Genrich Jagoda: šéf NKVD pomáhal budovat Stalinův teror, nakonec skončil před popravčí četou

V dějinách stalinského Sovětského svazu se objevovaly zvláštní postavy. Nebyli to velcí řečníci, ani ideologové. Nebyly to veřejně dobře známé osoby. Ale byli to lidé, kteří ve svých rukou zkoncentrovali obrovskou moc. Nepřesvědčovali davy na tribunách, ale podepisovali zatýkací rozkazy, dohlíželi na vyšetřování, organizovali tábory, řídili aparát, který uměl člověka vymazat ze života během několika hodin. Genrich Grigorjevič Jagoda patřil přesně k nim. Nebyl to muž, který stál vedle Stalina na každé slavné fotografii, ale byl to jeden z těch, bez nichž by stalinistický systém nefungoval tak, jak fungoval.

Jagoda bývá dnes uváděn hlavně jako šéf NKVD z let 1934 až 1936, tedy jako předchůdce Nikolaje Ježova. Jeho význam nezačal až ve chvíli, kdy usedl do čela NKVD. Ve skutečnosti vyrůstal spolu se samotným sovětským bezpečnostním aparátem. Prošel Čekou, GPU i OGPU, léta dělal zástupce, interního organizátora, vykonavatele špinavé práce a člověka, který dovedl přetavit politickou vůli ve správní mechanismus. Nebyl to zakladatel systému, tím byl Felix Dzeržinskij, ale byl to jeden z těch, kdo z něj udělali každodenní nástroj moci.

U Jagodova narození a raného původu je zajímavé už to, že ani základní encyklopedické údaje nejsou ve všech zdrojích úplně stejné. Britannica uvádí rok 1891 a jako místo narození Lodž v tehdejší Ruské říši, jiné referenční zdroje ho zase spojují s Rybinskem v Jaroslavské gubernii a s prostředím Nižního Novgorodu. YIVO navíc připomíná, že se narodil jako Genoch Gershevič do židovské rodiny v prostoru tehdejší Jaroslavské gubernie. U lidí z okraje carského impéria, z rodin řemeslníků a drobných živnostníků, bývají podobné nejasnosti častější a zároveň ukazují, jak neuspořádané a pohyblivé bylo prostředí, z něhož část budoucích bolševických kádrů vzešla. Jisté je, že pocházel z židovské rodiny a že nešel cestou klasického vysokého vzdělání ani tradiční kariéry. Nevyrůstal jako budoucí státník, ale jako chlapec z poměrně obyčejného, spíš skromného prostředí.

Jeho rodina byla řemeslnická. Různé zdroje mluví o otci jako o klenotníkovi, rytci, tiskaři nebo člověku z drobného řemeslnického prostředí. I v tom je vidět, že Jagodův původ nebyl vznešený ani politicky výjimečný. Důležité ale je, že už v mládí přišel do styku s prostředím, v němž se spojovala dělnická nespokojenost, tisk ilegálních materiálů a revoluční podhoubí po roce 1905. Podle některých životopisných údajů pracoval jako učeň, pomocník v technických profesích a později i jako lékárenský asistent; jiné zdroje ho popisují jako člověka s praktickou, ne akademickou průpravou. V každém případě nešlo o budoucího teoretika marxismu, ale o muže, který od začátku patřil k lidem schopným pohybovat se mezi organizací, technickou prací a ilegální činností.

Uměl fungovat uvnitř aparátu. Uměl být loajální, uměl být užitečný a uměl převzít odpovědnost za věci, které se veřejně neoslavovaly, ale bez nichž bolševická moc nemohla přežít. Takových lidí bylo v revolučních hnutích vždycky hodně, ale jen někteří došli tak vysoko jako on.

Jagoda sám později tvrdil, že se do revoluční činnosti zapojil velmi brzy, prakticky už jako dospívající chlapec, a že se kolem roku 1905–1907 pohyboval v prostředí ilegálního tisku a dělnických bojových skupin v oblasti Nižního Novgorodu. Stejně jako u mnoha jiných bolševických kádrových životopisů je potřeba mít na paměti, že pozdější autobiografické údaje mohly být částečně stylizované. Přesto je z různých zdrojů patrné, že se na levici skutečně napojil mladý a že byl spojen s revolučním prostředím už před první světovou válkou. Britannica uvádí, že se k bolševikům připojil roku 1907. YIVO také řadí jeho vstup do revolučního tábora do předrevolučních let a připomíná jeho vazby na okruh Jakova Sverdlova, jednoho z významných bolševiků.

Na Jagodovi je vidět, jak bolševické hnutí fungovalo jako sociální výtah pro část lidí z nižších vrstev a menšinového prostředí. V carském Rusku by se muž s takovým původem jen těžko dostával k vysoké státní moci. Revoluce podobné kariéry nejen umožnila, ale přímo vytvářela. Jenže cena za takový vzestup bývala vysoká: loajalita ke straně a k jejím metodám musela být naprostá. Jagoda se právě v tomhle prostředí naučil to, co později zúročil dokonale – nevyčnívat víc, než je třeba, ale být po ruce ve chvíli, kdy režim potřebuje poslušný, energický a bezohledný výkon.

Za první světové války sloužil v carské armádě. Byl vojákem a dosáhl hodnosti svobodníka nebo desátníka, přičemž byl i zraněn. Válka byla pro celou generaci ruských revolucionářů obrovským předělem. Rozvrátila stát, zničila autoritu režimu a zároveň naučila tisíce mužů fungovat v prostředí násilí, chaosu a tvrdé kázně. U Jagody to pak po roce 1917 nejspíš usnadnilo přechod do světa, kde se politická práce velmi rychle spojila s represí a ozbrojenou mocí.

Po pádu carského režimu a po bolševickém převzetí moci se Jagoda zařadil do nového světa vítězů. V roce 1917 pracoval kolem listu Soldatskaja pravda a účastnil se revolučního dění v Petrohradě. Do bezpečnostního aparátu vstoupil v listopadu 1919, kdy už občanská válka běžela naplno a bolševický stát zoufale potřeboval lidi ochotné dělat všechno, co bylo potřeba k udržení moci. Právě tehdy vstoupil do Čeky, první sovětské politické policie. Do roku 1920 už byl členem jejího kolegia. To je mimořádně rychlý vzestup. Znamená to, že si ho vedení muselo všimnout jako člověka výkonného, loajálního a použitelného pro citlivé úkoly.

Čeka a její nástupnické organizace nevznikly jako klasická policie. Byly to instituce vytvořené pro obranu revoluce, ale velmi rychle se proměnily v nástroj teroru. Potlačovaly opozici, vyhledávaly „kontrarevoluci“, zasahovaly proti skutečným i domnělým nepřátelům a pracovaly s široce vykládanými obviněními. Kdo v takové struktuře stoupal vzhůru, nestoupal tam navzdory brutalitě systému, ale právě díky tomu, že v něm uměl fungovat. Jagoda se postupně vypracoval přes různé posty v Čece, GPU a OGPU. Vedl zvláštní oddělení, politický dohled a postupně se z něj stal jeden z nejdůležitějších profesionálů sovětské státní bezpečnosti.

Po smrti Felixe Dzeržinského a za éry Vjačeslava Menžinského jeho význam ještě vzrostl. Menžinskij byl dlouhodobě vážně nemocný a reálný chod organizace tak z velké části zajišťovali jeho podřízení. V posledních dvou letech Menžinského života Jagoda v podstatě represivní orgány fakticky řídil. Ještě nebyl formálně nejvyšší, ale už měl v rukou každodenní provoz mašinerie, která sledovala, vyslýchala, zatýkala a posílala lidi do táborů. Právě tehdy se z něj stal nepostradatelný správce strachu.

Roku 1934 zemřel Menžinskij a OGPU byla začleněna do nově vytvořeného NKVD. Jagoda se stal jeho prvním lidovým komisařem. Tím se ocitl na vrcholu. Britannica uvádí, že se stal členem ústředního výboru a převzal vedení nově organizovaného komisariátu vnitra, do něhož byla politická policie včleněna. Nebyl už jen technikem represí v zákulisí; od této chvíle stál v čele instituce, která spojovala bezpečnostní, vězeňské i táborové složky státu. Byl jedním z nejmocnějších mužů Sovětského svazu.

Dostat se na tuhle pozici neznamenalo jen být schopný úředník. Znamenalo to mít Stalinovu důvěru, nebo přesněji řečeno být pro Stalina užitečný. Stalin si kolem sebe neudržoval lidi proto, že by jim důvěřoval lidsky. Držel si je, dokud plnili úkol. Jagoda byl typem funkcionáře, který se mu hodil. Nebyl to nezávislý politik se silnou vlastní základnou. Nebyl to člověk, který by mohl oslovovat masy. Byl to aparátčík. A právě takové Stalin potřeboval nejvíc – muže, kteří dovedou proměnit jeho vůli v protokoly, příkazy, vyšetřovací konstrukce a seznamy jmen.

Jeho kariéru navíc posilovalo to, že se podílel na boji proti Stalinovým protivníkům uvnitř strany. Už v předchozích letech se bezpečnostní aparát používal nejen proti otevřené opozici, ale i proti vnitrostranickým rivalům. Jagoda na tom měl podíl. Nebyl tedy jen policistou ve státním smyslu. Byl součástí mechanismu, který z bolševické strany postupně dělal uzavřený mocenský útvar ovládaný jedním mužem.

S Jagodovým jménem je neoddělitelně spojen i rozvoj systému nucených prací. Už od roku 1930 měl na starosti systém táborů nucené práce v Sovětském svazu. To byl trestní systém, hospodářský nástroj a forma kolonizace a exploatace obrovského prostoru Sovětského svazu najednou. Lidi do něj neposílali jen proto, aby byli izolováni; režim z nich chtěl vytěžit práci, suroviny a výkon.

Gulag se jako oficiální systém začal formovat na začátku třicátých let pod dohledem sovětské tajné policie. Zpočátku to možná ještě nepůsobilo jako něco, co jednou proroste celou zemí, ale velmi rychle se z něj stal obrovský svět táborů, kolonií a pracovních zařízení, kam mizely statisíce lidí. Vězňové byli nasazováni tam, kde stát potřeboval levnou a poslušnou pracovní sílu – do dolů, do lesů, na stavby, k železnicím i na gigantické vodní projekty. Nešlo jen o vězení v běžném smyslu. Byla to továrna na vyčerpání, hlad a smrt. Lidé pracovali do úmoru, v mrazech i v bahně, často podvyživení, nemocní a bez reálné šance uniknout. Kdo nevydržel tempo, jednoduše odpadl.

Jagoda tenhle systém nevymyslel od nuly a nebyl jeho jediným tvůrcem. Patřil ale k lidem, kteří ho pomáhali řídit ve chvíli, kdy se z něj stával jeden z hlavních nástrojů stalinské moci. Nešlo už jen o trestání odpůrců režimu. Tábory se měnily i v hospodářský nástroj. Stát z vězňů ždímal práci a zároveň na jejich utrpení stavěl vlastní představu o síle a pořádku.

Snad nejznámějším symbolem téhle doby byl Bělomořsko-baltský kanál, budovaný v letech 1930 až 1933 převážně rukama vězňů. Sovětská propaganda z něj udělala výstavní projekt socialismu, skoro důkaz, že nový režim dokáže nemožné. Jenže za tím obrazem stála mnohem syrovější skutečnost. Kanál vznikal za strašlivých podmínek, v nelidském tempu a za cenu obrovského množství lidského utrpení. To, co režim ukazoval jako technický triumf, bylo ve skutečnosti také mementem, kolik životů je ochoten obětovat kvůli vlastní slávě.

Právě v tom byl ten systém děsivý. Nešlo jen o to, že využíval nucenou práci. On ji ještě vydával za důkaz pokroku. Měl ukázat, že stát dovede zkrotit přírodu, přetvořit krajinu a současně „převychovat“ člověka. Ve skutečnosti ale ukazoval něco jiného: že lidský život měl v tomhle mechanismu cenu jen do té míry, dokud z něj šlo dostat výkon.

O Jagodovi se navíc později vyprávělo, že při svém procesu prosil Stalina o milost a připomínal mu, že pro něj vybudoval dva velké kanály. Těžko říct, zda to skutečně zaznělo přesně takhle. I kdyby ne, vystihuje to podstatu jeho pádu docela přesně. Patřil k lidem, kteří věřili, že oddaná služba režimu je ochrání. Jenže v Stalinově světě nechránila vůbec nic. Ani muže, kteří pomáhali ten systém budovat.

Když byl v prosinci 1934 zavražděn leningradský stranický vůdce Sergej Kirov, otevřela se jedna z nejtemnějších kapitol sovětských dějin. Kirovova smrt se stala záminkou k rozsáhlému utažení šroubů. Britannica dokonce uvádí, že existují indicie, že Jagoda hrál roli při „inscenování“ nebo umožnění Kirovovy vraždy. Kolem této otázky se však historici přou a definitivní jistotu nemáme. Ale už samotný fakt, že takové podezření existuje a že Jagodova role byla spojována s touto událostí, ukazuje, jak hluboko byl vtažen do nejvyšších pater mocenských her.

Jisté je, že právě po Kirovově smrti se represivní mechanismus začal rozbíhat ve výrazně větším měřítku. Jagoda jako šéf NKVD sehrál zásadní roli při přípravě prvního moskevského procesu v srpnu 1936. Jagoda připravil první veřejný proces, v němž Zinovjev, Kameněv a další obžalovaní přiznali neuvěřitelná obvinění a byli následně popraveni. Tady se ukázalo, co Jagoda uměl nejlépe: proměnit politické rozhodnutí ve vyšetřovací a soudní divadlo, které mělo působit legálně, ale ve skutečnosti bylo předem připraveným nástrojem likvidace.

Moskevské procesy nebyly obyčejné soudy. Byly to demonstrace moci. Měly ukázat, že všichni Stalinovi protivníci jsou nejen poražení, ale i morálně rozložení, že se sami „přiznávají“ ke zradě, spiknutí, teroru a službě cizím mocnostem. V tom spočívala jejich psychologická síla. A Jagoda byl jedním z mužů, kteří pomáhali tomuto „divadlu“. Bez lidí jeho typu by se stalinská represe nedala tak účinně zabalit do formy státní legality.

Nejkrvavější fáze Velkého teroru však bývá spojována spíš se jménem Ježov než Jagoda. Některé zdroje dokonce naznačují, že Stalin mohl být s Jagodou nespokojen i proto, že postupoval málo energicky a nezabíral dost hluboko do vlastního aparátu. Ve stalinském systému to ovšem neznamenalo polehčující okolnost. Znamenalo to, že je čas na výměnu.

Na otázku, čeho se Jagoda dopustil, nejde odpovědět jednou větou. Nebyl sériovým vrahem v běžném slova smyslu, nebyl ani vojenským velitelem, který by osobně vedl jednotky do boje. Byl správcem represivní soustavy. A to je někdy ještě horší. Je spojován s rozšiřováním Gulagu, se systémem nucené práce, s politickými procesy, s vyšetřovacími konstrukcemi a s represí namířenou proti skutečným i domnělým protivníkům režimu. Za jeho vedení bylo v letech 1934–1935 zatčeno přes čtvrt milionu lidí a že pod jeho správou byl Gulag výrazně rozšířen.

Je také spojován s prvními velkými čistkami v armádě a ve straně, byť vrchol vojenského teroru přišel až po jeho pádu. Důležitější než jednotlivé kauzy je ale celkový charakter jeho práce. Jagoda nebyl člověk jedné spektakulární vraždy, nýbrž člověk systému, který po tisících vytvářel zadržené, vyslýchané, odsouzené a deportované.

Jagodův osobní život je zajímavý i proto, že trochu nabourává stereotyp raného bolševika jako asketického fanatika. Oženil se s Idou Averbachovou, ženou z rodiny napojené na bolševické elity. YIVO připomíná, že byla neteří Jakova Sverdlova. Tím se Jagoda ještě víc propojil s vnitřním kruhem revoluční moci. Manželství tedy nebylo jen soukromá věc; v bolševickém světě takové vazby znamenaly i politický kapitál.

Současně ale kolem Jagody dlouho kolovala pověst muže, který měl rád pohodlí, luxus a soukromé požitky. Některé pozdější zprávy z vyšetřování po jeho zatčení popisovaly nalezené bohaté zařízení, sbírky, erotické materiály a věci, které měly v očích veřejnosti zdůraznit jeho morální zkaženost. Tyto materiály však vznikaly v době, kdy už byl odsouzený k pádu, a sovětská propaganda měla silný zájem vykreslit ho nejen jako politického zrádce, ale i jako mravní zrůdu. Ne všechno je proto možné brát doslova. Přesto se zdá, že Jagoda skutečně nepatřil k puritánům a že žil způsobem, který se od oficiálního revolučního ideálu skromnosti dost lišil.

Lidé jako Jagoda bývali navenek správci státní disciplíny, ale uvnitř aparátu často žili v prostředí privilegií, známostí a osobních vazeb. Stalinismus nebyl jen systémem ideologie; byl i systémem dvoru, strachu a výjimek pro vyvolené. Jagoda byl dlouho jedním z těch vyvolených. Měl přístup k moci, ochraně i výsadám. To všechno ovšem platilo jen do chvíle, kdy se Stalin rozhodl, že už ho nepotřebuje.

V září 1936 byl Jagoda z čela NKVD odvolán a nahrazen Nikolajem Ježovem. Formálně dostal ještě funkci lidového komisaře spojů, ale v podmínkách stalinské moci to spíš vypadalo jako odklizení stranou než skutečný nový začátek. Britannica výslovně uvádí, že byl z úřadu odstraněn a o rok později se sám stal obětí čistek, které pomáhal rozjet. V systému, který sám pomáhal budovat, neexistovala zásluha, která by člověka chránila. Užitek ze včerejška neznamenal jistotu pro zítřek.

V roce 1937 byl zatčen. Obvinění proti němu byla obrovská směsice všeho, co se ve stalinských procesech používalo: spiknutí, sabotáž, špionáž, trockismus, spoluúčast na vraždách, rozklad státu. Ve třetím velkém veřejném procesu z roku 1938 byl obviněn i z podílu na Kirovově smrti a z toho, že nařídil lékařům zavraždit Menžinského, Maxima Gorkého a Kujbyševa. Tvrzení o vraždě se stalo součástí procesu, ale to, že byl Jagoda z vraždy obviněn a dokonce se „přiznal“, ještě neznamená, že jde o historicky prokázanou pravdu. U stalinských procesů je naopak rozumnější vycházet z toho, že šlo převážně o vykonstruovaná či vynucená přiznání.

Jagoda byl bezpochyby těžce spoluzodpovědný za represivní stát. Ale to ještě neznamená, že všechno, z čeho ho Stalinův režim obvinil, byla pravda. Totalitní systém si nevybírá mezi fakty a lží podle reality, nýbrž podle potřeby. Jagoda tak mohl být současně pachatelem v historickém smyslu a zároveň obětí vykonstruovaného procesu v právním smyslu.

Ve třetím moskevském procesu v březnu 1938 usedl Jagoda mezi obžalované jako muž, který ještě nedávno stál prakticky nad životem a smrtí jiných. Teď se ocitl v opačné roli. 13. března byl odsouzen a krátce poté zastřelen; datum popravy se uvádí 15. března 1938. Tím skončila jeho kariéra i život. Z člověka, který byl jedním z nejmocnějších v zemi, se během krátké doby stal odsouzenec, jehož jméno mělo být použito jako další důkaz všudypřítomné „zrady“.

Ale stalinské čistky nekončily u jednotlivce. Postihovaly i rodiny. Materiály dohledatelné ve veřejných databázích represí i přehledové zdroje uvádějí, že jeho manželka Ida Averbachová byla rovněž zatčena a roku 1938 zastřelena. Postiženi byli i další příbuzní. To byl pro stalinský systém typický mechanismus: když člověk padl, padala s ním často celá jeho sociální síť. Jako by režim chtěl vymazat nejen konkrétního člověka, ale i vzpomínku na něj, jeho vazby a možnost, že po něm zůstane nějaké živé zázemí.

Genrich Jagoda nebyl náhodná postava někde na okraji dějin. Byl to jeden z mužů, kteří pomáhali proměnit sovětský stát v aparát systematické represe. Pocházel z poměrně obyčejného prostředí, bez velkého vzdělání, ale s talentem pro aparát, poslušnost a bezohledný výkon. Vyrostl z ilegálního revolucionáře v profesionála tajné policie. Stal se správcem táborového systému, šéfem NKVD, organizátorem prvních velkých procesů a jedním z pilířů režimu, který dovedl zavírat a ničit lidi ve velkém. Přitom sám dlouho žil jako privilegovaný muž uprostřed moci. Nakonec ale dopadl stejně jako mnozí před ním: byl odvolán, zatčen, veřejně zničen a zastřelen.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/biography/Genrikh-Grigoryevich-Yagoda

https://www.ebsco.com/research-starters/history/genrikh-yagoda

https://spartacus-educational.com/RUSyagoda.htm

https://encyclopedia.yivo.org/article/881

https://www.irishtimes.com/news/world/europe/gulag-history-an-unhealed-wound-as-russia-takes-authoritarian-turn-1.4687873

https://grokipedia.com/page/Genrikh_Yagoda

https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/yagoda-genrikh-grigorevich

https://www.britannica.com/place/Gulag