Článek
Eva Mozes Kor se narodila 31. ledna 1934 v rumunské vesnici Porț v Sedmihradsku. Byla jedním z dvojčat – její sestra se jmenovala Miriam – a spolu s dalšími dvěma staršími sestrami vyrůstaly v židovské rodině drobných zemědělců. Dětství bylo prosté: farma, škola v jedné třídě, pevné rodinné zázemí a místní komunita, která se držela tradic. Už v dětství ale zaslechla slova, kterým nerozuměla, a která se později zhmotnila v zákazy, ponižování a strach. Po roce 1940, kdy se severní Transylvánie dostala pod maďarskou správu, přibývalo protižidovských opatření, ztrácela se jistota práce i bezpečí.
Eva Mozes Kor
Cesta do Osvětimi
Na jaře 1944, po okupaci Maďarska nacistickým Německem, byla rodina deportována. Nejdřív do ghetta v Șimleu Silvaniei, pak v dobytčích vagonech do Osvětimi-Birkenau. Cesta trvala několik dní. Lidé byli namačkáni bez vody a jídla. Eva si později pamatovala pach, vyčerpání a zoufalou otázku, zda se z toho místa někdo vrátí. Na osvětimské rampě oddělili muže od žen. V tom zmatku se Eva s Miriam držely za ruce; jejich podobné tváře si všimli esesáci a odtrhli je od matky a starších sester. Dvojčata byla poslána do zvláštní sekce tábora, k lékaři Josefu Mengelemu. Rodiče a starší sestry už dívky znovu nespatřily.
V barácích vyhrazených pro „výzkum“ dvojčat dostaly tetování a čísla – Eva A-7063 a Miriam A-7064. Každodenní režim se točil kolem odběrů krve, měření, fotografování, injekcí neznámých látek. Vše probíhalo v kulisách, které předstíraly nemocniční prostředí, ale bez jakékoliv péče a vysvětlení. Děti nesly pouze následky. Po jedné sérii injekcí dostala Eva horečky, otoky a ztratila vědomí. Když ji odnesli na marodku, slyšela mezi dospělými, že „tohle nepřežije“. Přesto se po několika dnech zvedla z lůžka a vrátila se k Miriam. Nebyla to zázračná záchrana, spíš dětská urputnost žít – a být s dvojčetem, které pro ni znamenalo rodinu.
Mengeleho blok působil navenek jako „výzkumná stanice“. Ve skutečnosti šlo o program, který proměňoval děti v pokusný materiál. Eva později mluvila o injekcích, po kterých se cítila slabá, o opakovaných odběrech, které vyvolávaly závratě, o nekonečných řadách vyšetření a srovnávání dvojčat. Z přibližně tří tisíc dětí používaných v těchto experimentech přežilo konec války jen kolem dvou set. Každý den se někdo nevrátil. Dětský kolektiv se tenčil a zůstávaly tišší, vyzáblé siluety se stejnými oholenými hlavami.
Dne 27. ledna 1945 dorazila do Birkenau Rudá armáda. Vojáci rozdávali jídlo a čokoládu, ale děti se jim zpočátku bály přiblížit. Chvíli trvalo, než si uvědomily, že tábor už není továrna na smrt, ale že je konec. Pro Evu a Miriam neskončil v ten den strach; skončila jen jeho nejnápadnější podoba. Byly převezeny do sirotčince v Katovicích, pak se za pomoci židovských organizací dostaly zpět do Rumunska, kde je našla teta Irena. Z kdysi početné rodiny zůstaly dvě malé přeživší.
Děti zachráněné z osvětimského koncentračního tábora
Poválečná léta
Poválečná léta byla komplikovaná. Dívky se snažily dohnat školu, zvyknout si na běžné věci, které pro ostatní děti byly samozřejmé. Miriam sužovaly zdravotní problémy – později se ukázalo, že experimenty zasáhly její ledviny a ovlivnily růst. Eva byla odolná, ale její odolnost stála na rozhodnutí neohlížet se. Trauma si v sobě nosila, ale nemluvila o něm. V roce 1950 obě odjely do nově vzniklého státu Izrael. Eva absolvovala službu v izraelské armádě a pracovala jako výcviková instruktorka. V Izraeli poznala maďarského židovského přeživšího Michaela Kora. Vzali se v roce 1960 a brzy poté odešli do Spojených států, do Terre Haute ve státě Indiana. Tam se Eva naučila anglicky, získala občanství a s manželem vychovala dvě děti.
Potřeba nezapomenout a vzdělávat
Dlouho mlčela i v Americe. Snažila se žít normálně, pracovat, postarat se o rodinu. Připomínky minulosti přicházely z nenadání: slovo v rádiu, záběr v televizi, otázka dítěte. V 80. letech se rozhodla, že se už nechce skrývat. Začala vyhledávat další přeživší dvojčata. Cítila, že bez jejich hlasů se z Mengeleho bloku stane pouhá poznámka pod čarou, že se ty příběhy rozpadnou na pár anonymních vět. V roce 1984 založila organizaci CANDLES – „Children of Auschwitz Nazi Deadly Lab Experiment Survivors“. Byl to adresář jmen, dopisů, telefonních čísel a později i tváří na setkáních. Postupně se jí podařilo dohledat přes sto dvacet dvojčat z různých zemí. Z těchto kontaktů vyrostla komunita, která sdílela něco, co již nikdo jiný nemohl úplně pochopit.
Dalším krokem bylo muzeum. V roce 1995 otevřela v Terre Haute CANDLES Holocaust Museum and Education Center. Expozice nebyla jen o Osvětimi, ale i o tom, co se stane, když se pseudověda spojí s ideologií a státní mocí. Byly tam fotografie, dokumenty, osobní věci, ale i programy pro školy, přednášky a diskuse. V roce 2003 muzeum vyhořelo po žhářském útoku. Shořely vitríny, vitríny s dětskými botami, vitríny s fotografiemi. Eva o pár hodin později stála před ohořelou budovou a řekla, že ji to nezastaví. Za dva roky se muzeum znovu otevřelo, větší a promyšlenější.
Odpuštění je větším přínosem pro odpouštějícího, nikoliv pro toho, komu je odpouštěno
Zlom ve veřejném vnímání Evy přišel s jejím rozhodnutím mluvit o odpuštění. Pro mnohé to bylo šokující. V 90. letech požádala bývalého táborového lékaře Hanse Münche, aby stvrdil svědectvím existenci plynových komor. Münch souhlasil. Eva mu podala ruku a řekla, že mu odpouští. Krátce nato vyřkla větu, která se stala její nejcitovanější: že odpouští všem nacistům – ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Mluvila o tom jako o osobním aktu, který zbavuje oběť moci, kterou nad ní do té doby měla minulost. Vysvětlovala, že odpuštění neznamená zapomnění, neznamená amnestii, neznamená popření zločinů. Znamená zkrátka odmítnout, aby člověk i po desetiletích nesl cizí vinu jako zátěž na vlastních ramenou.
Reakce byly rozporuplné. Část přeživších a historiků její krok odmítala: nikdo podle nich nemůže odpouštět jménem zavražděných. Eva opakovala, že nemluví za nikoho, kdo odešel, a že každý má právo zvolit si vlastní způsob hojení. Její slova nebyla snadná, ale byla konsekventní. V roce 2015 svědčila v procesu s Oskarem Gröningem, bývalým „účetním z Osvětimi“. Po jeho výpovědi ho objala. Znovu vysvětlovala, že oceňuje, když pachatel promluví pravdu, protože pravda je základ, na němž se dá stavět paměť i spravedlnost. Znovu čelila kritice – a znovu trvala na tom, že její gesto není politika, ale osobní rozhodnutí člověka, který si přeje žít bez nenávisti.
„Hněv a nenávist jsou semena, z nichž klíčí válka. Odpuštění je semeno míru. Je to nejvyšší čin sebeuzdravení.“ (Eva Mozes Kor)
Ztráta sestry, pokračování v osvětě
Soukromý život přitom přinášel další zkoušky. Zdravotní následky experimentů dopadly těžce na Miriam. Její ledviny nedorůstaly a selhávaly. Eva jí v osmdesátých letech darovala ledvinu; Miriam i tak v roce 1993 zemřela na komplikace spojené s onkologickým onemocněním. Eva o tom mluvila bez patosu: řekla, že darovat sestře orgán bylo samořejmé, a že jí to zároveň připomnělo, jak trvalé jsou důsledky násilí, které někteří lidé mají tendenci zlehčovat jako „minulost“.
V dalších letech pokračovala v práci muzea, jezdila s mladými lidmi do Polska, chodila po bývalých barácích a ukazovala místa, která znala jako dítě. Nevyprávěla smyšlenky, ale fakta zasazená do prožité zkušenosti. Vracívala se i do debat o popírání holokaustu, vždy s důrazem na dokumenty a výpovědi, nikoli na emotivní apel. Vedle toho přebírala ocenění – státní vyznamenání Indiany, čestné doktoráty, čestnou funkci v přehlídce Indy 500. Byla také protagonistkou dokumentu „Eva: A-7063“, který přiblížil její život od transylvánského dětství přes tábor až po založení muzea a spory o odpuštění.
Její veřejná vystoupení měla stálou strukturu. Nejdřív fakta: kdy, kde, co se dělo; potom osobní rovina: co to znamenalo pro dítě; nakonec výzva: co s tím uděláme dnes. Mluvila o tom, že nenávist nezačíná plynovou komorou. Začíná slovy, zvyknutím si na zjednodušující rozdělení světa, normalizací šikany a drobných privilegií. V tom byla její výuka aktuální – nebyla to historická exkurze, ale občanské vzdělávání.
Eva a Miriam, její sestra - dvojče
Věčný odkaz
V červenci 2019 byla Eva opět v Polsku. Vedla skupinu na pravidelné vzdělávací cestě do Osvětimi. Dne 4. července zemřela v hotelovém pokoji v Krakově. Bylo jí osmdesát pět let. Muzeum CANDLES funguje dál a nese její otisk: prostý jazyk, důraz na důkazy, a přesvědčení, že paměť má smysl jen tehdy, když nás vede k odpovědnosti v přítomnosti.
Odkaz Evy Mozes Kor stojí na několika pilířích. Je to svědectví dítěte, které přežilo program, jenž spojil rasismus a pseudovědu. Je to práce archivářky, která dohledala desítky lidí a z jejich příběhů poskládala ztracenou kapitolu dějin. Je to instituce muzea, které učí, že historie není jen minulost, ale také nástroj k porozumění současnosti. A je to osobní rozhodnutí nevracet světu nenávist, kterou jí svět uštědřil. Je možné s tím rozhodnutím nesouhlasit. Je ale těžké ignorovat poctivost, s jakou ho dokázala vysvětlovat a nést.
Když se mluví o holokaustu, často se zmiňuje, že už „nikdy více“. Eva k tomu však dodávala i další poznatky. Třeba že si máme dávat pozor na to, co říkáme, když mluvíme o druhých lidech. Že je dobré číst dokumenty, ne jen opakovat dojmy. A že i těžký život může být naplněný smyslem, pokud člověk najde způsob, jak přestat být obětí své minulosti, aniž by popřel pravdu o tom, co se stalo.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://candlesholocaustmuseum.org/our-survivors/eva-kor/her-story/her-story.html
https://www.ilholocaustmuseum.org/profiles/eva-kor/
https://www.theforgivenessproject.com/stories-library/eva-kor/
https://reformjudaism.org/blog/forgiveness-story-eva-kor-survivor-auschwitz-twin-experiments
https://sfi.usc.edu/news/2015/02/8673-why-eva-kor-forgave-nazis
https://www.bbc.com/news/world-europe-48880677
