Evoluční omyly, které přetrvávají. A dokáží nám pěkně zavařit

Občas se o evoluci mluví, jako kdyby to byl nějaký chytrý opravář. Něco se pokazí, příroda to časem doladí, po generacích to „sedne“ a nakonec vznikne něco skoro dokonalého. Je to hezká představa, uklidňující. Jenže je v ní schovaná jedna zásadní chyba: evoluce nemá dílnu, plán ani servisní knížku. Nemá žádné „mělo by“. Nemá žádný konečný cíl, ke kterému by směřovala. Žádný plán „konečné dokonalosti“.

Evoluce je spíš jako člověk, který uprostřed noci lepí rozbitou židli izolepou, protože na nic lepšího není čas. Když to drží a dá se na tom sedět, účel je splněn. Neřeší, že je to křivé, vrže to a za půl roku to nejspíš praskne. Důležité je, že teď – v téhle chvíli – se s tím dá přežít.

A právě proto jsou živé organismy plné zvláštních kompromisů, slepých uliček a „řešení“, která by žádný rozumný konstruktér nevymyslel. Jenže evoluce není konstruktér. Je to proces, který funguje tak, že náhodné změny občas přinesou výhodu – a ty se pak šíří, protože jejich nositelé zanechají víc potomků.

Když je nějaká nedokonalost jenom nepohodlná, bolestivá nebo trapná, ale pořád s ní stihnete mít potomky, evoluce nemá důvod ji mazat. A když by oprava vyžadovala zásadní přestavbu, kterou nejde udělat po malých funkčních krůčcích, tak se neudělá vůbec.

Některé „evoluční omyly“ nejsou drobnosti. Jsou to systémové věci, které nás stojí zdraví, někdy i život – a přesto se táhnou miliony let, protože historicky „stačily“.

Záda. Bolest beder, ztuhlá krční páteř, vyhřezlá ploténka, skřípnutý nerv. Moderní svět to zhoršuje – sezení, stres, málo pohybu – ale samotný problém je starší než kanceláře i auta.

Lidská páteř je totiž výsledek přestavby na poslední chvíli.

Většina savců má páteř orientovanou horizontálně. Je to něco jako nosník – most, který nese hmotnost těla zavěšenou mezi končetinami. U člověka se z toho stal vertikální sloup. Jenže sloup se chová jinak než nosník. Jinak se zatěžuje, jinak se ohýbá, jinak se v něm rozkládají síly.

Evoluce nemohla říct: „Dobře, tak uděláme úplně nový typ páteře, jinou stavbu obratlů, jiné svalové úpony, jiné všechno.“ Musela pracovat s tím, co už existovalo. A tak se to celé „ohnulo“ do esovitého tvaru, aby se aspoň částečně tlumily nárazy a těžiště se dostalo tam, kam bylo potřeba. Vznikl systém, který je funkční – ale choulostivý.

Typická slabina je bederní oblast: přechod mezi trupem a pánví. Tam se sčítá váha horní poloviny těla, páka při ohýbání, napětí svalů, rotace. Ploténky, které měly v horizontálním těle jiný režim práce, tady dostávají zabrat v ose, na kterou nejsou „ideálně“ stavěné. Proto tak často zlobí právě bedra.

Evoluce se navíc nesnaží upravit naše těla tak, abychom netrpěli bolestí. Chce jen, abychom byli funkční do doby, než předáme geny dál. Chronická bolest zad ve čtyřiceti? Z hlediska přírodního výběru pozdě. Kdyby nám záda odcházela v pubertě, selekce by na to tlačila mnohem víc. Jenže většina lidí stihne založit rodinu dávno předtím, než se jim páteř začne „rozpadat“ stylem, který zná půlka civilizace.

Koleno je zvláštní. Nejen tím, jak často se zraní, ale tím, jak moc „chytře“ je udělané – a zároveň jak je zranitelné. Menisky, křížové vazy, postranní vazy, chrupavka, šlachy… Koleno je kombinace kladky, pantu a tlumiče. Jenže je to taky místo, kde se potkává váha, rychlost, tření a náraz.

U dvounohé chůze nese koleno obrovskou zátěž. Při běhu nebo skoku se síly násobí. A přitom je to kloub, který se musí umět nejen ohnout a narovnat, ale také jemně rotovat a stabilizovat tělo v prostoru. Proto je to mechanika na hraně.

V ideálním světě bychom navrhli něco robustnějšího, „blbuvzdornějšího“. Jenže robustnost stojí energii a materiál. Těžší kost, masivnější chrupavka, jiná stavba kloubu – to všechno je metabolická daň. A evoluce často volí řešení, které je „dostatečně dobré“ a levnější.

Koleno je součást celé kaskády kompromisů, které vznikly, když se zvíře původně chodící po čtyřech začalo narovnávat. Není to tak, že by člověk „dostal“ nový kloub. Člověk dostal upravený kloub. A v tom je ten rozdíl.

Lidské oko je skvělé. Zároveň je to krásná ukázka toho, jak evoluce umí vytvořit něco výkonného – a přitom s konstrukční vadou, která je úplně zbytečná.

Každý z nás má ve zorném poli slepou skvrnu. Místo, kde nevidíme nic, protože tam z oka odchází zrakový nerv. Proč tam nejsou světločivé buňky? Protože tam fyzicky nemůžou být – je tam „vývod“.

Nervová vlákna se u obratlovců nacházejí před sítnicí, takže světlo musí projít „kabeláží“, než dopadne na fotoreceptory. A pak se kabeláž někde musí stáhnout do svazku – a tím vznikne díra. Mozek ji obvykle zamaskuje dopočítáním obrazu, takže si jí nevšímáte. Ale pořád tam je.

Existují však skupiny živočichů, které mají sítnici uspořádanou opačně – bez slepé skvrny. To ukazuje, že „lepší“ konstrukce je biologicky možná. Jenže obratlovci jedou na historické platformě, která vznikla dávno a pak se rozvíjela tím směrem. Evoluce neřekne: „Tohle otočíme, bude to elegantnější.“ Nejde to otočit po malých krocích bez toho, aby to mezitím přestalo fungovat.

Takže nám zůstalo oko, které je v mnoha ohledech brilantní – a v jednom ohledu „hloupé“. Ne proto, že by evoluce byla hloupá. Ale protože je slepá k designu. Vidí jen přežití a reprodukci.

Teď něco, co je vlastně trochu paradox: člověk se může udusit jídlem. Naše anatomie má totiž tohle riziko zabudované do základního stavebního plánu.

Dýchací a trávicí cesty se u člověka kříží v oblasti hltanu. Vzduch i sousto se potkávají na stejném „křižovatkovém“ místě. Když se něco pokazí v koordinaci polykání a uzávěru hrtanu, potrava může skončit v dýchacích cestách. Známe to snad úplně každý.

Proč to tak je? Protože jsme zdědili základní plán savců – a pak jsme si do něj „dovybavili“ řeč. Vývoj lidského hlasového aparátu souvisí mimo jiné se změnami polohy hrtanu a tvaru dutin, které umožňují jemnější artikulaci. To je obrovská výhoda pro komunikaci, sociální život, koordinaci skupiny. A právě tady evoluce ukazuje svou logiku: lepší komunikace může znamenat víc spolupráce, víc přežití, víc potomků.

Riziko udušení jednotlivce je proti tomu „vedlejší škoda“. Navíc z evolučního hlediska se většina lidí historicky dožila reprodukce i s tímhle rizikem. Takže žádná masivní selekce, která by to přestavěla od základů, nebyla potřeba.

Kdyby evoluce plánovala, oddělila by to. Jenže evoluce neplánuje.

Zuby moudrosti jsou skoro symbol. Takový strašák. Třetí stoličky dávaly smysl u našich předků s větší čelistí a tvrdší stravou. Větší žvýkací plocha, víc prostoru, víc opotřebení – všechno mělo svoji logiku.

Jenže lidská tvář a čelist se v průběhu evoluce zkracovala a zjemňovala. Strava se měnila, technologie zpracování jídla taky. A zuby? Ty se neptaly. Pořád existuje genetický program, který u spousty lidí třetí stoličky založí.

Výsledek řada z nás dobře zná - zub nemá kam růst, tlačí se, rotuje, zůstane zaklíněný, způsobí zánět. Někdy nic, někdy drama. Proč to evoluce „neopravila“ tím, že by zuby moudrosti prostě zmizely?

Protože u velké části populace to není problém, který by významně snižoval šanci na potomky. Je to často problém medicíny a komfortu – ne problém přežití do reprodukčního věku. A evoluce je k takovým věcem prostě lhostejná.

To, že se u některých lidí zuby moudrosti vůbec nezaloží, se někdy interpretuje jako znak probíhající změny. To je možné – ale není to žádná garantovaná „oprava“, která se v budoucnu projeví u všech. Spíš variabilita, kterou populace má.

Lidský porod je ve srovnání s většinou savců neobvykle obtížný a riskantní. Není to tím, že by „ženské tělo bylo špatně udělané“. Ale střetly se tu dvě evoluční síly, které nejdou snadno sladit:

Pánev musí být dost stabilní pro chůzi a běh, ale porodní kanál musí být zároveň dost prostorný. Jenže prostor a stabilita jsou částečně proti sobě. Evoluce z toho udělala kompromis – a kompromisy bolí.

Proto jsou lidské děti relativně „nedovyvinuté“: rodí se dřív v tom smyslu, že ještě dlouho po porodu potřebují intenzivní péči, jejich mozek dál rychle roste, motorika dozrává postupně. Je to jedna z cest, jak obejít problém příliš velké hlavy: narodit se dřív, než bude ještě větší.

Je to řešení, které funguje. Není elegantní. Není „opravené“. Ale funguje.

Kdyby přírodní výběr tlačil na „bezpečnost“ porodu absolutně, lidský mozek by nikdy tak nenarostl. Jenže velký mozek přinesl obrovskou výhodu – a tak se rovnováha posunula tím směrem, i za cenu vyššího rizika. Evoluce nechrání jednotlivce. Evoluce optimalizuje úspěch genů v průměru.

Slepé střevo a jeho červovitý přívěsek (appendix) je klasika. Dlouho se o něm mluvilo jako o zbytečném pozůstatku, tzv. rudimentu. Dnes se častěji uvádí, že může mít imunologické funkce a může sloužit jako „rezervoár“ střevní mikrobioty.

Jenže zároveň je to struktura, která se může zanítit tak, že bez zásahu může člověk zemřít. Což není zrovna drobnost.

Proč tedy existuje něco, co má možný přínos, ale i potenciálně fatální poruchu? Protože evoluce nehodnotí věci podle toho, jestli jsou bezporuchové. Hodnotí je podle toho, jestli jejich přínos v minulosti stačil k tomu, aby se udržely. A riziko akutního zánětu není tak časté a navíc se často objevuje v době, kdy už člověk může mít potomky.

Z dnešního pohledu, kdy máme chirurgii, antibiotika a intenzivní péči, to vypadá jako „hloupá chyba“. Z pohledu evoluce je to jen statistika: občas to selže, ale ne tak, aby to vymazalo geny z populace.

Teď jeden příklad, který je skoro učebnicový, ale stojí za to, protože je až komicky názorný. U obratlovců existuje tzv. vratný hrtanový nerv (rekurentní nerv), který vede od mozku k hrtanu, jenže cestou se stáčí kolem struktur v hrudníku (u člověka kolem oblouku aorty). U žirafy, která má obrovsky dlouhý krk, to znamená, že nerv vede z hlavy dolů do hrudníku, otočí se a zase jde zpátky nahoru do krku – místo aby šel prostě přímo.

Je to objížďka, která dává smysl jen historicky: vznikla v době, kdy předkové obratlovců měli jiné uspořádání cév a nervů. Jak se měnilo tělo, nerv zůstal „přivázaný“ k původní trase, protože přestavět to tak, aby se to přesměrovalo napřímo, není jednoduché. Evoluce neroutuje kabeláž jako IT technik. Jen vrství změny na starý systém.

Tohle není „omyl“ ve smyslu, že by příroda něco pokazila. Je to spíš památka na minulost, která se táhne do přítomnosti, protože pořád funguje. I když neefektivně.

Rakovina není jedna nemoc, je to soubor procesů, kdy se buňky vymknou kontrole. A z evoluční perspektivy je důležité pochopit jednu věc: mnohobuněčný život stojí na spolupráci buněk a zároveň na tom, že buňky mají schopnost dělení, obnovy a adaptace.

Buněčné dělení je nutné. Opravy DNA nejsou dokonalé. Kontrolní mechanismy existují – a jsou často velmi sofistikované – ale stoprocentní nejsou. Proč? Protože stoprocentní kontrola by byla extrémně drahá, zpomalovala by růst, obnovu tkání a reprodukci. Organismus potřebuje rovnováhu mezi „bezpečností“ a „výkonem“.

Kdyby evoluce mohla navrhnout ideální systém, možná by vymyslela něco, co rakovinu úplně eliminuje. Jenže evoluce nepracuje s ideálními návrhy. Pracuje s kompromisy a s tím, co už existuje. Výsledkem je, že riziko rakoviny je do jisté míry zabudované do samotného principu života založeného na dělení buněk.

Opět také platí, že mnoho nádorů se objevuje ve vyšším věku. Z hlediska přírodního výběru je tlak na „opravu“ slabší, než kdyby totéž vznikalo běžně v mládí.

Když si to všechno poskládáte, vyjde vám několik jednoduchých pravidel, která vysvětlují skoro všechny tyhle „omyly“:

Tohle všechno dohromady vede k tomu, že evoluční omyly nejsou výjimka. Jsou běžný produkt procesu, který nikdy nebyl o dokonalosti.

Živé organismy nejsou hladce navržené stroje. Jsou něco jako historické dokumenty. Každá kost, každý nerv, každé „proč to vede zrovna tudy“ je poznámka pod čarou starých vývojových rozhodnutí, která tehdy dávala smysl – a dneska už jsou spíš přítěž.

A možná je na tom nejzajímavější právě to, že se to nikdy „nespraví“ tak, jak by to spravil člověk. Neznamená to, že by příroda byla hloupá. Ale evoluce není inteligentní autor. Je to filtr. Sítko. Všechny možné varianty padají dovnitř a ven propadne to, co se zrovna udrží a přežije dost dlouho na to, aby se rozmnožilo.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://21stoleti.cz/2009/11/19/8-nejvetsich-omylu-evoluce

https://www.zeiss.cz/vision-care/zdrave-oci-a-pece-o-ne/porozumni-vidni/komplikovanost-lidskeho-oka.html

https://news.uci.edu/2010/02/11/examining-the-flawed-human-body

https://www.businessinsider.com/how-evolution-has-changed-human-body-wisdom-teeth-2019-11

https://www.wgbh.org/news/national/2018-04-09/what-evolution-got-wrong-about-our-bodies

https://www.bbc.com/future/article/20221202-why-some-parts-of-the-human-body-dont-make-sense

https://www.jscimedcentral.com/jounal-article-info/Journal-of-Cancer-Biology-and-Research/Cancer:-An-Evolutionary-Perspective-5366