Jak se léčila ženská hysterie: elektřina, hypnóza i mačkání vaječníků. Léčba s vibrátorem je mýtus

Když přijde řeč na hysterii a její léčbu, možná si vzpomenete, že jste slyšeli nebo četli o léčbě orgasmem a „medicínském“ využití vibrátoru. Historka je to totiž poměrně známá - lékaři prý pacientkám masírovali genitálie, dokud se nedostavil „hysterický paroxysmus“, což byl ve skutečnosti orgasmus. Léčba měla fungovat, jen byla pro lékaře únavná a zdlouhavá. Vynález elektrického vibrátoru jim proto přišel náramně vhod.

Zní to docela uvěřitelně, zvlášť když víme, jak podivné představy o ženském těle medicína 19. století skutečně měla. Jenže zrovna s touhle slavnou historkou je trochu potíž. Nejsou totiž žádné dobové zdroje, které by potvrzovaly, že by přivádění pacientek k orgasmu patřilo k běžné léčbě hysterie. O to méně je pravděpodobné, že by lékaři začali používat vibrátory proto, aby si při podobné práci ušetřili ruce. Těžko říct, proč tahle historka vznikla, neboť realita byla neméně zvláštní.

Hysterie tehdy neznamenala jednu konkrétní nemoc. Lékaři tímto slovem označovali nejrůznější potíže, se kterými si nevěděli rady. Jedna žena přestala hýbat rukou, přestože na ní nebylo nic poškozeného, jiná ztrácela cit v části těla, další měla křeče, omdlévala nebo prodělávala záchvaty připomínající epilepsii. Dnes by tito lidé rozhodně neodcházeli od lékaře se stejnou diagnózou. U části z nich bychom nejspíš mluvili o funkční neurologické poruše, u jiných by se našla úplně jiná příčina.

Pověst „ženské nemoci“ však měla hysterie už dávno před 19. stoletím. Ostatně i její název vychází z řeckého slova pro dělohu. Po staletí proto lékaři hledali vysvětlení zvláštních záchvatů a dalších potíží právě v ženském těle, především v pohlavních orgánech. V Charcotově době už tahle stará představa dostávala pořádné trhliny. Sám francouzský neurolog upozorňoval, že stejné příznaky vídá také u mužů. Hysterie se tím ale svého spojení se ženami nezbavila a ženské pohlavní orgány lékaře zajímaly dál.

V pařížské Salpêtrière si Charcot a jeho kolegové všimli zvláštní věci. Některé pacientky byly mimořádně citlivé na tlak v určitých místech těla a zdálo se, že jejich stlačením lze ovlivnit i samotný hysterický záchvat. Zvláštní pozornost přitahoval podbřišek. Lékaři se domnívali, že když na správném místě dostatečně silně zatlačí, působí přes břišní stěnu na vaječník.

A podle jejich pozorování se skutečně něco dělo. U některých žen měl silný tlak v této oblasti probíhající záchvat utlumit nebo zastavit. Jindy se popisoval pravý opak – podrážděním stejného místa bylo možné záchvat vyvolat. Nezůstalo přitom jen u ruční práce. Používal se také takzvaný ovariální kompresor. Vypadal trochu jako kombinace opasku a malé mechanické svěrky. Připevnil se kolem těla a jeho nastavitelná část tlačila do podbřišku. Charcot přitom nepovažoval samotnou kompresi za vyléčení hysterie - pokud zabrala, její účinek byl dočasný.

Vaječníky zaměstnávaly některé lékaře ještě podstatně víc. Ve druhé polovině 19. století se objevily operace, při nichž byly ženám kvůli nervovým či duševním obtížím odstraněny vaječníky. Americký gynekolog Robert Battey například prosazoval zákrok, který se později označoval jako Batteyova operace. Odstranění zdravých nebo jen domněle nemocných vaječníků se zkoušelo u problémů, u nichž bychom dnes podobný zákrok vůbec nespojovali s rozumnou léčbou.

Charcot byl v tomto ohledu opatrnější. Hysterii nepovažoval jednoduše za nemoc vaječníků a jejich odstranění jako její léčbu odmítal. Ani lékaři 19. století totiž netvořili jeden tábor, který by věřil stejným teoriím a léčil stejným způsobem.

Léčba záležela hodně na tom, ke komu se pacientka dostala. Někde se používaly koupele a různé formy hydroterapie, jinde masáže nebo cvičení. Oblíbená byla elektřina. Ta měla v 19. století pověst moderního léčebného prostředku a lékaři s ní zkoušeli ovlivňovat svaly a nervy u celé řady onemocnění.

Proto není překvapující, že se elektrické přístroje objevují i v historii léčby hysterie. Nešlo však automaticky o nic, co by souviselo se sexem. Elektrický proud se přikládal na různé části těla a elektroléčba se používala u mužů stejně jako u žen.

Úplně jiným směrem šel americký neurolog Silas Weir Mitchell. U některých nervových obtíží doporučoval léčbu, při níž měla pacientka především odpočívat. Nešlo ale o žádný příjemný odpočinek. Jeho „rest cure“ mohla znamenat několik týdnů strávených převážně na lůžku. Pacientka byla oddělena od rodiny, její běžná činnost se omezila a dostávala vydatnou stravu. Protože při dlouhém ležení ochabovaly svaly, přicházely na řadu masáže a někdy také elektrická stimulace. Lékař tak přebíral kontrolu nejen nad léčbou, ale do značné míry i nad každodenním životem nemocné.

Velmi špatnou zkušenost s podobným režimem měla spisovatelka Charlotte Perkins Gilmanová. Po narození dcery se její psychický stav zhoršil a roku 1887 vyhledala právě Mitchella. Podle jejího pozdějšího líčení jí doporučil co nejvíce domácího života, jen omezenou intelektuální činnost a především se vzdát psaní.

Poslední radu neposlechla. O několik let později vydala The Yellow Wallpaper, povídku o ženě s psychickými obtížemi, kterou její manžel-lékař drží v pokoji a zakazuje jí pracovat. Místo aby se její stav zlepšil, začne propadat posedlosti žlutou tapetou na stěně. Gilmanová později otevřeně napsala, že text vznikl i jako reakce na léčbu, kterou sama prodělala.

V Charcotově Salpêtrière se s hysterií zacházelo jinak. Nemocnice byla obrovská a Charcot z ní postupně vytvořil jedno z nejvýznamnějších neurologických pracovišť své doby. Jeho úterní přednášky byly vyhlášené. Přicházeli studenti, lékaři i hosté ze zahraničí a před nimi se probíraly skutečné případy. Do posluchárny byly přiváděny také pacientky.

Jednou z nejslavnějších byla dívka známá jako Augustine. Do Salpêtrière se dostala jako dospívající a její záchvaty byly natolik výrazné, že se stala jednou z nejčastěji fotografovaných pacientek. Na dochovaných snímcích leží na lůžku, prohýbá tělo, svírá ruce nebo má tvář zachycenou v napjatém výrazu. Fotografie vycházely v Iconographie photographique de la Salpêtrière, rozsáhlém díle, v němž se Charcotovi spolupracovníci snažili jednotlivé projevy hysterie systematicky zachytit.

Augustine nebyla jen anonymním tělem na fotografii. Lékaři zapisovali její chování i průběh záchvatů a sledovali, jak reaguje na hypnózu. Právě podobné pacientky pomohly Charcotovi vytvořit představu, že velký hysterický záchvat probíhá v určitých pravidelných fázích. Pokud se podaří tyto fáze pozorovat stále znovu, uvažoval, pak hysterie není pouhé předstírání nebo ženská náladovost, ale skutečný stav, který lze studovat stejně jako jiné nemoci.

Jenže právě pravidelnost těchto záchvatů později vyvolávala pochybnosti. Pacientky žily dlouhodobě v prostředí, kde se jejich projevy neustále sledovaly. Věděly, co lékaře zajímá, byly hypnotizovány a některé reakce u nich byly záměrně vyvolávány. Hranice mezi pozorováním nemoci a jejím nevědomým formováním proto mohla být dost tenká.

Charcota však nelze považovat za člověka, který by předváděl nemocné ženy pro pobavení publika. Jeho cílem bylo mimo jiné přesvědčit ostatní lékaře, že hysterie je skutečný zdravotní problém. Ve své době měl ohromný vliv a do Salpêtrière se za ním jezdilo studovat z celé Evropy. V roce 1885 tam přijel také Sigmund Freud. Pobyt u Charcota na něj zapůsobil natolik, že se hysterie později stala důležitým tématem i v jeho vlastní práci.

Když se člověk probírá skutečnými léčebnými metodami, historka o masáži genitálií vlastně nepůsobí nijak podivně. Lékaři tlačili ženám na oblast vaječníků, používali elektřinu, masírovali je a věnovali značnou pozornost jejich reprodukčním orgánům. Představa, že mezi tím vším existovala také intimní masáž zakončená orgasmem, proto dlouho nikomu příliš podezřelá nepřipadala.

Nejznámější podobu dostal tento příběh v roce 1999, kdy vyšla kniha Rachel Mainesové The Technology of Orgasm. Podle jejího výkladu měla léčebná stimulace ženských genitálií dlouhou historii. Lékaři ji údajně nechápali jako sexuální činnost, protože ženský orgasmus spojovali především s pohlavním stykem. Vyvrcholení dosažené bez penetrace tak mohlo být označeno jako „hysterický paroxysmus“ a celé počínání zůstávalo v jejich očích lékařským výkonem.

Mainesová do tohoto příběhu zasadila také mechanický vibrátor. Ruční stimulace měla být zdlouhavá a fyzicky namáhavá, zatímco vibrační přístroj umožnil dosáhnout stejného výsledku podstatně rychleji. Z vibrátoru se tak stal jeden z kuriózních vynálezů, které původně vznikly pro úplně jiný účel, než k jakému je používáme dnes.

Historka se uchytila dokonale. Psalo se o ní v novinách a časopisech, dostala se do populárně-naučných knih a dokumentů a v roce 2011 podle ní vznikla romantická komedie Hysteria. V té době už se často podávala jednoduše jako fakt - vibrátor vynalezli lékaři, protože je bolely ruce od léčby hysterických žen.

Historici Hallie Liebermanová a Eric Schatzberg se rozhodli ověřit, co přesně říkají zdroje, o které se tento příběh opírá. Výsledky zveřejnili v roce 2018 a už název jejich práce – A Failure of Academic Quality Control: The Technology of Orgasm – dával poměrně jasně najevo, kam jejich pátrání dospělo.

Prošli citace, které měly dokládat používání masáže a vibrátorů k vyvolávání orgasmu při léčbě hysterie. Našli zmínky o masážích, elektrických přístrojích i léčbě gynekologických problémů, ale nikoli doklady pro praxi, která se mezitím stala tak slavnou.

To je významný rozdíl. Masáž se v léčbě hysterie skutečně používala. Vibrace se v medicíně používaly také. Existovaly přístroje určené k použití na různých částech těla a lékaři skutečně léčili ženské pánevní a gynekologické obtíže nejrůznějšími mechanickými i elektrickými metodami. Z toho však ještě neplyne, že cílem bylo přivést pacientku k orgasmu.

Liebermanová a Schatzberg upozornili například na dobové texty, které Mainesová uváděla na podporu své teorie, přestože v nich nebylo o orgasmu ani léčbě hysterie vibrátorem nic takového napsáno. V některých případech šlo o obyčejnou masáž těla, jinde o elektrickou léčbu gynekologických problémů. Jednotlivé části příběhu tedy existovaly, ale byly poskládány v příběh, který už pravdivý nebyl.

Nelze samozřejmě dokázat, že žádný lékař v 19. století nikdy žádnou pacientku sexuálně nestimuloval. Problém je v představě zavedené léčebné metody, při níž lékaři běžně vyvolávali orgasmus a později si k tomu pořídili vibrátor. Právě pro ni se přesvědčivé doklady najít nepodařilo.

Dějiny ale málokdy bývají černobílé. Kdyby se ukázalo, že žádné lékařské vibrátory neexistovaly, vymyšlený příběh by se snadno ověřil. Ony ale existovaly.

Vibrační masáž se na konci 19. století stala součástí fyzikální léčby. První zařízení mohla být velká a nepraktická, později se objevily menší elektrické modely. Lékařské katalogy nabízely přístroje s různými nástavci a výrobci jim připisovali účinky na překvapivě širokou škálu problémů. Vibrace se používaly na svaly, záda, končetiny a další části těla. Nebyla to terapie vyhrazená ženám a už vůbec ne pouze hysterii.

Postupně se objevily také domácí přístroje. Na začátku 20. století bylo možné narazit na reklamy, které je představovaly jako moderní prostředek pro péči o zdraví. Elektřina tehdy měla výbornou pověst. Domácnosti se elektrifikovaly a výrobek opatřený kabelem a motorkem působil moderněji a vědečtěji než obyčejná ruční masáž.

Sexuální využití vibrátorů se samozřejmě také objevilo a postupem času se stalo tím, které známe nejlépe dnes. Není ale potřeba mezi jejich lékařskou minulost a pozdější erotické použití vkládat fiktivní čekárnu plnou hysterických žen.

Je trochu paradoxní, že se z celé historie hysterie nejvíc uchytila právě věc, pro kterou jsou důkazy tak slabé. Dobře doložených postupů přitom máme dost. Žena mohla skončit na týdny v posteli, oddělená od rodiny a běžného života. Mohla dostávat elektrickou stimulaci, podstupovat masáže nebo hydroterapii. Lékař mohl zkoušet ovlivnit její záchvat tlakem na podbřišek. Jinde se operovalo a některým ženám byly kvůli nervovým obtížím odstraněny vaječníky.

V Salpêtrière se z hysterie zároveň stala nemoc, kterou bylo možné fotografovat, hypnoticky ovlivňovat a ukazovat při výuce. Augustine a další pacientky se díky tomu dostaly do lékařských knih a jejich fotografie přežily více než sto let. Charcot se přitom nepokoušel dokazovat, že ženy jsou od přírody labilní. Naopak chtěl hysterii zbavit pověsti předstírání a najít pro ni místo v neurologii. Jenže to dělal způsobem, který dnes vyvolává řadu nepříjemných otázek.

Příběh s vibrátorem a orgasmem přežil mnohem lépe. Není těžké pochopit proč. Je pikantní, snadno zapamatovatelný a krásně zapadá do představy prudérních viktoriánů, kteří údajně dokázali přivést ženu k orgasmu a zároveň si nepřipustit, že se děje něco sexuálního.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://wellcomecollection.org/stories/W89GZBIAAN4yz1hQ

https://archive.org/details/fatbloodessayont00mitc/mode/2up?ref=ol

https://en.wikisource.org/wiki/Why_I_Wrote_The_Yellow_Wall-Paper

https://www.researchgate.net/publication/270133906_The_Technology_of_Orgasm_Hysteria_the_Vibrator_and_Women's_Sexual_Satisfaction

https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/0964704X.2021.1902064

https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/0964704X.2021.1902065