Článek
Kdybyste se prošli novokaledonským lesem ještě v době, kdy na ostrově nebyli psi, kočky, prasata ani krysy, nejspíš by vás překvapila jedna věc: jak moc je poklidná. Jako kdyby nikdo neměl strach z toho, že ho někdo uloví, že se objeví predátor. Ostrovy to tak ale mívají. Živočichové si zvyknou na svoje podmínky, nenaučí se bát věcí, které se u nich nevyskytují, a po generace žijí v docela klidném režimu.
A přesně takový je i kagu chocholatý – pták, který působí, jako by byl stvořený pro tichý, pomalý život v podrostu. Není nijak křiklavě barevný, nelétá, nesedí na stromech jako papoušci a nevypadá ani jako dravec, ani jako typický „exot“. Spíš jako někdo, kdo sem nepatří… a přitom sem patří víc než kdokoli jiný.
Kagu (Rhynochetos jubatus) je totiž endemitem Nové Kaledonie – volně žije jen tam, na hlavním ostrově Grande Terre. Nikde jinde na planetě ho v přírodě nepotkáte. Kromě toho, že je endemitním druhem (vyskytuje se jen zde), tak je zároveň i natolik samostatný a vývojově zvláštní, že představuje jediného žijícího zástupce celé čeledi Rhynochetidae. Kdyby kagu vyhynul, neztratíme tak „jen jeden druh“, ale celou samostatnou větev ptačího stromu.
Nenápadný šedý pták… dokud se nerozhodne předvést
Na první pohled je kagu skoro až decentní. Jemně šedé peří, dlouhé červenooranžové nohy, rovný zobák podobné barvy, na hlavě chocholka. Velikostí je zhruba jako kuře nebo menší slepice – uvádí se kolem 55 cm délky.
Jenže kagu má jeden skvělý trik. V klidu vypadá uhlazeně, skoro aristokraticky. Ale když se rozčílí, brání teritorium nebo předvádí „já jsem tady pán“, roztáhne křídla a najednou se z šedého ptáka stane kontrastní, pruhovaný „vějíř“. Na letkách se ukáže výrazné černobílé páskování, které není normálně vůbec vidět. K tomu se zvedne chocholka a celý pták vypadá větší, ostřejší, sebevědomější.
Tohle roztažení křídel se často popisuje jako obranný nebo výstražný postoj. A je to signál, který na ostrovech postačí: „nejsem rychlý dravec, ale umím tě rozhodit a poslat pryč.“
„Nosní rohy“, které nemá žádný jiný pták
Kagu má ještě jednu zvláštnost, kterou si všimnete až zblízka. Na kořeni zobáku má jakési kožní „kryty“ – nosní laloky, které překrývají nozdry. V popularizačních textech se často píše, že by mohly fungovat jako ochrana proti prachu a nečistotám, protože kagu při hledání potravy často hrabe v listí a v půdě. Zoologické instituce to uvádějí jako jednu z jeho nejvýraznějších specialit.
Je to drobnost, ale krásně ukazuje, jak moc je kagu „pozemní“ pták. Nezajímá ho, co je nahoře v korunách. Zajímá ho, co je pod listím.
kagu
Nelétavec, který o létání nepřišel násilím, ale pohodlností (a klidem)
Kagu se obvykle popisuje jako téměř nelétavý. Křídla má, nejsou zakrnělá jako u některých jiných nelétavých ptáků, ale chybí mu výkonná „letecká“ muskulatura. Využívá je hlavně k předvádění, k udržení rovnováhy, případně k krátkému skluzu nebo prudkému manévru v terénu.
Proč by taky létal, když dlouho nemusel? Nová Kaledonie byla izolovaná a přirozených pozemních savčích predátorů tu historicky nebylo tolik, aby si pták musel hlídat každý krok. Jenže tahle „ostrovní důvěra“ se v moderní době mění v průšvih.
Kde žije: les, podrost, vlhko – a překvapivě i „kovová“ půda
Kagu není pták otevřených plání. Je to tvor lesa a křovin, který potřebuje podrost, stín a prostor k hledání potravy. Popisuje se jako druh, který dokáže fungovat v různých typech lesů, pokud je tam dost bezobratlých, ale pořád platí, že bez zdravého prostředí a vhodného podrostu neprosperuje.
A pak je tu ještě jedna novokaledonská specialita: ultramafické horniny a půdy bohaté na těžké kovy. Na Grande Terre to není žádná rarita – právě kvůli těmto geologickým podmínkám se tu těží nikl a krajina je mozaikou stanovišť, kde se liší vegetace i dostupnost potravy.
Zajímavé je, že existují studie, které naznačují souvislost mezi přirozeně zvýšenými koncentracemi některých kovů v prostředí a tím, jak se kagui daří – přes potravní nabídku. V práci publikované v časopise Ibis autoři popisují, že na místech s vyšší „kovovostí“ půd měli ptáci nižší reprodukční úspěšnost a nižší tělesnou hmotnost, pravděpodobně proto, že se to promítá do dostupnosti kořisti (bezobratlých).
Poctivá práce zobákem v listí
Kagu je v jádru lovec bezobratlých. Prochází podrostem, zastavuje, naklání hlavu a sleduje terén. Zobákem odhrnuje listí, občas ryje v půdě. Jeho jídelníček tvoří hmyz, larvy, žížaly, plži a další drobná kořist, kterou v lese najde. Nehraje si na dravce – je to spíš „sběrač masa“ na zemi.
I tohle vysvětluje, proč má nozdry chráněné kožními laloky a proč nepotřebuje létat: jeho svět je dole, na zemi.
S kým je příbuzný? Tady začíná být kagu opravdu exot
V běžném smyslu člověk čeká, že kagu bude mít někde po ruce „bratrance“: podobného ptáka na sousedním ostrově, nebo aspoň skupinu, do které hezky zapadne. Jenže on nezapadne skoro nikam.
V odborné literatuře se opakovaně řeší jeho příbuznost se slunatcem (Eurypyga helias) z Jižní Ameriky – dalším zvláštním ptákem s výrazným „křídelním předváděním“. Moderní fylogenetické práce (kombinující genetiku a další znaky) tuhle blízkost podporují: kagu a slunečník jsou dvě samostatné, izolované linie, které jsou si navzájem nejbližší mezi žijícími ptáky, i když je dělí půlka planety.
Hlas: lesní siréna, která se ozývá po ránu
O kagu se často mluví jako o „duchu lesa“ – a přezdívka sedí i kvůli hlasu. Jeho volání je pronikavé, daleko nesené, někdy popisované jako zvláštní směs štěkání, houkání nebo „sirénového“ zvuku. V některých textech se zmiňuje, že může jít o dlouhé hlasové série, které se ozývají hlavně v určitých denních dobách, typicky za svítání.
A protože kagu žije v párech a je teritoriální, hlas není jen „zpívání pro radost“. Je to vzkaz: „tady jsme doma“ – směrem k sousedům i k partnerovi.
Rodinný život: jedno vejce a velká sázka
Kagu bývá popisován jako monogamní, teritoriální pták, který hnízdí na zemi a typicky snáší jedno vejce. O inkubaci i péči se podílí oba rodiče.
Jedno vejce zní skoro romanticky: veškerá pozornost na jediného potomka. Z hlediska přežití druhu je to ale zranitelnost. Když predátor vyrabuje hnízdo, zůstává pár bez mláděte a o další se může snažit až v dalším období. V ostrovním prostředí, kde dlouho nebyl tlak savčích predátorů, tohle tempo stačilo. Jenže s příchodem zavlečených zvířat je to problém.
Vejce ptáka kagu
Největší hrozba: psi, kočky, prasata… a obyčejná nepozornost
Kagu je dnes vedený jako ohrožený, navíc s klesající tendencí. Hlavní důvody jsou typicky ostrovní:
- Zavlečení predátoři
Psi dokážou zabíjet i dospělé ptáky. Kočky se zaměřují na mláďata a menší kořist obecně a na ostrovech mívají obrovský dopad. Existují práce, které se zabývají tím, jak silná je hrozba ferálních koček a jak se projevuje v různých lokalitách Nové Kaledonie. - Prasata a další „přerývači“
Prasata umí zničit hnízda, rozrýt podrost, změnit strukturu prostředí. A kagu je na podrost navázaný. - Ztráta a fragmentace biotopů
Těžba, požáry, přeměna krajiny – všechno to vytváří ostrovy lesa uprostřed narušeného prostředí. A pro ptáka, který se pohybuje po zemi, je to zásadní problém.
A pak je tu ještě jedno nebezpečí: psi „na volno“ u lidských sídel. I kdyby se chránilo jádro rezervace, okraje můžou fungovat jako past.
Kolik jich vlastně je? Čísla se liší, ale optimismus je opatrný
U ohrožených druhů bývají odhady populační velikosti často nejisté – záleží na metodách, na tom, kolik území se skutečně monitoruje, i na tom, jak moc je pták „viditelný“.
Z novějších výzkumů je zajímavá práce z roku 2025, která se snaží modelovat hustotu a rozšíření kagua na Grande Terre a používat to pro plánování ochrany. Autoři mimo jiné uvádějí „realističtější“ odhad současných početností kolem cca 3640 jedinců ± 1345 (podle jejich předpokladů a úprav modelu).
Současně ale existují lokality, které fungují jako silnější jádra výskytu. BirdLife DataZone například zmiňuje Parc des Grandes Fougères jako největší zaznamenanou subpopulaci a uvádí odhady přes 1000 jedinců v této oblasti.
Kagua tak naštěstí nezbývá pár posledních kusů, ale jako ostrovní endemitní druh je velmi křehký a situace se může velmi rychle zvrtnout.
Kagu přežil tisíce a tisíce let v prostředí, kde se mu svět držel v určitých mantinelech. A teď se učí žít v novém světě – světě, kde o jeho přežití rozhoduje plot, pravidla pro psy, práce terénních týmů a to, jestli lidé berou ochranu vážně. Pokud by vyhynul, nepřijdeme „jen“ o jeden ptačí druh. Přijdeme o celou evolučně nenahraditelnou linii, protože tu není žádný blízký „příbuzný“.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://datazone.birdlife.org/species/factsheet/kagu-rhynochetos-jubatus
https://link.springer.com/article/10.1007/s10336-025-02318-9
https://www.researchgate.net/publication/394774576_Density_distribution_of_the_charismatic_Kagu_to_guide_conservation_of_endangered_endemic_rainforest_species_in_New_Caledonia
https://www.oneearth.org/species-of-the-week-kagu
https://a-z-animals.com/animals/kagu/
https://digitalcommons.usf.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=16362&context=auk
