Heinrich Schliemann - našel Tróju, o níž si všichni mysleli, že neexistuje. A zároveň část zničil

Heinrich Schliemann je bezesporu velmi rozporuplnou osobností. A současně není úplně snadné oddělit v jeho případě skutečnost od vymyšlených informací. Rád vyprávěl svůj život jako příběh chudého chlapce, který se zamiloval do Homérových eposů, slíbil si, že jednou najde Tróju, a po letech ji skutečně vykopal ze země. Je to krásný příběh. A z velké části je pravdivý. Jenže ne celý.

Schliemann se narodil 6. ledna 1822 v Neubukowě v Meklenbursku, v dnešním Německu. Jeho otec byl protestantský pastor, muž vzdělaný, ale ne vždy praktický. Rodina nežila v přepychu a Heinrichovo dětství poznamenaly i finanční potíže a rodinné napětí. Přesto právě od otce získal něco, co mu zůstalo po celý život - zálibu v příbězích starověku. Podle Schliemannových pozdějších vzpomínek mu otec ukazoval obrazy hořící Tróje a vyprávěl mu o hrdinech z Iliady. Malý Heinrich prý už tehdy prohlásil, že jednou město najde.

Jenže Schliemann měl silný sklon vyprávět vlastní život dramaticky a upravovat ho tak, aby působil osudově. Pozdější badatelé upozornili, že v jeho autobiografických vzpomínkách je řada nepřesností, přikrášlení a někdy i rozporů. To ale neznamená, že jeho fascinace Homérem byla vymyšlená. Spíš je pravděpodobné, že skutečný dětský zájem se v dospělosti proměnil v pečlivě budovaný mýtus o vyvoleném muži, který odmalička kráčel k jedinému cíli.

Ať už ten první okamžik vypadal jakkoli, jedno je jisté - Schliemann bral Homéra jinak než většina vzdělanců své doby. Pro mnohé byla Iliada především básnickým dílem, směsí mýtu, hrdinské tradice a literární fantazie. Schliemann v ní ale hledal mapu. Ne doslovnou, ne přesnou, ale přece jen stopu ke skutečnému světu, který musel kdysi existovat.

K archeologii se Schliemann nedostal rovnou. Naopak. Jeho první životní dráha vedla přes obchod, tvrdou práci a mimořádnou schopnost přizpůsobit se. Když se rodinná situace zhoršila, nemohl pokračovat ve studiích tak, jak by si možná přál. Pracoval jako učeň v obchodě, později se dostal do Amsterdamu a postupně začal budovat kariéru obchodníka.

Jednou z jeho největších zbraní byl jazykový talent. Schliemann se chlubil, že se dokáže naučit cizí jazyk za několik týdnů nebo měsíců. I když i tady asi trochu přeháněl, není pochyb, že jazyky ovládal výjimečně dobře. Naučil se anglicky, francouzsky, nizozemsky, rusky, později také řecky a další jazyky. Jeho metoda byla jednoduchá, až drsná - hodně číst nahlas, psát texty v daném jazyce, učit se celé pasáže zpaměti a okamžitě jazyk používat v praxi.

Díky ruštině se dostal do Petrohradu, kde se mu začalo dařit obchodně. Zbohatl hlavně v době krymské války, kdy obchodoval se surovinami a zbožím, o které byl velký zájem. Nebyl to romantický archeolog s kloboukem a štětečkem v ruce. Byl to tvrdý obchodník, ambiciózní, pracovitý, někdy bezohledný a velmi schopný. Právě obchod mu dal to, co většina vědců tehdejší doby neměla - naprostou finanční nezávislost.

Nebyl zaměstnancem univerzity, nemusel čekat na granty, svolení profesorů nebo přízeň akademických kruhů. Měl peníze, sebevědomí a obrovskou touhu dokázat, že měl pravdu. Když se rozhodl, že bude hledat Tróju, mohl si to prostě zaplatit.

V polovině života se Schliemann začal od obchodu odvracet. Cestoval, studoval, psal a stále víc se soustředil na antiku. Nešlo o náhlý rozmar bohatého muže. Starověké Řecko ho opravdu přitahovalo. Naučil se moderní řečtinu, zajímal se o řeckou kulturu a nakonec se oženil s mladou Řekyní Sofií Engastromenosovou.

Jejich manželství bývá často líčeno romanticky. Schliemann si Sofii vybral do značné míry podle vlastních představ o „řeckém“ ideálu. Byla mladá, krásná a mohla v jeho životním příběhu symbolicky spojovat moderní Řecko s antickou minulostí. Slavná fotografie, na níž Sofia pózuje se zlatými šperky z takzvaného Priamova pokladu, se později stala jedním z nejznámějších obrazů dějin archeologie. Je působivá, ale zároveň výmluvná - Schliemann vždycky dobře věděl, jak z nálezu udělat příběh.

Vědecký svět ho dlouho nebral úplně vážně. Byl samouk, cizinec, milionář a člověk, který mluvil s obrovskou jistotou i tam, kde by opatrnost byla na místě. Jenže měl jednu výhodu - nebál se ptát jednoduše. Co když Trója nebyla jen báseň? Co když Homér uchoval vzpomínku na skutečné město? Co když se dá najít?

Hledání Tróje nebylo jen Schliemannovým soukromým nápadem. Už před ním se o lokalizaci města vedly spory. Někteří badatelé dávali přednost místu zvanému Pinarbaşi. Jiní uvažovali o pahorku Hisarlik nedaleko Dardanel, v severozápadním Turecku. Velmi důležitou roli zde sehrál britský amatérský badatel a diplomat Frank Calvert, jehož význam Schliemann později ve svém vlastním příběhu často zmenšoval.

Calvert znal krajinu Troady velmi dobře a byl přesvědčen, že právě Hisarlik odpovídá starověké Tróji. Část pozemků na pahorku dokonce patřila jeho rodině. Schliemann se s ním setkal, využil jeho znalostí a nakonec začal kopat právě tam. Dlouho byl za „objevitele Tróje“ považován téměř výhradně Schliemann, ale dnešní pohled je spravedlivější - bez Calverta by Schliemann možná nekopal tam, kde kopal.

Hisarlik je na první pohled nenápadný pahorek. Není to místo, kde by laik automaticky čekal slavné město z eposů. Jenže leží strategicky - blízko Dardanel, na cestě mezi Egejským mořem a oblastí Černého moře. Kdo zde kontroloval obchodní pohyb, mohl mít značný význam. Dnešní archeologie potvrzuje, že oblast byla osídlena velmi dlouho a že na Hisarliku neleželo jedno jediné město, ale vrstvy mnoha měst, stavěných jedno na druhém během tisíciletí. UNESCO uvádí, že širší oblast Tróje a Troady dokládá osídlení v řádu tisíců let. Samotné vykopávky na Hisarliku se staly jedním ze symbolických počátků veřejně sledované moderní archeologie.

Schliemann začal na Hisarliku kopat v roce 1870. Nepracoval ale jako archeolog v dnešním smyslu. Dnešní archeologie postupuje pomalu, dokumentuje vrstvy, polohu předmětů, drobné nálezy, zbytky staveb, uhlíky, keramiku i půdní změny. Schliemann chtěl především najít Homérovu Tróju. A protože věřil, že musí ležet hluboko, nechal do pahorku razit mohutný zářez.

Tento slavný Schliemannův výkop je zároveň jeho triumfem i jeho největší vinou. Otevřel cestu k poznání, že pod zemí skutečně leží pozůstatky dávných měst. Zároveň však zničil nebo těžce poškodil vrstvy, které by pro dnešní archeology měly nesmírnou cenu. Schliemann se prokopával staršími i mladšími úrovněmi s posedlostí člověka, který nechce zkoumat celé dějiny místa, ale najít jednu vysněnou scénu z literatury.

Největší omyl spočíval v tom, že za Homérovu Tróju považoval příliš starou vrstvu. Dnes se větší pozornost v souvislosti s možným historickým jádrem trójské tradice obrací spíše k pozdně bronzovým vrstvám označovaným jako Trója VI nebo Trója VIIa, zatímco Schliemannův slavný „Priamův“ horizont byl starší. Přesné spojení archeologické Tróje s konkrétní válkou z Iliady zůstává složité a není možné prostě říct, že Homér popsal jednu přesně doloženou historickou událost. Přesto dnes odborníci obecně přijímají, že Hisarlik je skutečným místem starověké Tróje, i když vztah mezi mýtem a dějinami je mnohem opatrnější, než si Schliemann přál.

Je v tom kus tragické ironie. Schliemann hledal Tróju tak dychtivě, že část Tróje zničil. Chtěl dokázat pravdu starého příběhu, ale přitom poškodil důkazy, které mohly vyprávět příběh přesnější.

V roce 1873 oznámil Schliemann objev, který ho proslavil po celém světě. Našel soubor zlatých a bronzových předmětů, šperků, nádob a dalších artefaktů, který označil jako „Priamův poklad“. Název byl geniální. Král Priamos, vládce Tróje z Iliady, byl pro evropskou představivost mnohem silnější než jakékoli suché archeologické označení. Najednou jako by se Homér změnil v novinovou zprávu.

Schliemann tvrdil, že poklad objevil ve chvíli, kdy byla poblíž jen jeho manželka Sofia, a že ho v tajnosti vynesli z naleziště. Tento příběh byl později opakovaně zpochybněn. Sofia podle některých zjištění v dané době možná vůbec nebyla na místě. I samotné okolnosti nálezu jsou nejasné a je možné, že Schliemann spojil více předmětů z různých kontextů do jednoho dramatického celku. Jisté je, že poklad nelegálně vyvezl z Osmanské říše, za což později musel platit odškodnění.

Z dnešního pohledu je ještě důležitější datování. Takzvaný Priamův poklad je starší než předpokládaná doba trójské války. Nemohl patřit Priamovi, pokud vůbec nějaký historický Priamos existoval. Schliemann se tedy v interpretaci mýlil. To ale neznamená, že nález nebyl významný. Byl mimořádný. Jen neříkal to, co Schliemann chtěl, aby říkal.

Slavná fotografie Sofie Schliemannové ozdobené zlatými šperky z pokladu dodala celému příběhu téměř divadelní sílu. Byla to archeologie jako drama, jako návrat dávno ztraceného světa. Schliemann pochopil něco, co mnozí vědci jeho doby podceňovali - veřejnost nechce jen seznam nálezů. Chce příběh. A on jí ho dal.

Po Tróji se Schliemann obrátil k Řecku. Jeho další velkou zastávkou byly Mykény. I tam hledal svět Homérových hrdinů. A i tam našel něco, co překonalo očekávání.

V roce 1876 odkryl v Mykénách šachtové hroby s bohatou pohřební výbavou. Zlaté předměty, zbraně, nádoby a především slavná zlatá pohřební maska vyvolaly obrovský ohlas. Schliemann ji spojil s Agamemnonem, mykénským králem a vůdcem Achájců v Iliadě. Podle tradované, i když často parafrázované věty měl tehdy prohlásit, že pohlédl do Agamemnonovy tváře.

Jenže i tady byl jeho závěr příliš rychlý. Maska je starší než doba, do níž se obvykle klade případné historické jádro trójské války. S bájným Agamemnonem ji tedy spojovat nelze. Přesto Schliemann v Mykénách udělal obrovský objev - pomohl odhalit svět mykénské civilizace, bohaté a mocné kultury doby bronzové, která předcházela klasickému Řecku. Britannica právem uvádí Schliemanna jako „vykopavatele“ Tróje, Mykén a Tiryntu a jako jednu z klíčových osobností při objevování prehistorického Řecka.

Schliemann se tedy opět mýlil v konkrétním jménu, ale nemýlil se v širším smyslu. Za řeckými mýty skutečně stál starší svět, který byl dlouho téměř zapomenut. Ne svět přesně takový, jak ho popsal Homér, ale svět dost bohatý, mocný a dramatický na to, aby se jeho vzdálená ozvěna mohla proměnit v epos.

Heinrich Schliemann bývá někdy líčen jako otec moderní archeologie. Jindy jako ničitel, podvodník a sebestředný fabulátor. Ani jeden obraz sám o sobě nestačí.

Nebyl moderním archeologem v dnešním odborném smyslu. Jeho dokumentace byla nedokonalá, interpretace ukvapené a metody často hrubé. Měl sklon své nálezy okamžitě spojovat s konkrétními postavami z Homéra, i když pro to neměl dostatečné důkazy. Vlastní životopis upravoval tak, aby vypadal jako naplněný osud. Zmenšoval zásluhy lidí, kteří mu pomohli, zejména Franka Calverta. Byl posedlý slávou a velmi dobře rozuměl publicitě.

Zároveň ale není fér udělat z něj jen šarlatána. Měl mimořádnou energii, odvahu a schopnost jít proti pohodlnému názoru. Dokázal vložit vlastní peníze do výzkumu, kterému věřil. Přitáhl k archeologii obrovskou pozornost veřejnosti. Ukázal, že staré texty, i když jsou básnické a mytické, nemusí být úplně odtržené od historické reality. A hlavně, jeho práce skutečně otevřela cestu k poznání egejské doby bronzové.

Britské muzeum ve svém shrnutí k hledání Tróje připomíná, že Schliemannův výzkum na Hisarlıku byl zlomový, ale zároveň dnes nelze tvrdit, že by archeologie prokázala trójskou válku tak, jak ji známe z Iliady. To je přesně ten rozdíl mezi Schliemannovým snem a dnešní opatrností. Schliemann chtěl potvrdit Homéra. Moderní archeologie chce pochopit místo, vrstvy, obchod, násilí, kontinuitu osídlení a vztah mýtu k paměti.

Je snadné dívat se na Schliemanna dnešníma očima a odsoudit ho. Do určité míry je to oprávněné. Jeho zásahy na Hisarlıku byly nevratné. Některé informace zmizely navždy. Jenže zároveň je třeba vidět, že archeologie 19. století nebyla archeologií 21. století. Teprve se formovala. Mnoho výkopů tehdy vedli vojáci, diplomaté, sběratelé, dobrodruzi nebo bohatí amatéři. Zájem o památky se často mísil s touhou vlastnit, odvážet a vystavovat.

Schliemann v tomto světě nevynikal jemností, ale rozsahem ambice. Nechtěl najít jen sošku nebo nápis. Chtěl najít místo, které Evropa znala z jednoho ze svých nejstarších příběhů. A když ho našel, nebo přesněji když našel místo, které dnes za Tróju považujeme, změnil tím způsob, jakým lidé přemýšleli o hranici mezi mýtem a historií.

Jeho život také ukazuje zvláštní napětí mezi snem a faktem. Bez snu by možná nikdy nezačal kopat. Bez posedlosti by nesehnal peníze, nevydržel odpor, nepřekonal pochybnosti. Ale právě sen ho oslepoval. Viděl Priama tam, kde byl starší poklad. Viděl Agamemnona tam, kde byla starší pohřební maska. Viděl Homéra i tam, kde měla mluvit především země.

Heinrich Schliemann zemřel 26. prosince 1890 v Neapoli. Bylo mu osmašedesát let. Za sebou nechal obrovské množství knih, nálezů, sporů a otázek. Jeho athénský dům Iliou Melathron, tedy Palác Ília, později získal novou funkci a dnes připomíná nejen jeho bohatství, ale i jeho touhu vtisknout vlastnímu životu antickou podobu.

Po jeho smrti pokračovali v práci jiní, odborně přesnější archeologové. Wilhelm Dörpfeld pomohl lépe rozlišit stavební fáze Tróje. Pozdější výzkumy přinesly složitější obraz města, které bylo v různých obdobích významné různým způsobem. Ve 20. a 21. století se Trója stala nejen archeologickým nalezištěm, ale i symbolem toho, jak opatrně musíme zacházet s dávnými příběhy.

Schliemannův odkaz proto není jednoduchý pomník. Je to spíš varování i inspirace zároveň. Varování před člověkem, který si do země promítal vlastní představy tak silně, až někdy přehlušil samotné nálezy. Inspirace v tom, že dokázal vzít vážně otázku, kterou mnozí považovali za naivní.

Byl Heinrich Schliemann génius? V určitém smyslu ano. Byl podvodník? Někdy se choval nepoctivě, přikrašloval, zamlčoval a přivlastňoval si větší zásluhy, než mu patřily. Byl archeolog? Ne podle dnešních měřítek. Ale bez něj by archeologie egejské doby bronzové vypadala jinak.

Nejpravdivější je možná říct, že Schliemann byl muž na hranici. Na hranici mezi obchodníkem a učencem, mezi romantikem a ničitelem, mezi objevitelem a vypravěčem vlastního mýtu. Hledal Tróju, ale stejně usilovně budoval i vlastní nesmrtelnost.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/heinrich-schliemann-uveril-legende-a-objevil-troju-jeho-prace-ale-dodnes-vyvolava-kontroverze-28036

https://www.britishmuseum.org/blog/search-lost-city-troy

https://www.stoplusjednicka.cz/kruty-konec-objevitele-troje-heinrich-schliemann-byl-archeologii-posedly

https://www.reflex.cz/clanek/historie/133494/schliemanna-zna-archeologie-jako-hrdinu-i-jako-padoucha-objevil-bajnou-troju-zaroven-ji-ale-nenapravitelne-ponicil.html

https://whc.unesco.org/en/list/849

https://www.britannica.com/place/Troy-ancient-city-Turkey