Elektrošoky, drogy, kastrace i změna pohlaví. Projekt Aversion měl vyléčit homosexuály mezi vojáky

Ve 20. století se opakovaně ukázalo, co všechno se může stát, když stát získá moc nejen nad životem lidí, ale i nad tím, co je považováno za normální a co už ne. V takové chvíli se medicína může změnit z oboru, který má pomáhat, v nástroj kontroly. Lékař pak není člověk, ke kterému pacient přichází pro pomoc, ale součást systému, který má lidi srovnat do řady. Nemocnice přestává být místem bezpečí a začne sloužit ideologii.

Právě to se stalo i v Jihoafrické republice během apartheidu. V prostředí armády tam vznikl program označovaný jako Aversion Project, jehož cílem bylo „léčit“ homosexualitu. Už to samotné slovo je ale zavádějící, protože o žádnou léčbu v pravém smyslu nešlo. Tehdejší vojenský i politický systém považoval homosexualitu za něco nepřijatelného, za známku narušenosti, slabosti nebo morálního selhání. Pod záminkou nápravy tak byli lidé vystavováni nátlaku, ponižování a zásahům, které měly mnohem blíž k násilí než k medicíně. V některých případech už to nebylo nic jiného než mučení schované za odborná slova a bílý plášť.

Dnes je postoj odborné veřejnosti jednoznačný. Homosexualita není nemoc a nikdy nebyla. Pokusy ji „léčit“ nebo měnit nemají vědecký základ a zanechávají po sobě hlavně trauma. V době, kdy Aversion Project fungoval, ale podobné názory ještě úplně nevymizely. V konzervativním a autoritářském prostředí dál přežívala představa, že lidskou sexualitu lze převychovat, potlačit nebo zlomit silou. Jihoafrický případ byl obzvlášť děsivý v tom, že tyto předsudky nezůstaly jen na úrovni společnosti nebo rodiny. Propojily se přímo se státem, s povinnou vojenskou službou a s armádní psychiatrií. A právě tahle směs moci, ideologie a pseudoléčby udělala z Aversion Project jednu z nejtemnějších kapitol novodobých dějin Jižní Afriky.

Celé se to odehrávalo v Jihoafrické republice v době apartheidu. To byl režim, který nestál jen na rasové segregaci, ale i na velmi tvrdé kontrole lidí a jejich života. V případě Aversion Project je ale důležité hlavně období, kdy museli bílí mladí muži povinně na vojnu, tedy přibližně mezi lety 1967 a 1991. Právě tehdy procházely armádou tisíce branců, kteří se ocitli úplně v moci systému. Jakmile člověk narukoval, armáda rozhodovala prakticky o všem. O tom, kde bude, co bude dělat, komu se bude zpovídat i co se s ním stane, pokud se nějak odchýlí od toho, co bylo považováno za normální.

A právě v tomhle prostředí se na homosexualitu nepohlíželo jako na soukromou věc, ale jako na něco nežádoucího, co je potřeba odhalit a potlačit. Pozdější materiály připravené pro jihoafrickou Komisi pravdy a usmíření ukázaly, že to nebyl okrajový výstřelek jednoho člověka ani pár nahodilých případů. Šlo o širší fungování armádní psychiatrie, která se na některé brance dívala ne jako na lidi, kterým je třeba pomoct, ale jako na problém, který se musí vyřešit.

Nejčastěji se v téhle souvislosti zmiňuje vojenská nemocnice v Pretorii, tehdy ve Voortrekkerhoogte, a konkrétně oddělení Ward 22. Právě tam podle svědectví končili mladí muži, které armáda vyhodnotila jako nevhodné. Patřili mezi ně homosexuální branci, ale i další, kteří z nějakého důvodu nezapadali do představy poslušného a „správného“ vojáka. Často stačilo málo. Stačilo se chovat jinak, působit jinak nebo vzbuzovat podezření. V čele tohohle systému stál armádní psychiatr Aubrey Levin, důstojník v hodnosti plukovníka, který na oddělení prosazoval averzivní terapii a další zásahy vydávané za léčbu.

Tady nešlo jen o místo na mapě nebo o jedno nemocniční oddělení. Byla to část systému, ve kterém stát získal nad mladými muži tak velkou moc, že mohl sahat i do jejich identity a soukromí. A právě proto je tenhle příběh tak znepokojivý dodnes. Nejen kvůli tomu, co se tam dělo, ale i kvůli tomu, jak snadno se to tehdy dalo schovat za disciplínu, medicínu a řeči o pořádku. A podobné tendence se objevují v některých státech i dnes.

Aby bylo možné pochopit, proč vůbec podobný projekt vznikl, nestačí říct, že tehdejší společnost byla homofobní. To by bylo sice pravdivé, ale málo. Apartheid byl systém, který si osoboval právo rozhodovat o tom, kdo je „normální“, kdo je nebezpečný a kdo se musí přizpůsobit. Týkalo se to především rasových kategorií, ale ne jen jich. Režim se hluboce opíral o představu bílé nadřazenosti, militarizované mužnosti, křesťanského moralismu a přísné společenské disciplíny. V takovém světě byl mladý bílý muž chápán jako budoucí obránce státu. Pokud se od této představy odchyloval, nebyl jen jiný. Byl považován za poruchu v systému.

Výzkum z univerzity v Pretorii shrnuje, že právě propojení vědy, náboženství, rasy a státní sociální kontroly pomohlo vytvořit prostředí, v němž se averzivní terapie v Jižní Africe udržela déle a v tvrdší podobě než v mnoha jiných zemích. Zatímco jinde byl tlak často společenský a lidé do podobné „léčby“ vstupovali pod vlivem studu nebo okolí, jihoafrický stát měl k dispozici instituci, která umožňovala přímé donucení: armádu. Ta proměnila teorii o „léčbě deviace“ v praxi, ze které prakticky nešlo uniknout.

Oficiálně šlo o psychiatrickou léčbu. Ve skutečnosti šlo o systém, který měl z branců vynutit poslušnost a přizpůsobení. Homosexualita byla v armádním prostředí spojována s představou slabosti, morální závadnosti a bezpečnostního rizika. Komise pravdy a usmíření později zaznamenala, že lékaři a psychologové v armádě pracovali v prostředí, kde se sociální odlišnost snadno převáděla na údajnou psychiatrickou diagnózu. Politický odpor, neochota sloužit, užívání drog i homosexualita se mohly stát důvodem k „léčení“. Psychiatrie tak nebyla neutrální disciplínou. Byla použita jako nástroj ideologické kontroly.

Právě v tom spočívá jedna z nejhorších věcí na celém příběhu. Oběti Aversion Projectu nebyly posílány k léčbě proto, že by trpěly nemocí. Byly vybírány proto, že se nevešly do obrazu žádoucího armádního muže. Samotná zpráva pro Komisi pravdy a usmíření konstatuje, že mezi pacienty byli lidé, kteří byli jinak zdraví a jejich jediným „problémem“ bylo, že byli označeni za homosexuály. Nešlo o léčbu trpících. Šlo o zásah do identity lidí, které chtěl stát přetvořit.

Představa, že šlo o dobrovolné návštěvy psychiatra, neodpovídá tomu, co později vyšlo najevo. Zpráva k Aversion Projectu popisuje, že „pacienti“ byli do psychiatrických jednotek doporučováni veliteli, lékaři, sociálními pracovníky nebo armádními kaplany. Branci přitom žili v prostředí naprosté závislosti. Podléhali rozkazům, byli izolováni od běžného civilního života a v mnoha případech ještě sami věřili tomu, že s nimi je něco v nepořádku. To je důležité i pro otázku souhlasu. Člověk může formálně říct ano, ale když je mladý, vystrašený, pod mocí armády a systematicky přesvědčovaný, že je „abnormální“, nejde o svobodné rozhodnutí.

Výpovědi z výzkumu ukazují, že mnozí branci byli pod tlakem nejen armády, ale i vlastních rodin. Některým bylo nařízeno přiznat homosexualitu rodičům přímo v ordinaci. Jiní přijímali terapii jen proto, že doufali v propuštění z armády nebo v to, že jim někdo pomůže ze systému ven. Místo pomoci však často přišlo další sevření. V prostředí, kde byla homosexualita líčena jako aberace a kde téměř neexistovalo pozitivní poradenství, se z takového „souhlasu“ stával spíš akt zoufalství než svobodné volby.

Nejznámější a nejlépe doloženou metodou programu byla elektrická averzivní terapie. Její princip vycházel ze staré behaviorální představy, že nežádoucí reakci lze potlačit tím, že se spojí s bolestí. V armádní praxi to znamenalo, že pacientovi byly na ruce připevněny elektrody a následně mu byly ukazovány černobílé fotografie nahých mužů. Byl vyzýván k fantazii a ve chvíli, kdy reagoval vzrušením, dostal elektrický šok. Jakmile bolest ustala, byl mu místo toho předložen obraz ženy, často barevná stránka Playboye, a lékař jej popisoval v pozitivních termínech. Celý postup se během jednoho sezení několikrát opakoval, přičemž sezení probíhala i dvakrát denně po několik dní. Lidé po nich zažívali dlouhodobou dezorientaci.

Na papíře to mohlo vypadat jako klinická procedura. Ve skutečnosti to byla násilná psychická i tělesná manipulace. Zpráva pro Komisi pravdy a usmíření obsahuje svědectví o tom, že mladí muži byli při terapii vystaveni tak silným výbojům, že křičeli bolestí nebo prosili o zastavení. Jiná výpověď shrnuje postup surově a výstižně: „ukázal klukům muže, pak jim uštědřil šoky a pak jim ukázal dívky.“ Už samotná syrovost těchto vzpomínek ukazuje, že nešlo o léčebný proces, ale o disciplinární zásah založený na bolesti a studu.

Elektrické šoky ale nebyly jediným nástrojem. Podle akademických prací i svědectví byly součástí programu také injekce, podávání léků a hormonální zásahy. Studie z univerzity v Pretorii uvádí, že Levinův program kombinoval elektrické šoky a drogy, včetně morfinu. Další svědectví mluví o tom, že někteří pacienti byli silně sedováni, dostávali vysoké dávky léků a ztráceli přehled o čase. V jedné výpovědi zaznívá, že byli „pořád zdrogovaní“ a často ani nevěděli, kolik dní uplynulo. Komise pravdy a usmíření navíc zaznamenala, že některým vojákům byly podávány chemické prostředky s celoživotními následky, včetně impotence.

Právě tato část příběhu ukazuje, jak snadno se může psychiatrický jazyk stát zástěrkou pro zneužití. Sedace a hormonální zásahy se mohly tvářit jako medicínská péče, ale v praxi často sloužily k lámání odporu, k utlumení osobnosti a k tomu, aby byl člověk snáze ovladatelný. Výzkumníci, kteří se případem zabývali, dospěli k závěru, že armádní psychiatrie v daném období nebyla nastavena na skutečné potřeby pacientů, ale na jejich přizpůsobení představám armády o správném chování. To je formulace střízlivá, ale její obsah je děsivý. Znamená, že cílem nebylo člověka pochopit, nýbrž přeladit.

Nejotřesnější část celého příběhu se týká chirurgických zásahů. Již starší zpráva k Aversion Project i pozdější akademické práce uvádějí, že pokud averzivní terapie a další „léčba“ selhaly, někteří lidé byli nasměrováni ke změně pohlaví nebo k zákrokům, které měly jejich tělo přizpůsobit jiné identitě. Samotná zpráva pro Komisi pravdy a usmíření mluví opatrně, ale potvrzuje, že armáda měla pověst místa, kde bylo možné provádět změny pohlaví, a že ve vojenských nemocnicích bylo vykonáno mnoho takových operací. Současně zdůrazňuje zásadní otázku informovaného souhlasu v prostředí, kde byli lidé fakticky pod mocí instituce.

Pozdější práce z univerzity v Pretorii zmiňuje odhad, podle něhož mohlo být mezi lety 1969 a 1987 provedeno až 900 takových operací; současně ale platí, že přesný počet je obtížné ověřit a v literatuře se objevuje právě jako odhad, nikoli jako zcela jistě doložené číslo. Podle stejného zdroje byli někteří lidé po operaci propuštěni z armády, dostali nové rodné listy a bylo jim řečeno, aby přerušili vazby s rodinou a dosavadním okolím. Už jen tato představa je mrazivá. Nešlo pouze o zásah do těla. Šlo o pokus vymazat původní život a přinutit člověka, aby zmizel i sociálně.

Následky byly fyzické, psychické i společenské. Někteří bývalí branci popisovali dlouhodobý strach, úzkost, dezorientaci, závislost na lécích nebo celoživotní sexuální následky. Zpráva pro Komisi pravdy a usmíření výslovně uvádí, že zanedbání informovanosti o léčbě a jejích důsledcích mohlo mít hluboké dlouhodobé efekty, a zároveň označuje aplikaci averzivní terapie ve Ward 22 za závažné zneužití profesní odpovědnosti a flagrantní porušení lidských práv. Akademické shrnutí z Pretorie doplňuje, že lidé po těchto zákrocích a terapiích často mluvili o strachu, traumatu a pocitu, že byli vystaveni experimentu, nikoli péči.

Nesmíme přitom zapomenout ani na širší psychologický rámec. Mnozí z těchto mladých mužů vstupovali do armády ve věku osmnácti až čtyřiadvaceti let, tedy v období, kdy se teprve vyrovnávali sami se sebou. Místo podpory dostali potvrzení, že jejich identita je závada. Taková zkušenost může člověka psychicky zdevastovat. Když je navíc spojena s nátlakem státu, s bolestí, medikací a s pocitem, že nikde není bezpečí, nevzniká jen trauma z konkrétní procedury. Vzniká hluboké přesvědčení, že člověk sám je chyba, kterou je třeba opravit. A to je možná nejhorší následek ze všech.

Na první pohled může působit nepochopitelně, že o tak závažných praktikách nepromluvilo víc lidí dřív. Jenže právě v tom se ukazuje moc režimu a síla studu. Oběti byly mladé, často závislé na názoru rodiny, obklopené homofobním prostředím a uzavřené v armádě, kde se poslušnost považovala za základní ctnost. Přiznat, co se s nimi dělo, znamenalo zároveň přiznat sexualitu, kterou společnost trestala. Mnozí navíc neměli jistotu, zda jim vůbec někdo uvěří. V systému, kde homosexualita sama o sobě fungovala jako stigma, bylo velmi snadné umlčet ty, kteří byli zneužiti právě pod záminkou jejího „léčení“.

Významnou roli proto sehrál až přelom po pádu apartheidu, kdy se v Jihoafrické republice začalo otevřeněji mluvit o lidskoprávních zločinech a kdy vznikl prostor také pro příběhy, které dřív stály mimo hlavní pozornost. Komise pravdy a usmíření se zabývala i účastí zdravotníků na porušování lidských práv a zaznamenala konkrétní obvinění, že armádní psycholog používal elektrické šoky jako součást „léčby gayů“. Tím se téma definitivně dostalo z oblasti šeptaných svědectví do veřejného historického záznamu.

Jen velmi omezeně, a navíc spíš nepřímo. Jihoafrická Komise pravdy a usmíření i pozdější badatelé popsali zneužití, upozornili na účast zdravotníků a jasně formulovali, že šlo o porušování lidských práv. To ale neznamenalo, že následovala vlna soudních trestů za samotný Aversion Project. Ve veřejném prostoru se nejčastěji zmiňuje jméno Aubreyho Levina, jenže ten nebyl odsouzen v Jižní Africe za vedení tohoto programu.

Levin se později přestěhoval do Kanady, kde dál působil jako psychiatr. Nakonec byl odsouzen za úplně jiné skutky: v Kanadě byl shledán vinným ze sexuálního napadení svých pacientů, dostal pětiletý trest a odvolací soud jeho odsouzení potvrdil. Samotný kanadský případ tak sice nepředstavoval právní vyrovnání s Aversion Project, ale veřejně znovu otevřel otázku, jak mohl člověk s takovou minulostí pokračovat v lékařské kariéře ještě dlouhá léta. I to je součástí celého dědictví tohoto příběhu: ne jen to, co se dělo obětem, ale i to, jak snadno odpovědnost unikala těm, kdo měli moc.

Aversion Project není jen příběh o homofobii. Je to také příběh o tom, co se stane, když medicína přestane být korektivem moci a začne jí sloužit. V normálně fungující společnosti má lékař chránit pacienta i proti nátlaku státu. Tady se stal pravý opak. Armádní psychiatrie pomáhala „vytvářet“ poslušnost. Diagnóza se proměnila ve zbraň a léčba v nástroj nátlaku. Právě proto ten případ dodnes vyvolává tak silnou reakci. Nejde jen o brutalitu jednotlivých metod, ale o úplné převrácení základní lékařské etiky.

Zároveň je důležité vidět, že nešlo o nějaký bizarní exces jednoho šíleného lékaře mimo systém. Aubrey Levin byl výrazná postava, ale fungoval v instituci, která mu umožnila pracovat, posílala mu pacienty a dlouho jeho praxi nebrzdila. Právě proto je přesnější mluvit o systému než jen o jednotlivci. Bez podpory armády, bez širší ideologie apartheidu a bez tehdejší démonizace homosexuality by podobný projekt nemohl vzniknout ani přežít.

Aversion Project je jedním z těch případů, které člověka nutí zpomalit. Nestačí nad nimi jen pohoršeně zavrtět hlavou. Je potřeba si uvědomit, jak obyčejně se podobné věci mohou zrodit: nejdřív vznikne představa, že nějaká skupina lidí je vadná, pak se najde autorita, která tomu dá odborný jazyk, a nakonec instituce, která zajistí poslušnost. V jihoafrickém případě se tak spojily předsudek, stát, armáda a medicína. Výsledkem nebyla léčba, ale systematické ubližování lidem, kteří potřebovali ochranu, ne převýchovu.

Dnes se na Aversion Project díváme jako na temnou lekci o lidské důstojnosti, lékařské etice a o nebezpečí, které vzniká, když moc začne rozhodovat o tom, která identita je přípustná a která ne. Společnost, která zapomene, jak snadno lze z člověka udělat „případ k opravě“, riskuje, že si podobné mechanismy jednou znovu pustí dovnitř - jen pod jinými jmény a s modernější tváří.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://web.archive.org/web/20121201172631/http://www.mrc.ac.za/healthsystems/aversion.pdf

https://repository.up.ac.za/server/api/core/bitstreams/a0ec0793-d41e-4628-84c5-085cc92d827d/content

https://vancouver.citynews.ca/2014/04/23/calgary-psychiatrist-guilty-of-sex-assault-loses-appeal-must-turn-himself-in/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC535952/pdf/bmj32901415.pdf

https://www.theguardian.com/world/2000/jul/29/chrismcgreal

https://medcraveonline.com/FRCIJ/the-bizarre-career-of-aubrey-levin-from-abuser-of-homosexual-conscripts-to-molester-of-male-prisoners.html

https://foip.saha.org.za/uploads/images/PW_Chap5_opt.pdf