Článek
6. srpen 1945 byl obyčejný letní den, který se ale v jedné vteřině změnil v něco, co do té doby lidstvo nezažilo – a co dodnes vyvolává pocit úzkosti, strachu a obav.
Abychom pochopili, co se ten den stalo, musíme se na chvilku vrátit o pár týdnů zpátky. V Evropě už bylo hotovo – Německo kapitulovalo v květnu 1945. V Pacifiku se ale válka táhla dál, tvrdě a krvavě. Spojenci postupovali ostrov po ostrově, často za cenu obrovských ztrát, a japonská armáda dávala najevo, že se nevzdá snadno. Americké vedení tak řešilo dvě věci najednou: jak Japonsko donutit ke kapitulaci a jak to udělat způsobem, který bude politicky obhajitelný a přitom vojensky „účinný“.
V červenci 1945 zazněla z Potsdamské deklarace výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Japonsko ji ale nepřijalo. V té době však už existovala zbraň, o níž ještě před pár lety většina fyziků mluvila spíš jako o teoretické možnosti.
Atomová bomba nebyla vyvinutá jako „jedna velká puma“. Byla to úplně jiná kategorie: jediný výbuch, který dokáže zničit město – a zároveň dlouhodobě zasáhnout lidi, kteří přežijí první minuty. V srpnu 1945 se Spojené státy rozhodly tuhle zbraň použít. 6. srpna padla volba na Hirošimu.
Dopis od generála Thomase Handyho ohledně útoku atomovými bombami
Ráno, které vypadalo normálně
Hirošima tehdy nebyla jen „další město na mapě“. Byla to důležitá průmyslová a zároveň vojenská křižovatka – a přitom pořád patřila mezi velká místa, která ještě nezažila nálet, po němž by nezbylo nic než spáleniště. Právě i díky tomu se hodila jako cíl pro útok nového typu, u kterého šlo mimo jiné o to, aby se daly účinky co nejjasněji vyhodnotit. Ráno 6. srpna bylo jasné a teplé. Lidé vycházeli z domů a mířili do práce nebo na úřady, děti šly do škol a někteří byli přidělení na demoliční práce – bouraly se domy, aby vznikly protipožární pásy. V ulicích se potkávali civilisté i vojáci a odhady mluví o tom, že v době útoku bylo v Hirošimě zhruba 350 000 lidí.
Japonské varovné systémy v ten den fungovaly, ale zároveň už byly lidé unavení a otupělí opakovanými poplachy. Podle dobových záznamů se poplachy v Hirošimě v noci a ráno měnily – nejdřív varování, pak odvolání. Je důležité si uvědomit, že mnoho lidí už nevyráželo do krytů pokaždé. U běžných průzkumných letů to často znamenalo hodinu strachu kvůli něčemu, co nakonec nepřišlo.
Krátce po sedmé hodině ranní (podle některých amerických záznamů kolem 7:15) byla bomba na palubě letounu definitivně připravena.
Letadlo nad městem
Bombardér B-29 Enola Gay odstartoval z ostrova Tinian časně ráno a letěl několik hodin směrem k Japonsku. Hirošima byla hlavním cílem mise. Přítomny byly i další stroje, které měly měřit účinky výbuchu a pořizovat záznamy.
V 8:09 místního času zahájil pilot bombový náletový běh a kontrolu převzal bombometčík. V 8:15 byla bomba „Little Boy“ vypuštěna. Padala přibližně 44 sekund a explodovala ve vzduchu zhruba 600 metrů nad městem (v literatuře se uvádějí mírně odlišná čísla, ale řádově jde o tuto výšku).
Lidé dole neměli šanci pochopit, co se děje. Než k nim doletěl zvuk, přišlo světlo a teplo. Žár.
Enola Gay nesl bombu Little Boy. Posádka včetně pozemních pracovníků
Záblesk, který změnil fyziku v realitu
Výbuch uvolnil energii ve třech hlavních podobách: oslnivý záblesk tepelného záření, tlaková vlna a ionizující záření. Tyto složky nepůsobí odděleně – spíš se překrývají a násobí. V centru města se v prvních okamžicích stalo několik věcí naráz: lidé byli spáleni na prach, budovy se bortily, hořlavé materiály se vzněcovaly a v krátkém čase se z ohnisek požárů začal rodit mohutný požár, který město dusil a pohlcoval.
Spousta lidí neměla žádnou šanci. Zemřeli hned během prvních vteřin – žár a tlaková vlna. Další přežili jen zdánlivě: měli zranění, která byla ve skutečnosti smrtelná, a umírali ještě v dalších hodinách a dnech. Často úplně bez pomoci, protože i nemocnice, ordinace a personál zasáhl výbuch stejně jako zbytek města. Když se pak někdo snažil sečíst mrtvé, narazil na problém: chaos, spálené nebo ztracené záznamy a taky fakt, že v Hirošimě nebyli jen „místní“ – byli tam mobilizovaní pracovníci, vojáci i lidé, kteří se do města dostali jako evakuovaní. I proto se čísla v různých zdrojích liší. Nejčastěji se uvádí, že do konce roku 1945 zemřelo v Hirošimě přibližně 140 000 lidí.
První hodiny: město bez města
Popisy přeživších se shodují v jedné věci: bezprostředně po výbuchu byl svět rozpadlý, zaprášený, bez kontur. Jeden z nejznámějších svědků, fotograf Yoshito Matsushige, patří k těm, kteří dokázali po výbuchu pořídit několik záběrů – a i on později říkal, že v prachu bylo těžké vůbec něco vidět.
Lidé s popáleninami se snažili dostat k vodě. Řeky a kanály se staly místem úlevy i smrti – mnozí tam spadli nebo se v nich utopili, protože neměli sílu. Komunikace se zhroutila, úřady zmizely, doprava nefungovala. A protože v Hirošimě nešlo o běžný nálet, okolní oblasti dlouhé hodiny nechápaly, co se stalo.
Do toho přišel jev, který se do paměti zapsal jako „černý déšť“ – srážky smíšené s popelem a prachem, často radioaktivně kontaminované. Ne každý, kdo v ten den zmokl, si uvědomoval, že to není obyčejná špína. Tehdy nikdo neznal pojmenování pro „radiační spad“ v městských ulicích.
Hirošima byla v podstatě srovnána se zemí
„Stín“ na schodech: nejslavnější otisk toho dne
Nejznámější „stín“ z Hirošimy se nacházel na kamenných schodech u pobočky Sumitomo Bank v centru města. Vypadá jako tmavá silueta postavy, která seděla – otisk těla i s náznakem nohou. Po válce se z toho stal symbol: člověk seděl, čekal, v další vteřině zmizel a zůstal po něm jen obraz. Tahle verze příběhu se opakuje téměř všude.
Je to opravdu stín?
Nejde o „stín“ ve smyslu stínu od slunce. Nejde ani o to, že by „tělo bylo vypálené do kamene“ jako do fotografie. Mechanismus vzniku je až krutě jednoduchý: tepelný záblesk „vybělil“ povrch kamene. Tam, kde byl kámen přímo vystaven sálavému teplu, došlo k zesvětlení/změně povrchu. Tam, kde teplo zakrylo lidské tělo, zůstal povrch tmavší, protože byl odstíněn. Tělo tak fungovalo jako překážka – jako šablona. Výsledkem je negativ: nikoli „obrys přidaný“, ale „obrys ušetřený“ před změnou povrchu.
Při rekonstrukci budovy byly schody odstraněny a dnes jsou v muzeu
Tvrzení, že člověk se vypařil tak rychle, že po něm zůstal stín, tak není pravdivé. Realita je taková, že v bezprostřední blízkosti epicentra lidé skutečně umírali okamžitě a někteří byli spáleni natolik, že se po nich téměř nic nezachovalo – ale tzv. „stíny“ jsou především kontrastní otisky na materiálu. To ovšem nic nemění na tragédii okamžiku a tyto „skvrny“ se i tak nazývají stíny, byť v jiném významu.
Co se se schody stalo později?
Po válce se pobočka banky znovu otevřela, místo se stalo známým a lidé tam chodili „vidět to na vlastní oči“. Jenže kámen je materiál, který stárne. A ten otisk se postupně opotřebovával. Proto bankovní instituce a město podnikly kroky k ochraně: v 50. a 60. letech byla oblast postupně ohrazená a později zakrytá (uvádí se ochranné krytí sklem, aby se zabránilo dalšímu poškození).
Klíčový moment přišel v roce 1971, kdy byla budova banky přestavěna. Schody s otiskem byly tehdy odstraněny a předány Hirošimskému pamětnímu muzeu míru, kde jsou uchovávány jako exponát.
Tím se z „místa ve městě“ stal „artefakt v instituci“. Má to dvě stránky: na jednu stranu je to zachráněné před zničením, na druhou stranu se z toho stává exponát, který člověk vidí v kontextu vitríny, popisku a ticha muzea.
Budova banky, na jejíchž schodech „stín“ zůstal
Odpoledne a noc: když začnou přicházet další smrti
Hirošima nebyla jen o prvních minutách. V dalších dnech začalo umírání, které zvenčí dlouho nedávalo smysl. Lidé, kteří vypadali relativně v pořádku, se náhle zhoršovali: horečky, zvracení, krvácení, slabost, infekce. Dnes to popisujeme jako akutní radiační syndrom a následky ozáření, ale tehdy to bylo „záhadné onemocnění“. Zdravotníci pracovali v podmínkách, které byly prakticky nemožné. Mnoho nemocnic a ordinací bylo zničeno, personál mrtvý nebo zraněný.
Čas však plynul dál a Hirošima nebyl ojedinělý případ. Byla ukázkou, co se stane, když Japonsko nebude kapitulovat. 9. srpna následovalo Nagasaki.
Někteří přežili. Ale zdaleka neměli vyhráno a mnozí trpěli po zbytek života.
Co následovalo po 6. srpnu
6. srpen je datum, které se často vypráví jako „den, kdy válka skončila“. Jenže válka ten den neskončila. Po Hirošimě přišlo Nagasaki, poté rozhodování japonského vedení a až 15. srpna 1945 Japonsko oznámilo kapitulaci.
Město Hirošima se muselo znovu postavit. Nejen budovy, ale celý městský systém - správa města, zdravotnictví, školy… Lidé, kteří výbuch přežili, žili roky s nemocemi a následky, které nebyly ihned vidět, ale lidé kvůli nim trpěli. Kromě zdravotních problémů si tito lidé nesli i sociální stigma a také strach z dědičnosti, z toho, že své zdravotní potíže předají svým potomkům.
Nově postavená Hirošima, něco však zůstalo jako připomínka onoho dne
Z Hirošimy se nakonec stal globální symbol míru a varování před jadernou válkou. A „stín“ na schodech je jednou z připomínek, jak strašlivá by taková válka byla. V jednu chvíli člověk je - a v další vteřině už není.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://visual-archives-hiroshima.jp/en/damage
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/atomic-bomb-hiroshima
https://www.reuters.com/world/atomic-bombings-hiroshima-nagasaki-2025-08-05
https://www.icanw.org/hiroshima_and_nagasaki_bombings
https://thebulletin.org/2020/08/counting-the-dead-at-hiroshima-and-nagasaki
https://en.wikipedia.org/wiki/Human_Shadow_Etched_in_Stone
https://visit.archives.gov/whats-on/explore-exhibits/atomic-bombing-hiroshima-and-nagasaki
