Édith Piaf vyrůstala v nevěstinci, několik let byla slepá a dcera jí zemřela na meningitidu

Édith Piaf patří k těm několika málo umělcům, jejichž hlas dokáže přenést životní zkušenost bez okras – syrově, s něhou i s bolestí. Její písně nejsou jen melodie, ale zpovědi.

Vlastním jménem Édith Giovanna Gassion se narodila 19. prosince 1915 v Paříži, ve čtvrti Belleville. Sama později ráda vyprávěla, že přišla na svět na chodníku před domem v Rue de Belleville – příběh, který krásně pasoval k legendě „holky z ulice“. Matriční záznamy ale uvádějí, že se narodila v porodnici. Pravda i legenda se tak v případě Piaf od počátku proplétají – a tohle proplétání legend, polopravd a pravd ji bude provázet celý život.

Její otec Louis - Alphonse Gassion byl artistou a akrobatem, často na cestách s kočovnými společnostmi. Matka Annetta Maillard, která vystupovala pod jménem Line Marsa, zpívala v kavárnách a na ulici. Domov moc nefungoval. Rodiče žili z ruky do úst a péče o novorozeně byla spíš improvizační než plánovaná.

V raném dětství Édith střídala péči příbuzných. Nejvýraznější kapitolu představuje pobyt u babičky z otcovy strany v Normandii, která vedla nevěstinec. Zní to drsně, ale ženy v domě se malé Édith ujaly: postaraly se o jídlo, čisté oblečení i teplo, které od vlastních rodičů nedostávala. Tady se naučila vnímat lidské osudy bez předsudků – prostě takové, jaké byly.

Zhruba ve třech letech u ní lékaři zjistili těžký zánět rohovky (keratitidu) a dívka na několik let téměř oslepla. Vzpomínky mluví o temnotě, ve které rozpoznávala jen světlo a stín. Přesto si uchovala pozoruhodný sluch a cit pro hlas – když neviděla, poslouchala ještě o to intenzivněji. Uzdravení pak připsala pouti do svatyně sv. Terezie z Lisieux, kam ji babička odvezla. Ať už sehrála roli medicína, čas nebo víra, zrak se jí v dětství po několika letech skutečně vrátil a v Édith zůstalo přesvědčení, že život řídí síly, které člověk úplně neovládá – a že vytrvalost i víra mají smysl.

Když se otec vrátil z války, začal znovu vystupovat a bral dceru s sebou. Édith nejprve obcházela publikum s kloboukem, ale rychle se ukázalo, že nejvíc peněz přináší její zpěv. Její hlas byl nečekaně velký, s kovovou jiskrou a ohromnou srozumitelností – kvality, které z ní později udělaly hvězdu.

Ve čtrnácti se osamostatnila. Spolu s přítelkyní z ulice, Simone Berteaut („Mômone“), zpívala na Montmartru, na bulvárech i před hospodami. Neměla hudební školu, noty nečetla, ale dokonale vnímala rytmus řeči a uměla slovo vytesat do ticha tak, že mu všichni uvěřili. Ulice ji naučila tři věci: mluvit přímo, šetřit gesty a nikdy nelhat emocemi.

První velká láska přišla brzy. S mladým poslíčkem Louisem Dupontem žila chudě v levných podnájmech a v roce 1933 porodila dceru Marcelle. Byl to pokus o „normální“ život, jenže Édith si bez zpívání nedokázala představit den. Z ulice si nosila pár drobných, starost o dítě v bídě byla nesmírně těžká a vztah se rozpadal. V roce 1935 maličká Marcelle zemřela na meningitidu. Tahle rána zůstala v Piaf otevřená celý život – našla pak odraz ve smutku, který prosakuje jejím hlasem, i ve zpětné něze, se kterou zpívala o lásce a ztrátě.

V témže roce 1935 si Édith všiml majitel pařížského kabaretu Louis Leplée. Z drobné, neokázale oblečené dívky s obrovským hlasem byl okamžitě unešen. Dal jí šanci a taky jméno: „La Môme Piaf“, tedy „malý vrabčák“. V černých šatech, s rukama složenýma u těla, s naprostým minimem gest – a přesto, nebo spíše právě proto – publikum strhla.

Rok nato však Lepléeho zavraždili. Policejní vyšetřování stálo Édith pověst: vyslýchali ji kvůli vazbám na pařížské podsvětí, do něhož Leplée částečně zapadal. Ulice jí tehdy znovu hrozila, že ji pohltí. Z krize ji vytáhli dva lidé: textař a mentor Raymond Asso, který jí vtiskl disciplínu a naučil ji artikulaci, práci s textem i dramaturgii koncertu, a skladatelka Marguerite Monnot, jež pro ni psala melodie šité na míru. S nimi vznikly první skutečné šansony – „Mon légionnaire“, „L’étranger“, později „Hymne à l’amour“ a celá řada dalších.

Za okupace zpívala v pařížských podnicích a pro vojáky. Jako mnoho umělců té doby žila na tenké hranici – veřejně vystupovala v Němci kontrolovaném městě, zároveň podle řady svědectví pomáhala. Dochovaly se příběhy o koncertech v zajateckých táborech a o fotografiích, na nichž byli francouzští zajatci vyfoceni po jejím boku; kopie těchto snímků pak údajně posloužily k výrobě falešných dokladů pro útěk. Stoprocentně ověřit jde jen část detailů, ale jisté je, že hned po válce Piaf nečelila obvinění z kolaborace a pokračovala v práci bez oficiálních postihů.

V druhé polovině 40. let a v 50. letech se z Piaf stává mezinárodní hvězda. Písně „La Vie en rose“ (text napsala sama, hudbu dotvořil Louiguy, blízká spolupracovnice Marguerite Monnot aranžovala) a „Hymne à l’amour“ – napsané jako zamilované vyznání pro boxera Marcela Cerdana – z ní udělaly tvář francouzského šansonu. V Americe nejprve narážela na jazykovou bariéru i kulturní odstup, ale své publikum si získala: vystoupila mimo jiné v newyorské Carnegie Hall a několikrát se vracela.

K Piaf patří i schopnost objevovat talenty. Na sklonku války si k sobě přivedla mladého Yvese Montanda, napsala mu repertoár a vyslala ho na hvězdnou dráhu. Podporovala také Charlese Aznavoura – nejprve jako sekretáře a řidiče, brzy jako autora a interpreta, kterému otevřela dveře do pařížských sálů.

Édith Piaf milovala naplno, bez opatrnosti a na odiv. Její vztahy byly často smíšením něhy, žárlivosti, praktických starostí i umělecké spolupráce.

Marcel Cerdan. Vztah s nejlepším francouzským boxerem své doby byl pro Piaf osudový. Cerdan byl ženatý a žil mezi tréninky, zápasy a cestami přes Atlantik. Když za Édith letěl do New Yorku, 27. října 1949 zahynul při leteckém neštěstí u Azor. Piaf se z toho nikdy úplně nevzpamatovala: „Hymne à l’amour“ po jeho smrti dostala jinou, temnější barvu a v mnoha pozdějších písních je slyšet smutek, který se už nevyzpívá.

Yves Montand, Paul Meurisse, Georges Moustaki. S herci i zpěváky sdílela jeviště i život. S Moustakim, který jí napsal text k „Milord“, ji v roce 1958 potkala těžká autonehoda; dlouhá léčba přinesla silná analgetika a s nimi nebezpečnou závislost.

Manželství. V roce 1952 se provdala za zpěváka Jacquese Pillse; svazek nevydržel a po rozvodu pokračovala v kolotoči práce i vztahů. V roce 1962 si vzala o dvacet let mladšího zpěváka Théo Sarapa. Společně nazpívali duet „À quoi ça sert l’amour?“ – dojemnou malou bilanci dvou lidí, kteří vědí, že čas je proti nim.

Dlouhé turné, nehody, opakovaná vyčerpání a nezbytné léky zanechaly na Édith těžké následky. Bojovala s chronickými bolestmi a závislostí na morfinu i alkoholu, podstupovala léčby a k odvykání se několikrát vracela. Přesto pokaždé, když se postavila na scénu, jako by všechno ostatní přestalo existovat: černé šaty, světlo na tváři, ruce sevřené u boků, žádné ornamenty – a hlas, který zaplnil sál.

V roce 1960 přišla píseň, která se stala její osobní pečetí: „Non, je ne regrette rien“. Hudbu složil Charles Dumont, slova napsal Michel Vaucaire. Piaf ji vzala jako vyznání: po všem, čím prošla, nelituje ničeho. Ne proto, že by to nebylo bolestivé, ale proto, že jen tak se dá pokračovat.

Na počátku 60. let se její zdravotní stav prudce zhoršoval. Přesto ještě několikrát koncertuje a nahrává. Édith Piaf zemřela 10. října 1963 v Plascassier u Grasse na jihu Francie, ve věku 47 let. Její smrt byla veřejnosti oznámena o den později; v ten samý den zemřel i její přítel, spisovatel a režisér Jean Cocteau, podle tradovaného podání po zprávě o jejím skonu.

Pohřeb na pařížském Père-Lachaise se proměnil v událost, která ochromila město. Úředně jí církev církevní obřad upřela – život „hříšnice“ se nehodil do liturgie – ale lidé přišli. Davy zaplnily ulice, tisíce květin a potlesk, který zazněl naposledy. V té chvíli se potvrdilo, co už bylo zřejmé: Piaf patří k Paříži stejně neoddělitelně jako její kamenné mosty.

Piaf nestavěla na technických ohňostrojích. Její „škola“ stála na výslovnosti, rytmu mluvené francouzštiny a na přísné ekonomii prostředků. Stála rovně, drobná v jednoduchých černých šatech, a přenesla pozornost na text. Slovo vyslovila tak, že mu bylo rozumět i v poslední řadě. V každé písni šlo o příběh – a ona vyprávěla vždycky z první linie.

To se odráží i v okruhu jejích autorů a autorek. Marguerite Monnot jí rozuměla beze slov a psala melodie, které „nosí“ text; Charles Dumont přinesl pozdní hymnus o nelítosti; Georges Moustaki zase polil „Milord“ směsí něhy a ironie. Piaf si písně nevybírala podle módy, ale podle pravdy, kterou v nich cítila.

Kolem Piaf se točí spousta historek. Některé jsou doložené, jiné spíš „dobře podané“. Narození „na ulici“ patří spíš do druhé kategorie, stejně jako zázračné uzdravení. Pomoc zajatcům za války má svědky i dokumenty, ale řada detailů zůstává neurčitá. To všechno je pro Piaf příznačné: její život se na legendu převáděl už za jejího života – a ona sama ten proces vědomě přiživovala, protože chápala, že mýtus může zpěvu posloužit.

Když Piaf zpívá, jako by se svět na chvíli zastavil a poslouchal jen to, co je důležité. A možná právě proto její písně nestárnou: připomínají, že „nelitovat“ neznamená nemít bolest, ale umět ji proměnit ve smysl.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://radiozurnal.rozhlas.cz/zivot-edith-piaf-nebyl-ruzovy-francie-si-pripomnela-60-let-od-smrti-slavne-9094022

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-celou-svou-karieru-balancovala-sansonierka-edith-piaf-na-hrane-zivota-a-smrti-40170125

https://dvojka.rozhlas.cz/sansonierka-ktera-niceho-nelitovala-pribehy-slavnych-edith-piaf-7461004

https://www.grunge.com/448365/the-tragic-real-life-story-of-edith-piaf/

https://www.biography.com/musician/edith-piaf