Evropa a Amerika mrzla, Afrika hořela. Výbuch sopky Laki na Islandu změnil klima na několik let.

Když se řekne „velká sopečná katastrofa“, většině lidí se vybaví výbuch jediné hory. Laki je jiný příběh. Nešlo o kužel s jedním kráterem, ale o dlouhou trhlinu v zemi, která se v létě 1783 rozestoupila napříč jihovýchodním Islandem a po mnoho měsíců chrlila lávu a plyn. V islandštině se pro ni vžilo jméno Skaftáreldar – „ohně řeky Skaftá“. Z pohledu lidí tehdejší doby to nebyla jen přírodní epizoda, ale vleklá krize, která zasáhla jejich zdraví, hospodářství i počasí napříč severní polokoulí.

„Laki“ je zkrácené označení pro soustavu přibližně 130 kráterů a lávovou puklinu o délce zhruba dvou a půl desítky kilometrů. Leží v pásmu, kde se od sebe odtlačují zemské desky a magma má k povrchu blízko. Když se 8. června 1783 otevřely první praskliny, nezačal jeden velký výbuch, ale řetězová trhlinová erupce: nové a nové segmenty pukliny se postupně aktivovaly, mezi nimi na čas utichaly, a zase se rozjely. To je důležité – Laki nebyla jedna „rána“, ale doslova erupční maraton.

Začátek byl rychlý a brutální. V prvních týdnech proudila láva z desítek otvorů, na povrchu se lámala do pomalu se valících čedičových řek a zaplavila přes pět set kilometrů čtverečních krajiny. Celkový objem výlevů se odhaduje zhruba na patnáct krychlových kilometrů – tedy množství, které by stačilo vyplnit celé velké údolí. V dalších měsících aktivita kolísala, ale neustávala: jednou převládalo chrlící žhnoucí „vytryskávání“ lávy, jindy tiché, ale vytrvalé výlevy.

Láva sama byla ničivá, ale pro většinu lidí na Islandu i v Evropě byla horší neviditelná část erupce – plyny a aerosoly. V ohnivých sloupcích se do atmosféry dostávaly obrovské dávky oxidu siřičitého (SO₂), vodní páry a plynů s fluorem. V kontaktu s vlhkostí vzduchu se SO₂ mění na kyselinu sírovou a vzniká jemná „suchá mlha“ – závoj mikroskopických kapének, který nedokáže vítr snadno rozptýlit. To byla substance, která v létě 1783 znejasnila oblohu nad velkou částí Evropy.

Nejprve ale dopadla krize na samotný Island. Nízký, štiplavý opar se držel při zemi. Lidé popisovali pálení očí, kašel, bolest na hrudi; starší a nemocní umírali častěji. Zvířata kulhala, krvácela z tlamy, lámala se jim zubní sklovina – klasické projevy fluorózy, tedy otravy fluorem. Ten se vázal na vlhkost a přes rosu a trávu se dostával do těl hospodářských zvířat. Ztráty byly drtivé: u skotu, ovcí i koní zahynula většina stavů, v některých oblastech téměř vše. Pro ostrov, jehož obživa stála na pastevectví a rybolovu, to znamenalo hlad.

Následky se postupně akumulovaly: málo mléka, žádné maso, vyčerpané zásoby, oslabení lidí, šíření nemocí. Historické soupisy mluví o zhruba deseti tisících lidských obětech v několika letech po erupci – asi pětině tehdejší populace. Tento hladomor má v islandské paměti vlastní jméno: „Haze Famine“, hlad z mlhy.

Mezi prameny vynikají zápisy kněze Jóny Steingrímssona, který žil v postižené farnosti Kirkjubæjarklaustur. Popisuje dny, kdy se popel snášel jako černý sníh a krajina duněla. S jeho jménem je spojena i slavná epizoda „ohnivé mše“ (Eldmessa) 20. července 1783. Podle tradice ten den pronesl kázání za záchranu obce, a čelo lávového proudu se zastavilo před vesnicí. Zda šlo o zázrak, náhodu nebo fyziku (láva narazila na mokřady a ochladila se), dnes nezjistíme; jisté je, že tahle scéna vystihuje, jak blízko u lidí ta katastrofa byla.

Během několika dnů doputoval závoj z Laki i nad kontinent. Lidé ve Francii, Británii, Německu i ve střední Evropě popisovali, že slunce má matně červenou barvu, ranní a večerní obloha je nezvykle „olejovitá“, a i v bezvětří je ve vzduchu štiplavý pach. Zemědělci si všímali spálených listů a popálených okrajů květů. Lékaři zaznamenávali zvýšené dýchací potíže a úmrtnost (zejména u dětí a starých). O fenoménu psal i Benjamin Franklin, tehdy v Evropě, který měl správný instinkt – spojil neobvyklý opar s „vzdálenou vulkanickou příčinou“.

„Suchá mlha“ byla zákeřná tím, že nebyla bouří, kterou by přinesl a odnesl vítr. Vznášela se nízko a držela se týden za týdnem. Někde se mluvilo o morovém znamení, jinde o „kyselých deštích“, ale tehdejší věda ještě neměla správné pojmy. Dnes víme, že šlo o aerosol kyseliny sírové; drobounké kapičky rozptylují světlo a dělají oblohu mléčnou, zároveň dráždí sliznice a zhoršují stav plic.

Erupce jako Laki nevyvolá „sopečnou zimu“ jedním okamžitým zastíněním slunce, jako to dovedou obří výbuchy plné popela. Tady působil dlouhodobý přísun SO₂ a vznik síranových aerosolů, které mění energetickou bilanci atmosféry. Evropu i Severní Ameriku postihlo na přelomu roků 1783/1784 neobvykle dlouhé ochlazení. Zaznamenány jsou mimořádné mrazy, zamrzající velké řeky a rozsáhlé neúrody. Sníh padal pozdě do jara, jarní záplavy ničily pole, a rok 1784 zůstává v kronikách jako „divný“: léto krátké, vlhké a chladné.

Klíčem je chemie a výška. Erupce opakovaně vynášela plyny do dolní i střední troposféry. Tam se SO₂ rychle přetváří na síranové aerosolové částice, které dokážou několik dnů až týdnů přežívat a plíživě se šířit po proudnicích ve výšce. Na rozdíl od těžkého popela, který spadne během hodin, aerosol vydrží a zakryje obrovská území. Některé odhady emisí SO₂ z Laki mluví o desítkách až přes sto milionů tun – samozřejmě s velkou nejistotou, protože 18. století nemělo satelity. Ale s měřením uloženin síranů v ledovcích a s dobovými pozorováními to dává dohromady soudržný obraz: bylo toho prostě hodně a hlavně dlouho.

Fluor byl lokálně devastující (Islanďané a jejich dobytek), ale na dálku hrál menší roli – je těžší a rychleji se vyplavuje v dešti. SO₂ a z něj vzniklé síranové kapičky byly v tom globálním příběhu hlavní „záporáci“.

Island v 18. století neměl velké přebytky. Pár chudých pasteveckých nížin, drsné klima, závislost na moři, řídké osídlení. Erupce zasáhla každou z těchto opor: pastviny spálené a otrávené, rybolov komplikovaly prach a mlhy, obchodní spojení byla pomalá a nejistá. Lidé se stěhovali z postižených farem, vesnice řídly. Zanikaly celé rody, svatby se odkládaly, dětská úmrtnost rostla. Mnoho obyvatel přežilo jen díky solidaritě – výměně potravin, společnému vaření zbytků, improvizovaným „vývařovnám“ u kostelů.

V Evropě byla situace různorodá, ale dražší potraviny, zvýšená nemocnost a výpadky sklizní zhoršily už existující napětí. Někde to „jen“ znamenalo tvrdší zimu a chudší rok, jinde skutečnou krizi. Historici právem varují před jednoduchými příčinnými šipkami („Laki → revoluce“), ale shodují se, že erupce přidala váhu na misku vah tehdejší sociální i ekonomické zátěže.

Laki pomohla pochopit dvě věci. Zaprvé, že trhlinové erupce mohou být pro klima účinnější, než by napovědělo jejich „nevýbušné“ chování. Rozhoduje objem a složení plynů, ne jen vizuálně zajímavé gejzíry lávy. Zadruhé, že atmosféra je propojená: to, co se děje na malém ostrově, může během pár dní ovlivnit ovzduší tisíce kilometrů daleko. Dnes to potvrzují jádra z ledovců s výrazným „hrotem“ síranů na přelomu let 1783/1784 i numerické modely rozptylu aerosolů.

Pro současnost je ten příběh poučením: kdyby se Laki-podobná erupce opakovala, nebyla by hrozbou jen pro jednu zemi. Kyselé aerosoly by zhoršily kvalitu ovzduší ve velké části Evropy, zatížily by zdravotní systém a v kombinaci s dnešním průmyslovým smogem by mohly krátkodobě znatelně zvýšit úmrtnost. Na druhé straně máme nástroje, které v roce 1783 chyběly: satelity, chemické modely, varovné systémy i možnost rychle distribuovat respirátory a doporučení pro zranitelné skupiny.

Když se dnes vydáte do oblasti Lakagígar v národním parku Vatnajökull, uvidíte řadu kráterů jako navlečených perel. Lávová pole porostlá mechy mají zvláštní sametovou patinu, která se pod oblačnou oblohou leskne do zelena a šeda. Řeky si našly nové cesty, někde stále stojí čedičové hráze po okrajích dávných proudů. Turistické trasy vedou i na vyhlídky, odkud je vidět geometrie trhliny – z učebnic geologie přímo do očí. Je to klidná krajina, ale když znáte příběh, ten klid je trochu klam. Každý kráter je střípkem osmiměsíčního dramatu.

Kolem Laki kolují i „silné historky“ – třeba o tom, že v Americe tehdy mrzla Mississippi nezvykle daleko na jih. Některé záznamy opravdu mluví o mimořádné zimě 1783/1784 i na jihu USA; přesné geografické detaily ale historici a klimatologové probírají opatrně, protože se míchají lokální výkyvy počasí s pamětí kronikářů. Bezpečné je říct, že anomálie byly velké a že synoptika (cirkulace vzduchu) v tom roce často nahrávala mrazům a sněhu i mimo obvyklé hranice. To, že nějaký populární detail není stoprocentně jistý, nemění hlavní linku: Laki výrazně rozhodila klima severní polokoule. Amerika i Evropa se prokazatelně potýkala s velmi chladným klimatem, v zimě i extrémně mrazivým, v létě netypicky chladným, zatímco Afriku spalovala ničivá vedra a sucha.

Ne proto, abychom se báli každé zprávy z Islandu. Spíš kvůli měřítku souvislostí. Erupce, která pro oko vypadá „jen“ jako lokální lávová podívaná, může skrz chemii atmosféry změnit zdraví a životy milionů lidí. A taky kvůli odolnosti společnosti: Islanďané se s následky vyrovnávali roky, a i když byla bilance krutá, ostrov se zvedl. Památka Laki se předává v kronikách, písních, v legendě o „ohnivé mši“ – a v mechanice kráterů, které pořád leží v krajině jako otevřená kniha.

Laki nebyla jednorázová exploze, ale dlouhé, plynem bohaté výlevy z pukliny, které nejprve otrávily islandskou půdu a stáda a pak přes síranový aerosol zkalily a ochladily ovzduší nad Evropou a Severní Amerikou – s následky pro zdraví, úmrtnost i sklizeň.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.encyclopedie-environnement.org/en/society/laki-fissure-eruption-1783-1784-2/

https://allthingsiceland.com/laki-volcano-eruption-devastating-effects-in-iceland-around-the-world-ep17/

https://www.theguardian.com/world/2010/apr/15/iceland-volcano-weather-french-revolution

http://news.bbc.co.uk/2/hi/8624791.stm

https://www.carsiceland.com/blog/laki-volcano

https://www.forbes.com/sites/davidbressan/2015/06/08/this-1783-volcanic-eruption-changed-the-course-of-history/

https://www.nsf.gov/news/tree-rings-icelands-laki-volcano-eruption-closer