Článek
Rosomáci jsou drsní představitelé severské fauny, kteří se přizpůsobili tvrdým podmínkám, v nichž žijí. Zároveň se o nich říká, že patří k nejagresivnějším a nejhouževnatějším zvířatům. Je však tato představa pravdivá, nebo jde spíše o mýtus?
Rosomák (Gulo gulo)
Rosomáky nalezneme na drsném severu. Vyskytují se v zamrzlých oblastech Severní Ameriky a Eurasie, tam kde převládá subarktické podnebí, které je charakteristické dlouhými a mrazivými zimami. V dřívějších dobách byli k nalezení i v jižnějších oblastech, ale postupné odlesňování, jejich vybíjení a změny klimatu vedlo k tomu, že se stáhli do severních oblastí.
Jejich přirozeným domovem jsou horské lesy a tundra, přičemž ke svému spokojenému životu potřebují rozlehlé oblasti, kde nejsou rušeni lidskou činností. Přestože pro většinu z nás je představa věčného chladu a zimy nepříjemná, pro rosomáky je mráz životně důležitý.
Sníh potřebují k životu
Rosomáci patří mezi největší představitele čeledi lasicovitých (Mustelidae), ale někomu mohou připomínat i malého medvěda. Délka těla se pohybuje od 60 do 105 cm, na výšku mohou mít až 45 cm a ocas bývá dlouhý kolem 20 cm. Samci jsou větší než samice a mohou dosahovat až 30 kilogramů váhy. Jejich končetiny jsou krátké a zakončené silnými a ostrými drápy, které jsou částečně zatažitelné. Když se pohybují, nedošlapují na špičky jako řada jiných zvířat, ale na větší část chodidla (podobně jako člověk), které tak funguje jako sněžnice. To jim umožňuje pohyb na zasněžených pláních, kde se jiná zvířata zaboří. Naopak když sleze sníh, jejich kořist jim může utéct, protože tak rychlí nejsou. Srst je hnědočerná, od hlavy se táhnou přes ramena světlé pruhy, které se pak u ocasu zase spojují. Na krku či hrudi mohou mít bílou skvrnu. Srst je velmi hustá a mastná, což pomáhá odpudit vlhkost. Hlava je malá, kulatá, stejně tak jsou malé a kulaté uši. Srst na hlavě je na mnoha místech světlejší než na zbytku těla. Tlama je plná ostrých zubů a jejich skus je velmi silný, jsou schopni rozdrtit i kosti. Na druhou stranu, není až tak silný, jak se často vypráví, řada jiných zvířat má skus mnohem silnější.
Žijí jako samotáři, kteří vyhledávají jiné rosomáky jen za účelem páření. Mimo toto období si velmi pečlivě hlídají svá teritoria a jiné jedince svého druhu, a zejména stejného pohlaví, nesnáší. Aby ostatním rosomákům, ale i jiným zvířatům, dali najevo, že jde o jejich území, značkují si ho pachovými stopami. K tomu využívají své anální žlázky a moč, kterými si dokonce značkují i své skrýše s potravou, aby odradili jiné predátory. Pach jejich značek připomíná puch skunka nebo tchoře. Samci mohou mít teritoria velká až tisíc kilometrů čtverečních, zatímco samice ho mají výrazně menší, 50-350 kilometrů čtverečních. Během zimy se však teritoria mohou ještě zvětšit.
Jsou aktivní především v noci, ale v závislosti na okolnostech mohou být aktivní i přes den. Na jejich aktivitu nemá vliv ani roční období, nevadí jim třeskuté mrazy, které by řadu jiných zvířat zahnaly do doupat. V bezpečí před nimi není žádné zvíře ani na souši, ve vodě nebo na stromech. Jsou totiž dobrými plavci a celkem dobře šplhají i do korun stromů. Když cválají po zemi, pohybují se rychlostí až 15 km za hodinu a dokáží na jeden „zátah“ uběhnout i 15 km a během dne procestují i přes 40 km.
Jejich hlavními smysly jsou čich a sluch. Čich jim slouží nejen k rozeznávání pachových značek, ale i ke stopování kořisti, podobně jako sluch, pomocí kterého slyší i velmi tiché zvuky. Sami přitom nijak hluční nejsou, zvuky moc nevydávají, což je zřejmě způsobeno tím, že v dosahu stejně nebývá žádný jiný rosomák, který by mohl na zvuky reagovat. Kromě občasného vrčení nebo mručení jsou tak spíše tichými tvory. Nejhorší je asi jejich zrak, který je poměrně slabý.
Pomocí čichu a sluchu vyhledávají svoji potenciální kořist. Tou může být doslova cokoliv a zvládnou přemoci i mnohem větší zvířata, než jsou oni sami. Neubrání se jim ani velcí kopytníci, ale musí být vhodné okolnosti - na pevné půdě je nedohoní, ale ve sněhu mají rosomáci navrch. Když kopytník uvízne v hlubokém sněhu, bývá pro rosomáka celkem hračka ho přemoci. Obvykle ho zakousne do krku, čímž ho rychle usmrtí. Potravou jim tak mohou být velká zvířata jako sobi, srnci, jeleni, losi a další. Často zabíjejí i tzv. do zásoby a část potravy si ukrývají.
I když jsou dobrými lovci, nepohrdnou ani mršinami a je o nich známo, že dokáží od kořisti vyhnat i vlky nebo medvědy. Jsou odvážní, velmi silní a když jde o potravu, i velmi agresivní. Ostatně jejich latinský název znamená v překladu „žrout“. Samice, které jsou menší, loví častěji menší zvěř jako zajíce, králíky, sysly, sviště, lumíky a jiné hraboše. Když na to přijde, smlsnou si i na rostlinné potravě v podobě různých bobulí. Dostatek potravy je i potřebným předpokladem pro úspěšné rozmnožení. Problém nepředstavuje ani zmrzlá mršina - pomocí svých zubů, které se této potravě přizpůsobily, jsou schopni rozervat i „zmrzlinu“.
K páření dochází na přelomu jara a léta, nejpozději do srpna. Samci se mohou pářit se všemi samicemi, jejichž teritorium se překrývá s tím jejich. I samice se mohou spářit s více samci, ale otcem vrhu bývá jen jeden z nich. Během páření spolu samec se samici zůstanou několik dní. Samec se zdržuje u samice, ale je to právě samice, kdo zahajuje samotný akt. Ovulace je pak pravděpodobně vyvolána právě kopulací. Předpokládá se, že k implantaci oplozeného vajíčka nedochází hned, ale s odstupem zhruba půl roku. Po implantaci trvá březost 30-50 dní. Než dojde k porodu, samice si postaví doupě, ve kterém později vrhne a bude svá mláďata kojit. Rodí obvykle kolem třech mláďat, která jsou velmi drobná a váží zhruba 85 g. Ve třech měsících je odstaví, ale skutečně samostatná jsou až v 5-7 měsících. Tělesné dospělosti dosáhnou ve věku jednoho roku a pohlavně dospělí jsou až ve 2-3 letech. Samice během celé této doby bedlivě stráží svoje území a vyhání jakéhokoliv nepřítele. Znovu se páří až druhý rok po prvním páření.
Rosomáci se dožívají kolem sedmi let, ale v zajetí mohou i více jak 12 let. Jejich největším nepřítelem je nedostatek potravy, kvůli kterému mohou vyhladovět až k smrti, nebezpečné střety s jinými predátory, ale i jejich lov za pomoci pastí. Obecně však nemají přirozeného nepřítele, vlci a medvědi jim jsou rovnocenní. Pro člověka jsou na některých místech škodným druhem, neboť vybírají odchycená zvířata z pastí, pasti mnohdy likvidují a zahrabávají, mohou lovit chované soby a likvidovat případné zásoby v chatách lovců, jsou schopní se dostat i do konzerv. Na druhou stranu se sami snaží žít v oblastech, které jsou člověku dostatečně vzdálené a nemohou za to, že se člověk přibližuje víc a víc do jejich území.
Jejich počty v průběhu let znatelně klesly, přesto jsou jejich populace považovány za stabilní a na seznamu IUCN jsou klasifikováni jako málo dotčení (LC).
Rosomák, detail hlavy
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Gulo_gulo/
https://www.mentalfloss.com/article/77630/11-ferocious-facts-about-wolverines
https://factanimal.com/wolverine/
https://www.nationalforests.org/blog/five-things-you-may-not-know-about-wolverines
https://www.adfg.alaska.gov/index.cfm?adfg=wolverine.printerfriendly
