole, nikoliv za sadistické chování, jehož následkem bezpochyby zemřelo mnoho lidí. Herta totiž ve své výpovědi tvrdila, že vězně bila pouze rukama, když porušili řád a např. něco ukradli, ale nikdy je nebila holí, prutem nebo gumovým obuškem a že nikdy nikoho nezabila (záznam zde).
Výhodu měla v tom, že nebylo mnoho přeživších, kteří by mohli svědčit. Našel se jeden, který tvrdil, že jiného vězně ubila holí k smrti. A druhý, který ji viděl střelit dva další vězně, ale nebyl schopen s jistotou říct, zda výstřely vedly k jejich smrti. I proto byl trest neúměrně mírný vůči tomu, čeho se nejspíš skutečně dopustila.
Zbytek svého života dožila v klidu. Vdala se a prožila jej ve východním Německu. Když se jí v dokumentu o holokaustu ptali na její činy za války v koncentračním táboře, odpověděla:
„Jestli jsem udělala chybu? Nemyslím si. Jsem si skoro jistá, že mohu říci, že jsem chybu neudělala. Chybou bylo, že to byl koncentrační tábor. Já jsem tam ale musela jít, protože kdybych tam nešla, skončila bych tam jako vězenkyně.“
Svůj život prožila v ústraní, takže o něm víme stejně tak málo, jako o jejím dětství. Ani její datum smrti není úplně jisté, některé zdroje udávají rok 2000. Nicméně dokument, ve kterém byla tázána na svoji úlohu v koncentračním táboře, byl natočen v roce 2009, a tak je pravděpodobnější jako rok úmrtí 2011, který je druhým datumem, jenž některé zdroje zmiňují. Bohužel, spravedlnost tak byla v případě Herty, která měla na svědomí mnoho lidských životů, poněkud slepá.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.dotyk.cz/magazin/herta-bothe-hotovo-30000316.html
https://zoom.iprima.cz/historie/hitlerovy-vrazedkyne-herta-bothe
https://en.wikipedia.org/wiki/Herta_Bothe
https://www.securitymagazin.cz/historie/hitlerova-bestie-herta-bothe-tady-se-kariera-zvrhla-jak-se-ze-zdravotni-sestry-stat-krutou-dozorkyni-1404070406.html
https://www.lifee.cz/trendy/herta-bothe-sadistka-ze-stutthofu-otresna-zpoved-bestie-z-koncentracniho-tabora_82218.html
http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/trial/trial/trialdefencecase/trial_058_bothe.html
