Geraldine se v 66 vydala na Apalačskou stezku. Zemřela hlady, našli ji po dvou letech i s deníkem

Když Geraldine Largay na jaře 2013 otevřela doma skříň se svým pečlivě vyskládaným vybavením, člověka by napadlo, že jde o výbavu z dřívějších cest, nikoliv výbavu na cestu, která ji teprve čeká. Vařič, spacák, lehký stan, pár náhradních ponožek, deník, tužka. Měla šestašedesát, přezdívku Inchworm – „housenka“ – a povahu člověka, který nerad spěchá, ale pomalu jde dál, krok za krokem, právě jako ta housenka. Apalačská stezka pro ni nebyla sportovním výkonem. Byla to cesta, kterou chtěla projít s hlavou vztyčenou a s tichým uspokojením, že i velké věci se dají zvládnout pomalu a s vytrvalostí, která jí byla vlastní.

Opírala se o rytmus jednoduchého dne: vyrazit brzy, držet se bílých značek, občas se zastavit a podívat kolem. Výměnný systém s manželem Georgem byl promyšlený. On jezdil autem a na dohodnutých místech jí nechával zásoby nebo na ni čekal; ona šla pěšky po stezce. Vzkazy si předávali přes malé papírky v krabičkách s jídlem, někdy si zavolali z údolí, kde byl signál. Byli sehraní, skromní, spokojení s tím, že každý si plní své sny a zároveň je oporou druhému.

Geraldine na trase přibírala další drobnosti: jména lidí, které potkala, pár historek z přístřešků, pár značek na mapě. Do deníku si psala stručně. Časové značky, kolik ušla, co jedla, co plánuje. Nic okázalého, jen poctivá stopa.

Apalačská stezka (Appalachian Trail) je jedna z nejznámějších dálkových tras světa. Vede přes čtrnáct států USA, zhruba od pohoří Blue Ridge v Georgii až po vrchol Mount Katahdin v Maine. Měří okolo 3 500 kilometrů a je značená jednoduchými bílými pruhy na stromech a kamenech, kterým místní říkají „blazes“. O většinu údržby se starají dobrovolníci z klubů a spolků. Trasa střídá uklidňující lesní hřebeny s náročnými kamenitými úseky, prudké výstupy s bahnitými sedly a staré lesní cesty s neprostupnou houštinou.

Na jaře a v létě ji zkouší projít tisíce lidí; jen menší část z nich zvládne celou délku v jednom tahu. Chodí se s minimem věcí, spí se ve stanech nebo v jednoduchých přístřešcích, s jídlem na pár dní a s vědomím, že mobilní signál je často sporadický a počasí se v horách umí změnit během hodin. Je to trasa krásná i tvrdá, spravedlivá v tom, že nic neodpustí – ale nic si ani nevymýšlí. Co je na mapě, je v terénu. A co není, s tím si člověk musí poradit sám.

Bylo 22. července 2013. Geraldine vyrazila z oblasti Poplar Ridge v severním Maine s plánem dojít na další stanoviště. Počasí bylo příznivé, les voněl po dešti z minulých dnů. Někdy dopoledne se rozhodla na chvíli odejít ze stezky do lesa. Vykonání potřeby, odpočinek, kousek soukromí – nic neobvyklého. Jenže v hustém porostu stačí pár metrů a bílý pruh na stromě se ztratí. Člověk si řekne „je to hned tady“, ale když se otočí zpátky, všechno najednou vypadá stejně a pruh není nikde vidět.

Geraldine se snažila vrátit přesně tou stopou, kterou přišla. Kousek do kopce, kousek dolů, žádná značka. Znovu zkusila jiný směr. Znovu nic. V lese bez výhledu není horizont, který by člověka vedl. Vidět jsou jen kmeny, lišejníky, stejná barva půdy. Hlas do prostoru nepomůže, zvuk se v hustém porostu tlumí. Když to nevyšlo po hodině, zastavila. Postavila stan a rozhodla se šetřit energii. Racionální krok: zůstat na místě, aby měla šanci být slyšet či vidět, až někdo půjde kolem.

Večer se neukázala v místě domluveného setkání. George nahlásil zmizení a rozběhla se velká pátrací akce. Policie, lesní správa, dobrovolníci, psovodi, vrtulníky s termovizí. Na mapě vznikla klasická mřížka prohledávaných sektorů, určovaly se linie pochodu, dělaly se návraty, evidovaly se stopy a hlášení. Pokud to člověk nezná, může mít pocit, že takový aparát najde každého. Realita v severním Maine je však jiná.

Terén je členitý, porost místy neprostupný, dno údolí mokřadní a balvany leží přesně tam, kde spadly před desetiletími. Výhledy chybí, zvuk se tříští o křoví, odrazy od vodnatých míst matou i psy. A hlavně: člověk se ztratí často jen kousek od stezky, mimo cesty se pohybuje pomaleji, zanechává méně čitelných stop a jeho přirozená snaha „držet směr“ ho vede spíš do oblouků. Obrazně řečeno – blízko a zároveň daleko.

Záchranáři prohledali rozsáhlé území. Několikrát byli v její relativní blízkosti, ale míjeli se v jiném patře lesa – ona níž v hustém mlází, oni výš po průchodnějším hřebínku; nebo naopak. Po dvou týdnech, když už nebyly žádné nové stopy, byla oficiální akce ukončena. Dobrovolníci ještě přicházeli, ale s každým dalším dnem klesala šance, že na ni natrefí živou.

To nejpodstatnější, co o těch dnech víme, pochází z deníku, který se později našel. Geraldine si psala stručně a jasně. Žádné silné metafory, žádné dramatické výkřiky. Datum, co zkusila, co vzdala, co udělá dál. Jedla úsporně, rozdělávala malé ohně, šetřila obuv i oděv. Přes den se několikrát pokusila o krátký výpad z tábora, ale vracela se, aby neztratila orientační bod. Její volba zůstat na místě byla rozumná: kdyby procházela oblastí pátrací skupina, měla by větší šanci být zaslechnuta.

Telefon u sebe měla, ale signál v té oblasti téměř neexistuje. Několikrát se jí na pár vteřin objevila čárka příjmu – odeslala textové zprávy manželovi a přítelkyni s informací, že sešla z cesty a čeká na pomoc. Zprávy ale zůstaly v telefonu jako neodeslané. Z deníku je znát snaha udržet řád: ráno zapsat plán, večer zhodnotit den. Když došly hlavní zásoby jídla, přešla na minimum. Voda z blízkých pramenišť je v Maine obvykle pitná, ale i tak bylo tělo bez kalorií každý den slabší.

Po zhruba třech týdnech se záznamy zkracují. V textech se objevují vzkazy pro rodinu. Pro George, pro dceru. Prosba, ať se nezlobí. Ujištění, že je miluje. Zápis s datem na konci srpna – a potom už ticho. Z lékařských závěrů plyne, že zemřela pravděpodobně vyčerpáním, hlady a dehydratací, bez cizího zavinění.

„Až najdete mé tělo, prosím, zavolejte mému muži Georgovi a mé dceři Kerry. Bude to pro ně ten největší projev laskavosti – vědět, že jsem mrtvá a kde jste mě našli, bez ohledu na to, kolik let uplyne od mé smrti. Buďte tak dobří a pošlete jim obsah tohoto batohu.“

Zpětné analýzy ukázaly kombinaci faktorů, které z menší komplikace udělaly tragédii. Chybějící signál z telefonu znemožnil základní triangulaci. Hustota porostu snižovala dosah hlasu a kouře. Mokřiny v okolí pohlcovaly stopy i pachové stopy pro psy. A především – geometrie pátrání. Mřížky se plánují podle terénu, přístupových cest a předpokladů chování ztraceného. Stačí, aby se člověk nacházel v záhybu mezi dvěma sektory, v úkrytu za vývraty, nebo jen pár set metrů mimo hlavní linie postupu – a je mimo pozornost, přestože je od stezky jen několik kilometrů.

Při pozdějším hodnocení se ukázalo i to, jak důležité je přesné mapování vedlejších cest a starých linií. V místech, kde v mapě chyběla nebo byla nepřesná stará lesní cesta, se pátrači drželi průchodnějších směrů a husté bloky křovin pokrývali jen zčásti. Nešlo o nedbalost, ale o limity času a lidí. Geraldine se bohužel nacházela na málo přístupném místě, kde ji nikdo nehledal.

V říjnu 2015 šel pracovník, který kontroloval porost kvůli plánované lesní údržbě, místem, kam turisté nemají důvod chodit. V mlází uviděl zbytky stanu. Uvnitř byly osobní věci, batoh, oblečení, deník. O pár metrů dál ležely lidské ostatky. Identifikace potvrdila, že jde o Geraldine Largay. Byla nalezena zhruba tři kilometry od Apalačské stezky, poblíž staré lesní linie, mimo přirozené koridory pohybu.

Její deník se stal tichým svědkem těch dní. Poslední vzkazy jsou prosté a přesné, bez patosu. Prosba, aby rodině někdo řekl, že ji milovala. Poděkování za život, který měla. Když pak záchranáři a rodina místo vyklízeli, zůstalo po ní několik drobností: šňůrka, hrnek, papírky s úspornými poznámkami. Věci, které nevydávají žádný zvuk, ale přesto umí mluvit.

Případ Geraldine Largay měl v komunitě dálkových turistů i mezi správci stezky silný ohlas. Opatření nebyla dramatická, ale praktická. Důraz na satelitní lokátory a nouzové vysílače, které fungují i bez mobilní sítě. Školení o rozhodování se v terénu: kdy se vracet, kdy zůstat, jak dávat znamení. Lepší popisy kritických úseků v průvodcích a aktuálnější mapové podklady. A taky apel, který zní obyčejně, ale mívá velký efekt: nenechávat se studem svádět k tomu, sejít z cesty hluboko do lesa, třeba k vykonání potřeby – i krátká odbočka totiž může stačit k tomu, aby člověk ztratil kontakt s trasou.

Na některých místech přibyly informační tabulky, které připomínají základní postupy: pokud se ztratíš a nemáš jistotu směru, zůstaň; dávej o sobě vědět zvuky v pravidelných intervalech; buduj viditelnost (plocha s kontrastní barvou, reflexní materiál); šetři síly a vodu; piš si zprávy a nechávej je na viditelných místech. To vše Geraldine intuitivně dělala. Někdy však ale ani správná rozhodnutí nestačí.

Geraldine se pro řadu lidí mohla stát odstrašujícím příkladem. Nebyla neopatrná, nebyla lehkomyslná, ani nešla „na krev“. Dělala věci tak, jak se mají dělat. A přesto se ztratila. Mnoho lidí tak mohlo začít mít pochyby o bezpečnosti. Její rodina ale po letech mluvila o tom, že by si Geraldine nepřála, aby se z její cesty stal strašák. Spíš jen připomínka, že i v krásném prostředí je dobré mít plán B.

Na místě nálezu je dnes prostý památník. Turisté tam občas nechávají kamínky nebo krátké vzkazy. Není to poutní místo, spíš ohyb cesty, kde se člověk na chvíli zastaví. Lidé pak pokračují dál – přes kořeny, po bílých značkách, směrem k dalšímu přístřešku. Stezka běží dál. A s ní i tichá vzpomínka na ženu, která chtěla dojít co nejdál, jak to jen půjde.

Geraldine byla do poslední chvíle skromná, plná pokory a vděčná za to, co se jí během života dostalo. V deníku je jen prosba, aby rodině řekli, že ji milovala. Tím to začíná i končí. Zbytek jsou okolnosti a počasí. Kdyby se ten den v lese pohnul vítr jinak, kdyby někdo zakřičel o hodinu dřív, kdyby pes vzal stopu o pár metrů vlevo – možná by tenhle příběh končil jinak. Ale ne všechno máme v rukou. To, co máme, je způsob, jak jdeme a jakým způsobem se postavíme ke konci své cesty.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/us-news/2016/may/26/hiker-who-went-missing-on-appalachian-trail-survived-26-days-before-dying

https://www.bbc.com/news/world-us-canada-36389383

https://www.heraldnet.com/news/dying-hiker-on-appalachian-trail-left-journal-of-last-days/

https://appalachiantrail.com/20130808/at-hiker-inchworm-still-missing-in-maine/

https://digitalcommons.dartmouth.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1256&context=appalachia

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/turistka-zabloudila-apalacska-stezka-usa.A160527_063204_zahranicni_ale