Článek
Giardióza patří mezi ta onemocnění, která se vyznačují svou nenápadností. Nezačne to ničím dramatickým; spíš únavou, bubláním v břiše a nepříjemně zapáchajícím průjmem, který se pár dní zlepší a pak znovu vrátí. Mnozí to svedou na „něco špatného k obědu“, jiní na střevní virózu. Až později se ukáže, že potíže má na svědomí drobný prvok Giardia intestinalis, kterému se v tenkém střevě pozoruhodně daří. Záludnost giardiózy ale nekončí u člověka. Paralelně probíhá velmi podobný příběh u domácích mazlíčků – u psů, kteří se rádi napijí z kaluže, a u koček, které si čistěním srsti nevědomky přenesou infekci z kočičí toalety. Proto je fér dívat se na giardiózu jako na rodinné téma: jak se žije s parazitem, jehož stopy můžete najít v koupelně i v pelíšku.
Giardie neboli lamblie střevní
Co to vlastně je ta giardie?
Původce onemocnění je mikroskopický bičíkovec, který v těle přepíná mezi dvěma formami. V aktivním stadiu, zvaném trofozoit, se přisaje k výstelce tenkého střeva a živí se tím, co hostitel sní. Když opouští tělo, mění se na odolnou cystu – miniaturní „vajíčko“ se silným obalem, které ve vlhkém prostředí vydrží celé týdny až měsíce. Právě cysty zajišťují, že se giardie neomezuje na jednoho hostitele. Vyloučené stolicí se mohou dostat do vody, na ruce, na hračky, do steliva, do psích misek i na podrážky bot. Cesty přenosu jsou pro lidi i zvířata podobné, jen kulisy se mění: člověk se nakazí špatně upravenou vodou, syrovou zeleninou nebo kontaktem s nakaženým, zatímco pes to vyřeší douškem z kaluže na okraji parku a kočka nešťastně zvoleným místem pro hygienu.
Giardióza u lidí nemá jeden jediný průběh. Někdo projde infekcí bez příznaků a o parazitovi by nikdy nevěděl, kdyby se náhodou netestoval. Jiný má několik týdnů vodnaté, zapáchající průjmy, nadýmání, křeče v podbřišku a nepříjemný pocit plnosti po každém jídle. Když se nemoc vleče, začne se to promítat do hmotnosti, do chuti k jídlu a do nálady. Tenké střevo je podrážděné, hůř vstřebává živiny a tuk, a tak se člověk cítí unavený i po relativně klidném dni. U dětí je zátěž dvojnásobná, protože každá ztracená kalorie se promítne do růstu. A ještě jedna zrada: po odeznění infekce se část pacientů potýká s dočasnou nesnášenlivostí laktózy. Není to „nová nemoc“, ale doznívající podráždění střevní sliznice; enzymy, které štěpí mléčný cukr, se zkrátka chvíli vracejí do formy.
U zvířat vypadá giardióza podobně, jen často o chlup hůř, protože pes ani kočka nemají potřebu sdělovat, že je jim špatně. U štěňat a koťat se mohou průjmy rychle rozjet do dehydratace (což je u mláďat až život ohrožující), u dospělých zvířat se střídají dny úplně normální stolice se dny, kdy nestihnou doběhnout na toaletu nebo zaštěkat u dveří, že potřebují ven. Stolice bývá vodnatá, výrazně zapáchá a někdy má mastný povrch nebo hlen, může být i s příměsí krve. Zvlášť nepříjemné je, že řada zvířat vylučuje cysty, aniž by měla jakékoli potíže. V praxi to znamená, že úplně zdravě vypadající pes může „zasévat“ giardie doma i venku, a kdykoli pak stačí krůček k nové infekci u citlivějších členů domácnosti.
Giardie přichycené ke střevní stěně
Objevení giardií není úplně snadné
Diagnostika není složitá, ale vyžaduje trochu trpělivosti. Protože se cysty nevylučují pravidelně, jeden jediný negativní vzorek stolice nic negarantuje. Praktici proto běžně doporučují odevzdat několik vzorků v různých dnech, případně použít citlivější testy na přítomnost antigenů nebo přímo PCR, které identifikují i malé množství parazita. Veterináři postupují obdobně – u podezření na giardiózu u psa nebo kočky si často řeknou o sérii vzorků, případně zvolí rychlý antigenní test. Ideální je sbírat do uzavíratelné sklenice vzorky po dobu deseti dní a udržovat sklenici v chladu. V domácnostech s více zvířaty se vyplatí testovat a řešit problém „systémově“, ne po jednotlivcích, protože jinak se infekce přelévá tam a zpátky.
Problém však je, že giardie nejsou to, co většinu lidí hned napadne, když se objeví průjem. Často tak přistupují k tomu, že zvířeti mění stravu v domnění, že mu „tyhle granule zkrátka nesedly“. Častá změna stravy ale může vést k dalšímu zhoršení trávení, což si majitel opět může vyložit jako důvod k další změně. Někoho napadne odčervení, ale klasické odčervení není účinné na giardie. Obvykle tak trvá nějakou dobu, než se vůbec přijde na nápad otestovat stolici právě na giardie.
Léčba u lidí stojí na osvědčených antiparaziticích, typicky metronidazolu nebo tinidazolu. Rozdíly jsou v dávkování a režimu, to je práce pro lékaře podle věku, hmotnosti a celkového stavu pacienta. Podpůrně pomůže lehčí strava a dostatek tekutin; někdo na pár týdnů omezí mléčné výrobky, protože právě laktóza často dráždí rozcitlivělou sliznici. Po skončení léčby dává smysl kontrolní test, zvláště pokud potíže přetrvávají. U zvířat sáhne veterinář buď po metronidazolu, nebo po fenbendazolu či dalších možnostech; v útulcích a chovech se někdy léčba opakuje v cyklech, aby se přerušil koloběh reinfekcí. Důležité je doléčit všechny, kterých se to týká, ne pouze „nejnápadnější“ případy.
Je přenos mezi lidmi a zvířaty snadný?
Často padá otázka, jestli je giardióza zoonózou v tom nejpřísnějším slova smyslu – tedy jestli se běžně přenáší mezi lidmi a jejich mazlíčky. Odpověď je střízlivá: přenos je možný, ale záleží na typu parazita. Giardie se dělí do geneticky odlišných skupin s trochu jinými preferencemi. Skupiny A a B se často nacházejí u lidí, ale nejsou výhradně „lidské“; mohou se objevit i u psů a koček a právě tam se otevírá prostor pro přenos mezi druhy. Naopak skupiny C a D se drží spíš u psů a F u koček a riziko pro člověka je u nich menší. Tohle genetické pozadí v běžném provozu nevidíme, ale v praxi vysvětluje, proč se v některých rodinách nakazí kromě psa i majitel a v jiných ne. Z hlediska každodenní reality je nejlepší vycházet z principu opatrnosti: když má průjem pes, nepatří k dětem do postele, a když má potíže člověk, neměl by čistit kočičí toaletu bez rukavic.
Giardie pod mikroskopem
Opatření jsou otravná, ale nutná
Na úspěchu léčby se často víc než samotné pilulky podepíše prostředí. Cysty giardií milují vlhko, ulpívají na textilu a na hrubých površích a zůstávají životaschopné i po povrchním úklidu. Vyplatí se proto poctivý, několik týdnů trvající režim: každodenní praní dek a pelíšků na vyšší teplotu, mytí misek horkou vodou se saponátem, důkladné čištění kočičích záchodů, časté vytírání hladkých podlah a především rychlý sběr psích exkrementů na zahradě i venku. U dlouhosrstých psů pomůže zkrácení srsti v okolí konečníku a krátká koupel během léčby, aby cysty neulpívaly na chlupu. Na textil a porézní povrchy zpravidla funguje teplo a sušení lépe než agresivní chemie; na hladké omyvatelné povrchy má smysl použít dezinfekční prostředky s jasně stanoveným ředěním a kontaktním časem. Zní to nudně, ale právě tady se rozhoduje, jestli se nemoc znovu vrátí, nebo ne.
Venkovní prostředí je zvláštní kapitola, protože zahradu nevydezinfikuje nikdo. Na trávníku si poradí čas a slunce, v koutě s trvale vlhkým štěrkem se naopak může infekční tlak držet déle. Z hygienického hlediska je proto lepší mít pro psy vyhrazený prostor, kde se výkaly dají ihned sebrat a vyhodit, a nenechávat misky s vodou venku tak, aby do nich napršelo a dostal se tam prach. Na procházkách je rozumné nedovolit psovi pít ze stojatých vod; u koček je nejdůležitější čisté stelivo a pravidelná výměna celé náplně, ne jenom hrabání povrchu.
Kde se s nimi setkáme nejčastěji?
Giardie se nejraději drží v místech s vysokou koncentrací vnímavých jedinců: školky a tábory, útulky, hotely pro psy, cvičáky a domácnosti s větším počtem zvířat. Tam se parazit opírá o jednoduchou evoluční logiku: čím více těl, tím více příležitostí přežít. Z hlediska prevence to znamená, že kolektivní akce si zaslouží vlastní misku s vodou, že ruce se myjí i tehdy, když „se přece nic nedělo“, a že při vleklých průjmech má smysl být razantní a nečekat, až to samo přejde. V praxi se osvědčuje pravidlo tří kroků: včasné testování, důsledná léčba a hygiena bez kompromisů.
Giardie zobrazená pomocí skenovací elektronové mikroskopie, digitálně kolorováno
Giardióza se někdy vrací i po poctivé léčbě a poctivém úklidu, což je frustrující a svádí to k myšlenkám, že „to nefunguje“. Častou příčinou je kombinace několika drobných faktorů - jeden člen domácnosti vylučuje cysty ještě pár dní po dobrání léků, pes se na procházce napije ze špatného zdroje, kočka si kontaminuje tlapky v toaletě a zbytek dodělá spěšný úklid bez horké vody. Když se potíže vrací, stojí za to si zrekapitulovat, co vše se opravdu dodrželo, a zvážit kontrolní vyšetření u všech, kdo mají příznaky, případně léčbu zopakovat v delším režimu. U lidí se zároveň řeší i následky na sliznici – pokud přetrvává citlivost k laktóze nebo je přítomna jiná potravinová intolerance, je rozumné dát střevu několik týdnů klid v podobě šetrné stravy, jinak se snadno zamění postinfekční potíže za návrat parazita.
Voda je u giardiózy klíčové téma. Běžně se dá riziko významně snížit vařením, správně zvolenou filtrací a základní opatrností. Běžný „chlór v bazénu“ cysty spolehlivě nevyřídí, proto by člověk s aktivním průjmem neměl do veřejných bazénů vůbec chodit a rodiče by měli být přísní na to, co děti ve vodě dělají. V domácnosti je to jednodušší: kohoutková voda je bezpečná, problém nastává spíš tehdy, když do procesu vstoupí havárie nebo vlastní studna bez úpravy. I tady platí, že pár dní vaření je menší zlo než týdny vleklých průjmů.
Když se v jedné domácnosti potkají příznaky u člověka a zvířete, není to důvod k panice, ale k organizaci. Vyplatí se domluvit si vyšetření stolice u praktického lékaře i u veterináře, domluvit dočasná pravidla pro hygienu (rukavice, časté mytí rukou, pelíšky do pračky, misky do horké vody) a neodkládat léčbu. Zároveň má smysl na pár týdnů změnit návyky: pes nebude pít z venkovních zdrojů, kočka nedostane přístup na kuchyňskou linku, děti si po každém mazlení s chlupáčem automaticky jdou umýt ruce. Není to navždy; jde o to přestřihnout koloběh a dát všem sliznicím šanci se zahojit.
Giardióza je léčitelná
Přes všechny nepříjemnosti je dobrá zpráva jednoduchá: giardióza je ve většině případů dobře léčitelná. Zásadní je jen včas myslet na to, že za vleklými zažívacími potížemi nemusí stát bakterie ani „špatná strava“, ale prvok, jehož životní strategie stojí na trpělivosti a vlhku. Když se k léčbě přidá několik týdnů důsledné hygieny a rozumná prevence, většina domácností z toho vyjde s čistým štítem. A jako bonus si často odnesou návyk, který se hodí i u jiných nemocí: nezlehčovat nenápadné příznaky a drobnými kroky snižovat rizika, kde to jde.
Na závěr ještě praktická rada. Pokud má někdo v rodině průjem, který se táhne déle než pár dní, je rozumné nechat vyšetřit stolici, pít dostatek tekutin a jíst jednodušeji. Pokud má průjem pes nebo kočka, je fér zavolat veterináři, domluvit vzorky, dočasně přitvrdit hygienu a nenechat zvíře pít z pochybných zdrojů. Když se potíže potkají, nelze vyloučit, že v pozadí je stejný parazit; není nutné hledat viníka, důležité je sladit kroky. Giardie nejsou konec světa, ale respekt si zaslouží - a když ho dostanou, zpravidla rychle ztratí půdu pod nohama.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.vet.cornell.edu/departments-centers-and-institutes/riney-canine-health-center/canine-health-information/giardia-infection-treatment-and-prevention
https://www.esccap.org/uploads/docs/5bclz6gg_1008_ESCCAP_Giardia_Fact_Sheet__English_v3.pdf
https://www.cdc.gov/giardia/about/about-giardia-and-pets.html
https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/15238-giardiasis
https://zverolekarka.com/giardioza/
