Článek
Brýle, oblek a „Rock Me Amadeus“. To jsou tři věci, které mnoha lidem naskočí, když se řekne Falco. Jenže Falco nebyl jednorázový záblesk ani pouhý výstřelek osmdesátek. Byl to typ člověka, který si z vlastního života udělal scénu – a pak na té scéně začal hrát roli, ze které už se nedokázal dostat. Někdy to vypadalo jako póza, jenže u Falca to byla paradoxně spíš brnění - pro ochranu sebe sama.
Narodil se jako Johann (Hans) Hölzel 19. února 1957 ve Vídni. Zemřel 6. února 1998 po autonehodě v Dominikánské republice. Bylo mu pouhých čtyřicet.
Uměl být ostrý, vtipný, provokativní – a zároveň neklidný. V jeho písních je slyšet, že Vídeň miloval i nenáviděl: město, které umí být noblesní, ale taky dusivé, když se člověk snaží vyčnívat.
Falco a Ursela Monn v roce 1986
Vídeňské dětství a první hudební ambice
O Falcově dětství se dá dohledat jen málo informací, ale dokážou nám dát alespoň hrubý náhled toho, v čem a jak žil. Vyrůstal ve Vídni, mluvil vídeňským dialektem, který si později nechal jako podpis i v angličtině. Hudba ho brala už od mládí – nejdřív jako fascinace stylem, později jako posedlost.
U Falca je mnohdy cítit, že ho nehnala jen touha hrát, ale i touha být někdo. Ne „sympatický kluk z kapely“, ale postava, kterou nejde přehlédnout. A tato touha ho formovala i další roky.
Zrod Falca: persona místo obyčejného Hölzela
Falco nebyl jen umělecké jméno. Byla to role. Podle běžně citovaných biografických údajů si ho spojil se jménem skokana na lyžích Falka Weißpfloga (odtud „Falco“).
Přijetím uměleckého jména se obyčejný Hölzel dostal do pozadí a dopředu jde Falco – ten chlap v obleku, co působí, jako by měl všechno pod kontrolou.
Jenže kontrola byla u Falca vždycky trochu iluze. Čím víc ho lidi brali jako hvězdu, tím víc musel tu hvězdu hrát. Trochu začarovaný kruh, ze kterého pak nebylo úniku.
Podzemí, basová kytara a vídeňská scéna
Falco začínal jako muzikant, který se nejdřív pohyboval v kapelách a projektech, než se z něj stala sólová značka. V jeho profilu se opakuje, že byl zpěvák i baskytarista a že se na scéně aktivně pohyboval už od poloviny 70. let.
Vídeň v té době nebyla jen „město valčíků“. Žila tu klubová kultura, nový pop, punkové nápady, směsice žánrů. Falco do toho zapadl přesně tím způsobem, jaký nelze přehlédnout: byl okázalý, drzý, někdy až nepříjemný – a tím pádem nepřehlédnutelný.
Část jeho kouzla byla v tom, že nepůsobil jako mladý kluk, co prosí o šanci. Působil jako někdo, kdo dá šanci vám, pokud ho budete bavit.
„Der Kommissar“: první velký zásah
V roce 1981 vyšel singl „Der Kommissar“ – jedna z věcí, která Falca vystřelila z lokálního rámce. Píseň napsal Falco společně s producentem Robertem Pongerem.
„Der Kommissar“ není jen hit – je to ukázka, jak Falco předběhl dobu. Mluvený projev, rytmika na hraně rapu, textová ironie, pocit „město po půlnoci“. V německy mluvících zemích to zabralo okamžitě a z Falca byl rázem někdo, koho se vyplatí sledovat.
Památník Falca
Falco 3 a Amadeus: moment, kdy se stalo nemožné
Nejslavnější kapitola přichází s albem Falco 3 a singlem „Rock Me Amadeus“. Skladba vyšla v Evropě v roce 1985 a napsal ji Falco s producenty a skladateli Robem a Ferdim Bollandovými (Bolland & Bolland).
A pak přišel moment, který z Falca udělal globální jméno: 29. března 1986 se „Rock Me Amadeus“ dostalo na 1. místo Billboard Hot 100. Dodnes se uvádí jako jediná německy zpívaná skladba, která kdy dosáhla na #1 v americkém Billboard Hot 100.
To je v popmusic obří věc i dnes – a v 80. letech to byla skoro sci-fi.
Proč to fungovalo? Jednak tam byla chytlavost a „novelty“ energie (píseň o Mozartovi zní už sama o sobě jako nápad, který by labelu mohl připadat riskantní). Ale zároveň Falco trefil archetyp: génius, sláva, skandál, idol, kterého milují i pomlouvají. To jsou motivy, které Falco znal z vlastní zkušenosti – a možná proto to uměl prodat tak přesvědčivě.
„Amadeus“ je často braný jako legrace, ale pod tím je cítit fascinace tím, jak společnost zachází s talentem. Vynese ho, vyždímá a pak se otočí k dalšímu.
„Vienna Calling“ a obraz města, které ho živilo
Krátce po „Amadeovi“ následovaly další zásadní věci: třeba „Vienna Calling“ – skladba, ve které se Vídeň neukazuje jako turistická pohlednice, ale jako živé, nervózní město. Ať už ji posloucháte jako pop, nebo jako náladovou reportáž, pořád je to jeden z nejlepších Falcových autoportrétů: protože Falco a Vídeň jsou propojené skoro pupeční šňůrou.
„Jeanny“: hit, který rozdělil publikum
V roce 1985 vyšla „Jeanny“ – skladba, která se stala obrovským hitem, ale zároveň vyvolala kontroverze kvůli příběhu a perspektivě vypravěče. „Jeanny“ byla široce diskutovaná, část rádií ji odmítala nebo omezovala a dodnes patří k Falcovým nejrozporuplnějším songům. (Konkrétní rozsah zákazů se lišil země od země a stanice od stanice).
Zároveň je doložitelné, že na ní spolupracovali Bolland & Bolland a že Ferdi Bolland později mluvil o tom, že ji vnímal jako protestní píseň na podporu žen.
V těchto chvílích Falco působil jako někdo, kdo rád stojí na hraně: buď proto, že mu to přišlo umělecky správné, nebo proto, že provokace byla palivem jeho značky. Možná platilo obojí.
Sláva jako práce na plný úvazek
Po americkém #1 se Falco ocitl ve stavu, kdy už nebyl jen hudebník. Byl produkt, fenomén, tvář. Zní to jako splněný sen, ale ve skutečnosti to byl tvrdý režim: promo, rozhovory, tlak na další hit, do toho osobní život, který spíš jen protéká mezi prsty.
Falco byl navíc typ umělce, který hodně stavěl na image. Elegantní, chladný, povýšený. Čím dál tím víc si ten obraz musel udržovat – protože publikum a média už mu nechtěla dovolit „být obyčejný člověk“. Chtěli Falca.
Pravděpodobně někde tady se začal prohlubovat jeho vnitřní konflikt: Jméno Falco jako brnění vs. Falco jako synonymum vězení. Vrcholy střídaly propady a návraty, jako by nikdy nemohl najít stabilní polohu. K tomu se netajil tím, že má velmi blízko k alkoholu. Ostatně pohyboval se noční Vídní, kde alkohol tekl proudem a drogy také nebyly nic neznámého. U Falca oficiálně neexistuje žádný důkaz, že by bral drogy, ale ta možnost je celkem pravděpodobná - nejčastěji se zmiňuje kokain, který je častým společníkem (nejen) mnoha slavných.
Devadesátky: hledání místa ve světě, který se změnil
Po osmdesátkách už nebyl pop stejný. Přišla nová vlna žánrů, jiné hvězdy, jiný způsob konzumace hudby. Falco dál vydával a hrál, ale status „globální senzace“ už se z principu těžko opakuje. Podle přehledů jeho kariéry však byl aktivní až do smrti v roce 1998. V době smrti plánoval comeback, který se paradoxně částečně naplnil posmrtným úspěchem.
Smrt v Dominikánské republice: náraz, který uzavřel příběh
6. února 1998 došlo v Dominikánské republice k autonehodě: Falco jel v Mitsubishi Pajero, které se srazilo s autobusem. Utrpěl zranění, kterým podlehl.
Jeho tělo bylo převezeno zpět do Rakouska a je pohřben na Vídeňském centrálním hřbitově.
V tu chvíli se z živého, komplikovaného člověka rychle stává legenda.
„Out of the Dark“: posmrtný hit a zvláštní dozvuk
Krátce po smrti vyšlo album Out of the Dark (Into the Light) a stejnojmenná skladba se stala jednou z jeho nejznámějších – posmrtně.
Na tom je cosi mrazivého i symbolického: zpěvák, který celý život pracoval s temnějšími motivy slávy a identity, získá velkou vlnu pozornosti právě poté, co odejde.
Když posloucháte Falca zpětně, můžete mít občas pocit, že jeho tvorba byla deník člověka, který se snažil přežít vlastní tempo. Něco ve smyslu „žil tak naplno a tak na hraně, až ho to semlelo“.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.timetravel-vienna.at/en/falco-from-commissioner-to-superstar/
https://en.wikipedia.org/wiki/Falco_%28musician%29
https://daily.redbullmusicacademy.com/2017/01/becoming-falco
https://vinylwriters.com/falco-a-mad-and-exhalted-genius/
https://splendidfredmagazine.com/2021/04/05/scandal-calling-the-story-of-falco-austrias-biggest-popstar-by-jacob-wingate-bishop/
https://things-in-my-head.com/2017/11/09/celebrating-the-life-of-falco/
https://www.redbull.com/int-en/5-things-you-should-know-about-austrian-musician-falco
