Gratulace od Hitlera, bitva o Midway a japonské zajetí. Sprinter Zamperini přežil hladovění i mučení

Louis Silvie Zamperini se narodil 26. ledna 1917 v Oleanu ve státě New York italským přistěhovalcům Anthonymu a Louise. Když byl ještě batole, rodina se přestěhovala do kalifornského Torrance. Doma se mluvilo italsky, ve škole anglicky, a malý Louie byl pro spolužáky snadný terč. Rychle si vybudoval tvrdý pancíř, který se navenek projevoval vzdorem a výstřelky. Pouliční lumpárny, šarvátky a útěky před místní policií byly skoro každodenní realitou. Jenže pod drsnou slupkou byl citlivý kluk, který se učil přežívat tím, že se nezlomí. Tenhle návyk se mu později hodil víc, než si tehdy uměl představit.

Energii začal místo do lumpáren směřovat do sportu

Zlom přišel díky staršímu bratrovi Petemu. Ten si všiml, že Louis utíká před problémy doslova rychlýma nohama, a navrhl, aby tenhle dar využil na oválu. Zpočátku to byl souboj dvou tvrdohlavců: Pete přemlouval, Louie vzdoroval. Podle některých zdrojů přispěli k jeho rozhodnutí začít sportovat i místní děvčata, která měl rád. První závody mu pak ukázaly, že běh není za trest, ale brána ven. Na střední škole v Torrance začal lámat místní rekordy, cvičil brzy ráno i pozdě večer, běhal v kopcích a omezil sladkosti i cigarety, které do té doby patřily k jeho pouliční image. Talent se potkal s disciplínou a výsledkem byla dráha, která mu otevřela dveře na univerzitu i do americké reprezentace.

Na přelomu 30. let se stal rychle známým jménem. Sledoval ho tisk, psaly o něm kalifornské deníky, a protože měl přirozený šarm a neformální projev, byl vděčným objektem rozhovorů. Jeho doménou byla střední trať kolem 1 500 metrů a 5 000 metrů; na univerzitě v Jižní Kalifornii (USC) se zapsal mezi nejlepší běžce své generace. V roce 1936 se kvalifikoval na olympiádu v Berlíně - a to jako devatenáctiletý, nejmladší americký reprezentant v běhu na 5000 metrů. V samotném závodě neskončil na stupních vítězů, doběhl osmý, ale posledním kolem si získal obdiv tribuny i soupeřů; finiš pod minutu působil jako výbuch. Dodnes se traduje, že si ho po závodě nechal zavolat Adolf Hitler, potřásl mu rukou a pronesl něco o „velké budoucnosti“. Jisté je, že tenhle motiv přežil do pamětí a filmů jako dobová historka - ať už přesný dialog proběhl jakkoli, Zamperini v Berlíně vyrostl z naděje v symbol.

Místo olympiády válka

Dalším cílem měla být olympiáda 1940 v Tokiu. Louis plánoval přestup na delší tratě a snil o medaili. Jenže svět se mezitím převrátil. Válka pohltila Evropu a pak i Pacifik; olympiáda byla zrušena a americký atletický sen se rozplynul v uniformách. Zamperini nastoupil do armádního letectva, tehdy United States Army Air Forces, a stal se bombometčíkem na těžkých bombardérech B-24 Liberator. Tyto stroje měly sílu, ale také pověst nevyzpytatelných a poruchových. Louis absolvoval výcvik, sehrál se s posádkou a ocitl se ve válce, která měla úplně jiný rytmus než atletická dráha: dlouhé hodiny monotónního letu, náhlé minuty hrůzy v protiletadlové palbě, únava a nekonečná údržba strojů.

V květnu 1943 dostala jeho jednotka rozkaz pátrat po havarovaném letounu. K misi jim přidělili stroj s přezdívkou „Green Hornet“, záložní B-24 s problematickou historií. Úkol zněl rutinně: přeletět vytyčený prostor a hledat známky trosek či člunu. V Pacifiku však rutiny neexistovaly. Během letu došlo k technickým potížím, které přešly v katastrofu: stroj ztratil výkon a zřítil se do oceánu. Jedenáct mužů na palubě, tři přeživší na hladině - Louis Zamperini, pilot Russell Allen Phillips a střelec Francis „Mac“ McNamara. Zoufale se drželi nafukovacího záchranného člunu a rychle počítali zásoby: minimum vody, pár čokoládových tyčinek, návod k rybaření, signalizační zrcátko. O zbytek se musela postarat vynalézavost.

Následující týdny se staly jedním z nejdelších zdokumentovaných pobytů trosečníků na volném moři během druhé světové války. Trojice se naučila chytat ryby a menší ptáky holýma rukama, zachytávat dešťovou vodu a odrážet šokující útoky žraloků, kteří obkružovali člun a doráželi do lehkého plavidla zespodu i z boku. Když okolo proletěl japonský letoun a spustil palbu, muži se vrhali do vody a používali trup člunu jako chabý štít, zatímco na ně doráželi žraloci. Po týdnech hladu a únavy začala slábnout i psychika; McNamaru zlomil hlad, žízeň a horečky, a zemřel dřív, než je oceán pustil k pevnině. Louis i pilot Phillips pokračovali ve vyčerpávajícím rytmu dnů, které se slévaly do šedé mlhy: východ slunce, úsporné sousto, bdění proti žralokům, krátký spánek, záchvěvy naděje při každém obláčku na obzoru. Celkem strávili na člunu 47 dní. Nakonec je z mořské pustiny vytáhli ne američtí námořníci, ale japonští vojáci. Záchrana znamenala jen výměnu jedné formy bezmoci za druhou.

Japonský zajatecký tábor, hlad a mučení

První zastávkou byl atol Kwajalein, mezi spojeneckými zajatci proslulý pod temnou přezdívkou „ostrov popravených“. Louis byl vyslýchán, izolován a postaven před nabídku, která byla spíše pastí: nahrát propagandistický vzkaz pro japonské rádio výměnou za lepší zacházení. Napoprvé nabídku přijal s tím, že bude moci poslat i osobní zprávu rodičům, aby věděli, že je živý. Když pak Japonci přišli s dalším požadavkem na propagandistický vzkaz, který byl už zcela politický, Zamperini odmítl, a tím si zkomplikoval další měsíce. Putoval do různých táborů, mezi nimi do Omori v Tokijském zálivu a později do Naoecu na severním pobřeží Honšú. V těchto místech se protnuly jeho cesty s dozorcem Mutsuhiro Watanabem, přezdívaným „Pták“. Watanabe byl mladý, vzdělaný a sadistický. Zaměřoval se na vězně, kteří měli „příběh“ - důstojníky, intelektuály, atlety. Zamperini, ten olympionik z plakátů, se stal jeho oblíbeným terčem.

Bití holemi a pěstmi, ponižování, odříkání jídla, nucené práce v mrazu a v dolech, donucovací „cvičení“ až k vyčerpání - to byl každodenní program. Louis hubnul a často sotva stál. Když se rozkřiklo, že by mohl být využit v rádiu, přišla znovu nabídka na propagandu; byl krátce vyveden na lepší jídlo a sprchu, aby pak po dalším odmítnutí následoval prudký pád zpět. K přežití mu pomáhaly drobnosti: kus drátu, kterým se dal opravit botník, skrytá miska rýže, solidarita mezi vězni, sdílené vzpomínky na domov. Nejtvrdším testem ale byla snaha udržet si identitu. Bývalý běžec si opakoval rytmus kroků, v hlavě si rozběhal okruh stadionu v Berlíně, aby mu nezmizel z paměti svět, kde platila pravidla a kde se měřil čas, ne libovůle dozorců.

Konec války neznamenal konec strastí

V srpnu 1945 válka skončila. Pro vězně to nepřišlo jako ohňostroj, ale jako řada drobných signálů: ticho, nezvykle vlažná disciplína stráží, pověst o „velké bombě“. Když se brány otevřely, z tábora vyšli muži, kteří vypadali jako stíny. Zamperini vážil necelou polovinu toho, co před válkou, ale byl naživu. Návrat domů byl plný dojetí i rozpaků. Stal se z něj hrdina, veterán s neuvěřitelným příběhem o přežití. Rodina a přátelé oslavovali, jenže v noci se vracely sny; projíždějící vlak zněl jako bombardér, prudké bouchnutí dveří jako výstřel. Dnes bychom mluvili o posttraumatické stresové poruše, tehdy to byl „neklid“, „nervy“ a - příliš často - láhev, která měla pomoci. Louis se oženil s Cynthií Applewhite, mladou ženou, která v něm i přes tvrdou skořápku viděla dobrého člověka. Milovali se, ale každodenní život drtil vše: nespavost, záchvaty hněvu, alkohol, nevyslovená vina přeživšího. Došlo to tak daleko, že Cynthia požádala o rozvod.

Zvrat přišel v roce 1949 v Los Angeles, kde probíhala evangelizační série mladého kazatele Billyho Grahama. Cynthia přemluvila Louise, aby aspoň jednou přišel. Odešel. Přišel znovu. Vzpomínal na slib, který si dal na člunu i v táboře - že pokud přežije, zasvětí se Bohu - a uvědomil si, že ten slib odložil. Jeho popis oněch večerů mluví o nenadálém klidu: jako by někdo konečně vypnul nepřetržitý alarm v jeho hlavě. Přestal pít. Začal spát. Místo aby plánoval, jak se jednou pomstí „Ptákovi“, rozhodl se odpustit. Nezapomenout - to by ani nešlo - ale přestat být vězněm nenávisti. V roce 1950 navštívil v Japonsku věznici Sugamo a setkal se s některými bývalými dozorci. Podal ruku, řekl pár prostých vět o tom, že jeho život jde dál, a že jim přeje, aby ten svůj dokázali změnit. Watanabe u toho nebyl; po válce se skrýval a vyhnul se soudu. O mnoho let později měl Zamperini možnost poslat mu dopis, v němž opakoval, že odpouští - a že to dělá kvůli svobodě vlastní duše.

Nový smysl života

Zamperini se pustil do práce, která dávala smysl jeho zkušenosti. V Kalifornii rozjel programy pro „problémové“ kluky - pro mladé, kteří, podobně jako on kdysi, stáli na hraně mezi lumpárnou a zločinem. Založil Victory Boys Camp, letní tábor s důrazem na disciplínu, sport a důvěru, kde pravidla nebyla psaná jen na nástěnce, ale žitá v každodenních drobnostech. Jezdil na školy a do sboroven, mluvil s veterány, dělal rozhlasové rozhovory, psal a četl dopisy, které mu chodily z celého světa. Nebyl bezchybný; zůstal spontánní, občas prudký a tvrdohlavý. Ale našel osu, kolem níž se jeho život mohl točit - pomoc druhým, vytrvalost a odpuštění jako aktivní volba.

V 90. letech, když už jeho jméno znali spíš historici a sportovní pamětníci, se příběh Louisova života rozběhl naplno znovu. Spisovatelka Laura Hillenbrandová po letech rešerší a rozhovorů vydala roku 2010 biografii Unbroken (česky Nezlomený). Kniha se stala bestsellerem, protože vyprávěla o nepravděpodobné kombinaci věcí: o atletovi, který mířil ke slávě, o trosečníkovi uprostřed nekonečného oceánu, o zajatci, který přežil sadistické mučení, a o muži, který nakonec dokázal odpustit. V roce 2014 pak vyšel film pod stejným názvem v režii Angeliny Jolie, který přivedl Zamperiniho příběh k nové generaci diváků. Film zvolil některé zkratky a zdůraznil především válečnou část, ale celek fungoval: ne jako hrdinská legenda bez trhlin, spíš jako připomínka, že odolnost není nepřítomnost bolesti, nýbrž schopnost bolest unést a neztratit se v ní.

Mezitím Louis stárl s energií sobě vlastní. Běhal, jak to šlo, jezdil na setkání veteránů, přijímal pozvání na besedy. V roce 1998 nesl olympijskou pochodeň při zimních hrách v Naganu - symbolické gesto, protože právě nedaleko odtud ležel jeden z táborů, kde kdysi trpěl. Měl humor, kterým odlehčoval i těžká témata, a upřímnost, která mu získávala respekt. Lidé za ním chodili s očekáváním, že jim řekne „tajemství“, jak přežít. On většinou odpovídal jednoduše: že to není tajemství, ale spousta malých rozhodnutí každý den - neustoupit bolesti, nenechat se sežrat nenávistí, dělat ještě o krok víc, než se zdá možné.

Jeho osobní život nebyl bez ztrát. S manželkou Cynthií prožili krize i smíření; ona zemřela v roce 2001, on o mnoho let později. Z jejich manželství vzešly děti a rodina, která v Louisově stáří hrála velkou roli. Přátelé mluvili o věrnosti a vděčnosti, s níž se o něj starali. A on sám se až do posledních let vracel k tomu, že největší vítězství jeho života nepřišlo v cílové rovince ani při vyvěšení vlajky nad poraženým Japonskem, ale v nitru - ve chvíli, kdy po letech nenávisti dokázal odpustit.

Louis Zamperini zemřel 2. července 2014 ve věku 97 let. V nekrolozích se opakovalo slovo „nezlomený“. Nebyl to přehnaný patos. Zlomit znamená rozdrtit, změnit tvar násilím tak, že se už nevrátí. Louis se měnil, někdy prudce, někdy bolestně, ale pokaždé si dokázal znovu složit sám sebe. Z uličnického kluka se stal běžec, ze sportovce voják, z trosečníka a vězně přeživší, z muže plného hněvu člověk, který si vybral odpuštění. Neznamená to, že bolest zmizela. Znamená to, že nad ní získal vládu.

Zamperini věděl, že hrdinství není jednorázový čin, ale každodenní vytrvalost. Na moři to znamenalo vstát další den a znovu zkusit chytit rybu. V táboře to znamenalo vstát z bláta poté, co přišla rána. Po válce to znamenalo vstát ze dna láhve a zkusit usnout beze strachu. Není to příběh o dokonalosti. Je to příběh o tom, že člověk může být zhroucený a přitom nezlomený.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://today.usc.edu/the-great-zamperini/

https://www.war.gov/News/Feature-Stories/story/Article/2304075/sports-heroes-who-served-olympic-runner-louis-zamperini/

https://eisenhowerfoundation.net/soldier/louis-zamperini

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/zemrel-louis-zamperini.A140703_230732_zahranicni_mlb

https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/louis-zamperini-olympionik-behal-v-zajateckem-tabore.A160224_114645_behani_hri

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pred-kulkami-dal-prednost-zralokum.A160319_185610_lide_ELE