Drahokam mezi pavouky. Je neuvěřitelně rychlý a kousnutí je velmi bolestivé. Z přírody se vytrácí.

Na světě je spousta pavouků, kteří dokážou zaujmout, ale sklípkan kovolesklý patří mezi ty, u nichž si člověk automaticky přiblíží obrazovku a na chvíli zapomene i dýchat. Když se před lety začaly objevovat první fotky, spousta lidí byla přesvědčená, že jde o nějaký vtip nebo přepálenou grafiku. Pavouk prostě nemůže zářit tak sytě modře, natož házet kovový lesk jako tropický motýl. Jenže může. A co víc, tenhle neuvěřitelný tvor patří mezi nejvzácnější sklípkany, jaké dnes vůbec známe.

Sklípkan kovolesklý (Poecilotheria metallica) byl popsán už koncem 19. století britským zoologem R. I. Pocockem. A pak… ticho. Jako by se úplně vypařil. Vědci ho dlouho považovali za druh, který zmizel dřív, než ho někdo stihl pořádně prozkoumat. Až teprve ke konci 20. století se objevily zprávy, že někde v indickém Ándhrapradéši žije malá zbytková populace.

Když si to člověk vezme kolem a kolem, je to skoro absurdní. Jeden z nejznámějších pavouků planety přežívá na ploše, kterou by průměrný turista zvládl obejít za pár hodin. Právě tahle směšná malost domova je jedním z důvodů, proč je druh tak zásadně ohrožený.

Zbarvení je to první, co člověka praští do očí. A nejde o nějaký pigment, který by pavouk „měl“ v těle. Modrá vzniká odrazem a lomem světla na jemných vrstvách chitinu, podobně jako u křídel motýlů Morpho. Výsledkem je barva, která mění intenzitu podle toho, odkud se na pavouka díváte - jednou je skoro do fialova, jindy září jako safír.

Samice bývají barevně výraznější a stavbou těla robustnější. Samci jsou štíhlejší, jejich život bývá kratší a po posledním svleku barvy často rychle ztrácejí sytost. Dospělý jedinec může v rozpětí nohou dorůst 15 až 18 centimetrů. Na fotkách působí ještě větší, protože žluté proužky na končetinách opticky „rozevírají“ jeho postavu.

Kdo by chtěl vidět sklípkana kovolesklého ve volné přírodě, musel by zamířit do oblasti kolem města Gooty. Ale i tam je šance na setkání malá. Nejen proto, že jde o vzácný druh - on hlavně přes den prakticky nevylézá. Žije schovaný v dutinách starých stromů, kam se díky plochému tělu skvěle vměstná.

Tahle část Indie je tvořená suchými listnatými lesy, plnými kamenů, nepravidelných stromů a dlouhých období bez deště. Pavouk tu přežívá díky tomu, že preferuje stromy s popraskanou kůrou a dutinami, které mu poskytují stín, stabilní mikroklima a úkryt před predátory.

Jenže krajina se mění. Lesy ubývají, staré stromy mizí nejrychleji. A když máte druh, který je vázaný doslova na hrstku stromů na malém území, je jasné, že jde o velmi křehký ekosystém.

Sklípkan kovolesklý je typický noční lovec. Přes den se drží v úkrytu a spíš předstírá, že neexistuje. Teprve když se setmí, přesune se na povrch stromu a čeká na sebemenší vibraci. Pavouci rodu Poecilotheria se málokdy spoléhají na zrak, zato jsou mistři v rozpoznávání chvění a drobných zvuků. Když se něco přiblíží, zareagují rychleji, než stihne oko zaostřit.

Kořistí bývá hlavně větší hmyz, ale pokud je příležitost, zvládne ulovit i malé ještěrky. Rychlost je jeho hlavní výhoda - kdo ho viděl vyrazit, ví, že je to jako sledovat blesk.

A když se cítí ohrožený? Vytasí výstražné pózy: vztyčí přední nohy, ukáže světlé skvrny a zvětší svůj profil. Pořád ale platí, že raději uteče, než by se pouštěl do konfliktu. Jeho jed není pro člověka smrtelný, ale rozhodně není příjemný. Popisy kousnutí mluví o intenzivní bolesti, někdy o svalových křečích a celkové únavě. Pro nezkušeného chovatele je to jasný signál, že nejde o zvíře pro začátečníky.

Samci dospívají dřív, ale moc si života neužijí - obvykle kolem tří let. Samice mají život delší, klidně i přes deset let, a v zajetí někdy i víc než patnáct.

Když je čas vytvořit kokon, samice si vybere hlubší úkryt, vystele ho a vytvoří pevné hedvábné pouzdro, ve kterém se může vyvíjet 80 až 150 vajíček. Mláďata se líhnou po několika týdnech a nějakou dobu zůstávají s matkou. Poté se rozprchnou - a tady přichází chvíle, kdy většina z nich nepřežije, protože mladí pavouci jsou snadnou kořistí.

Růst je ale rychlý, hlavně když mají dost potravy a stabilní prostředí. I proto se P. metallica v zajetí dobře množí. Teraristé tak mohou chovat odchovy, aniž by bylo nutné brát jedince z přírody.

Kdyby měl člověk shrnout hlavní problém jedním slovem, byl by to „prostor“. Areál výskytu je tak malý, že by se opravdu dal obejít za půl dne. A k tomu přidejme odlesňování, zástavbu a dřívější sběr pro obchod se zvířaty. Není divu, že je druh vedený jako kriticky ohrožený.

Pozitivní zprávou je, že většina pavouků v chovech už dnes pochází z odchovů. Komunita teraristů se u tohoto druhu opravdu snaží, aby divoké populace netrpěly. Přesto se občas objeví informace o nelegálním sběru. A protože domov pavouka je tak maličký, každá ztráta může mít znatelný dopad.

Záchrana druhu tak stojí hlavně na tom, aby se podařilo zachovat lesní porost, který ještě zbývá. Bez starých stromů jednoduše není kde žít.

Zkušení chovatelé o P. metallica často mluví jako o „živém šperku“. Jenže šperku, kterému je potřeba dát prostor. Terárium musí být vysoké, členité a s několika úkryty. Vlhkost by měla být vyšší, ale zároveň nesmí stagnovat, jinak vznikají problémy. Dobré odvětrávání je tedy základem.

Manipulace s pavoukem je složitější než u většiny pozemních sklípkanů. Rychlost a ochota prchnout znamenají, že je lepší pracovat spíš s celými kusy dekorace nebo využívat uzavřené nádoby. Přesto jde o druh, který v zajetí prospívá, což je takový malý paradox - právě chovy mohou hrát roli v jeho záchraně.

Sklípkan kovolesklý je součástí celého lesního systému, ne jen jedním z jeho obyvatel. Reguluje početnost hmyzu, který může poškozovat stromy, a zároveň představuje kořist pro větší živočichy. Je také indikátorem toho, jak je les starý a stabilní - pokud se tu tento druh drží, znamená to, že ekosystém zatím funguje.

I proto má smysl o něm mluvit ne jako o raritě, ale jako o důležité části krajiny, která se rychle mění.

Možná je to barva, možná jeho vzácnost, nebo prostě kombinace obojího. Sklípkan kovolesklý vypadá jako tvor vytažený z fantasy románu, ne jako obyvatel dutiny někde v suchém lese Indie. Je v něm zvláštní kontrast: vizuální krása na jedné straně, a na druhé straně zranitelnost a život závisející na pár starých stromech.

Je to připomínka, že fascinující druhy nemusí být velké ani nebezpečné. Často jsou to nenápadní tvorové vázaní na specifické prostředí, o kterém většina lidí nikdy neslyšela.

Sklípkan kovolesklý tak ukazuje, jak unikátní tvary života mohou vzniknout i tam, kde by to nikdo nečekal. Je rychlý, nádherný, obratný a zároveň křehký. A jeho příběh je důkazem toho, jak snadno může vzácný druh zmizet, pokud zmizí svět, kterému se přizpůsobil.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://focusedconservation.org/2023/07/27/the-endangered-peacock-tarantula/

https://www.thetarantulacollective.com/caresheets/poecilotheria-metallica

https://butterflies.org/wp-content/uploads/2022/10/SAW-2022-Saphire-Ornimental-Tarantula-Done.pdf

https://ultimateexotics.co.za/the-gooty-tarantula-poecilotheria-metallica/

https://thetarantulavault.com/p-metallica-tarantula-care/

https://tomsbigspiders.com/2014/05/24/yes-tarantulas-can-be-beautiful-p-metallica/