Článek
Představa „bolestivé smrti v přírodě“ v lidech spouští dvě protichůdné věci. Na jednu stranu fascinaci – protože to je realita, kterou jsme jako civilizace vytěsnili – a na druhou stranu odpor. Nechceme se dívat, jak trpí zvíře. Faktem však zůstává, že příroda není nastavená na rychlou a „čistou“ smrt. Je nastavená na přežití, na tlak predátor–kořist, na nemoci, na chyby v těle, na náhodu. A bolest je v tomhle systému především varovný signál. Bohužel, někdy tento signál nepřijde včas tak, aby pomohl zvířeti uniknout, někdy zvíře zkrátka ani možnost úniku nemá. Bolest se pak stává nikoliv varovným signálem, ale útrpným doprovodem smrti samotné.
Dá se vůbec říct, co je „nejbolestivější“?
Přesné porovnání je problematické, protože:
- různé druhy mají různě vyvinutou nervovou soustavu,
- liší se rychlost metabolismu a vnímání času,
- a my nevidíme do jejich subjektivního prožitku.
Jenže zároveň platí, že některé mechanismy bolesti a stresu jsou velmi konzervované (tedy vývojově staré a jen minimálně pozměněné v průběhu evoluce, obzvlášť u obratlovců) a některé typy poškození tkání způsobují téměř vždy extrémní nociceptivní odpověď (tedy aktivaci receptorů bolesti). Navíc existuje další důležitý rozměr - utrpení není jen intenzita samotné bolesti, ale i délka trvání, pocit dušení, ztráty kontroly, vyčerpání a panika.
Následující způsoby jsou tak jakýmsi mixem toho, co považujeme za utrpení:
- hodně bolesti, 2. dlouhé trvání, 3. silný stres a panika, 4. pomalé selhávání těla.
Co vlastně bolí: nociceptory, zánět a „alarm“ v mozku
Bolest začíná v nociceptorech – receptorech, které reagují na poškození tkáně, extrémní teplotu, tlak nebo chemické dráždění. Jenže samotný signál z periferie je teprve začátek. Když je poškození velké, rozjede se:
- zánětlivá odpověď (chemické látky zvyšují citlivost receptorů, takže bolest „nabíhá“ a zesiluje),
- stresová osa (adrenalin, kortizol),
- a často i panický systém – hlavně při nedostatku kyslíku.
Člověk si někdy představuje, že adrenalin „vypne bolest“. Ve skutečnosti může krátkodobě tlumit vnímání, ale u mnoha typů poškození to nestačí. Navíc adrenalin přidává další složku: úzkost, třes, zrychlené dýchání, pocit ohrožení. A to je přesně to, co dělá některé smrti v přírodě tak kruté: nejde jen o ránu, ale o dlouhý alarm, který nejde vypnout.
Ilustrační obrázek
Umírání udušením: když mozek křičí o kyslík
Kdybych měl vybrat jeden prožitek, který je napříč savci vnímaný opravdu extrémně, bude to dyspnoe – pocit, že se nemůžete nadechnout. Dušení není jen fyzická nepohoda. Je to hluboký, primární poplach. Důvod je jednoduchý: bez kyslíku mozek vypíná jako první.
Co je na tom nejhorší, je mechanismus. Často se říká „nedostatek kyslíku“, ale ten největší spouštěč paniky je typicky nárůst CO₂ v krvi. Tělo to vnímá jako katastrofu a spouští:
- nutkání k lapavému dýchání,
- křeče dýchacích svalů,
- pocit tlaku na hrudi,
- dezorientaci a prudkou úzkost.
U predace v přírodě je dušení častější, než by nás napadlo: může nastat při škrcení, při zalehnutí, při uvíznutí, při boji, při zánětu dýchacích cest, při utonutí, ale i při některých toxinech, které ochromí dýchací svaly. A právě kombinace „panika + několik minut vědomí“ z toho dělá jeden z nejhorších scénářů.
Popáleniny a teplo: bolest, která se šíří a mění charakter
Oheň a extrémní teplo jsou z biologického hlediska brutální v tom, že působí na několik vrstev zároveň. Nejde jen o „spálenou kůži“. Bolest u popálenin (aspoň v raných fázích nebo u částečných popálenin) bývá mimořádně silná, protože:
- teplotní nociceptory reagují okamžitě,
- poškození tkáně spustí masivní zánět,
- a zánětlivé mediátory způsobí, že i okolní tkáň je přecitlivělá.
V přírodních požárech navíc často nejde o rychlé „vzplanutí“. Zvířata mohou být vystavená sálavému teplu, dýmu, popáleninám tlapek, puchýřům, poškození očí. A pak přichází druhá vlna: dehydratace, infekce, šok. Z čistě fyziologického hlediska je to typ smrti, kde se bolest může proměňovat – od ostré a pálivé k hluboké, trvalé a vyčerpávající.
Rozsáhlé poranění bez rychlého konce: když predátor nezačne „u krku“
Lidé si predaci často představují jako rychlý zásah. Někdy to tak je. Mnoho predátorů ale loví tak, aby kořist jen znehybnili, ne aby jí okamžitě „vypnuli“. A to může znamenat poranění, které je bolestivé, ale ne nutně hned smrtelné.
Velká bolest u traumatu nepřichází jen z řezných a tržných ran, ale i z:
- rozdrcení svalů (tlak a rozpad tkáně bolí hodně),
- poškození periostu (okostice) – to je jedna z nejcitlivějších tkání,
- přerušení nervů (což může paradoxně chvíli bolet „elektricky“, než citlivost odezní),
- a hlavně z toho, že zvíře je při vědomí, v panice, a tělo jede na maximum.
Pro kořist je často horší situace, kdy je „jen“ těžce zraněná a unikne. Protože pak nastupují další scénáře: vykrvácení, infekce, vyčerpání, neschopnost pít nebo žrát. A tím se dostáváme k tomu, co je v přírodě časté a zároveň děsivé: smrt na pokračování.
Ilustrační obrázek
Pomalé vykrvácení: bolest, chlad, žízeň a postupná ztráta světa
Vykrvácení je zvláštně „nenápadné“ – ne vždy vypadá dramaticky, ale může být dlouhé. Pokud nedojde k masivnímu zásahu velké tepny, může zvíře ztrácet krev postupně. A co to udělá?
- Nejprve bolest z poranění.
- Pak se přidá slabost, protože klesá okysličení tkání.
- Tělo se snaží udržet tlak: zrychlí tep, stáhne cévy, omezí prokrvení periferie → přichází chlad, třes.
- Mozek začne šetřit → zmatenost, „tunelové“ vnímání.
Bolest může postupně ustupovat do otupělosti, ale to není milosrdenství. To je kolaps. A mezi tím je často nepříjemná směs: zranění pořád bolí, tělo je vyčerpané, žízeň je obrovská, ale pít se nedá nebo se zvíře k vodě ani nedostane.
Dehydratace: smrt, která může trvat dny
Dehydrataci člověk často podceňuje, ale realita je tvrdá: voda je základ regulace teploty, krevního tlaku, funkce ledvin i mozku.
Při postupné ztrátě vody se děje:
- vysychají sliznice, přichází intenzivní žízeň,
- krev houstne a hůř se pumpuje,
- tělo přehřívá (zvlášť u druhů, které chladí odpařováním),
- ledviny kolabují, v krvi se hromadí odpadní látky,
- mozek začne selhávat: zmatenost, poruchy koordinace, někdy halucinace.
Bolest tu nemusí být ve formě pálení, řezání apod. Je spíš jako neustálá, vyčerpávající tíseň, svalové křeče, bolest hlavy, rozpálené tělo. A hlavně: dehydratace je často spojená s dalším utrpením – poraněním, nemocí, nemožností pohybu, horkem.
Hladovění: pomalý rozpad, který bolí jinak, než si lidi myslí
Hladovění se často popisuje špatně, protože lidé si představí „kručení v břiše“. Jenže dlouhodobý energetický deficit je především fyziologická destrukce:
- nejdřív se spotřebuje glykogen,
- pak tuk,
- pak jde tělo do svalů a orgánů.
Bolest se objevuje ve svalech, kloubech, v kůži (otlačeniny, záněty), a často i v důsledku sekundárních problémů: paraziti, infekce, průjmy, selhávání imunity. U některých zvířat hladovění znamená také chronický stres, protože musí hledat potravu, ale nemají na to sílu.
Z hlediska utrpení je hladovění strašné tím, že je dlouhé. Ne minuty. Ne hodiny. Týdny. A bolest tu není vždy „alarmem“, spíš nekonečné „dojíždění baterky“, kdy tělo postupně vypíná funkce.
Ilustrační obrázek
Infekce, záněty a sepse: bolest zevnitř, která se blbě lokalizuje
Nemoc je v přírodě obrovský zabiják. Někdy rychlý, ale často pomalý. U mnoha infekcí není bolest jen lokální, ale systémová:
- horečka, zimnice, bolesti svalů,
- záněty tkání (např. dýchací cesty, střeva),
- bolest kloubů, citlivost kůže,
- vyčerpání, které nejde „překonat“.
A pak je tu sepse – stav, kdy imunitní reakce a toxiny v krvi rozjedou kolaps oběhu. U zvířete to znamená slabost, zrychlené dýchání, někdy výrazné nepohodlí, a především: dlouhé trápení bez možnosti úlevy. V přírodě nikdo nesníží horečku, nikdo nedá tekutiny, nikdo nedá antibiotika.
Jedovatá kousnutí a toxiny: není jed jako jed
Některé toxiny vedou k rychlému kolapsu (a tedy relativně rychlému konci), jiné jsou naopak „dělané“ tak, aby kořist dlouho trpěla. Ne nutně záměrně – spíš jako vedlejší efekt mechanismu účinku.
Nejhorší z hlediska bolesti bývají jedy, které způsobují:
- masivní lokální zánět a otok,
- rozpad tkání,
- poruchy srážení (krvácení do tkání bolí a zároveň zhoršuje stav),
- nebo křeče.
Bolest u toxinu často narůstá: první chvíle může být „jen“ bodnutí, ale během desítek minut se rozjede peklo zánětu, tlaku, pulzování. A do toho přichází systémové příznaky – nevolnost, slabost, poruchy dýchání. Smrt pak nemusí být rychlá.
Utonutí: kombinace dušení, paniky a chladu
Utonutí je často spojované s „klidem“ v posledních vteřinách, ale cesta k nim může být velmi stresující. Nejhorší je, že mozek bojuje proti tomu, co se děje: chce se nadechnout, ale nadechnout se znamená dostat vodu tam, kam se dostat nemá.
U mnoha savců je utonutí typicky smrt, kde je:
- silná panika,
- extrémní dyspnoe (pocit dušení),
- a často i podchlazení nebo vyčerpání, pokud tomu předcházelo dlouhé zápasení.
„Dlouhé přežívání“ po zranění: když vás nezabije rána, ale to, co přijde po ní
Tady jsme u věci, která možná patří k nejkrutějším realitám přírody: velmi často nezemře zvíře „na zásah“, ale na následky. A ty následky mohou být řetěz:
- zranění → bolest → omezení pohybu,
- omezení pohybu → žízeň/hlad,
- žízeň/hlad → vyčerpání,
- vyčerpání → neschopnost uniknout → další zranění,
- a do toho infekce, paraziti, šok, predátoři, kteří si vybírají slabé.
Tohle je scénář, kdy nejde o jeden typ bolesti. Je to mix: akutní bolest z poranění, k tomu křeče a slabost, k tomu stres a strach, k tomu postupná degradace. A právě kombinace je často horší než jakýkoli „jednotlivý“ mechanismus.
Tak co je tedy „nejbolestivější“?
Nejhorší není nutně největší rána. Nejhorší jsou scénáře, které spojují několik faktorů naráz:
- dušení / pocit nedostatku vzduchu (panika),
- rozsáhlé poškození tkání (silná nocicepce),
- dlouhé trvání (hodiny až dny),
- vyčerpání a žízeň (kolaps vnitřní rovnováhy).
Proto se mezi biologicky „nejkrutější“ konce typicky řadí právě kombinace jako: těžké zranění + vykrvácení, popáleniny + dehydratace, nemoc + selhávání dýchání, utonutí, nebo dlouhé přežívání po útoku predátora.
Příroda často odměňuje predátory, kteří jsou efektivní, ne nutně „milosrdní“. Efektivita může znamenat rychlou smrt – ale stejně tak může znamenat jen spolehlivé znehybnění. Z lidského pohledu je to kruté. Z pohledu evoluce je to prostě mechanismus.
Jako lidé máme tendenci sklouzávat k sentimentu, lítosti. A někdy se ptáme, jak k něčemu tak hroznému může dojít? Jenže realita je složitější. V přírodě se bolest netrestá ani neodměňuje. Bolest se prostě děje. Evoluce nikdy neměla důvod řešit, že signál - bolest - který má organismus chránit - je v krajním případě, kdy už není šance přežít - na škodu a jen zvyšuje utrpení. Někdy je jedinou „útěchou“ to, že mnoho zvířat má mechanismy, které v extrému snižují vědomé vnímání – šok, otupělost, kolaps. Není to milost. Je to nouzový režim těla.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6790376/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6790384/
https://www.researchgate.net/publication/279903067_Evolution_of_pain
https://royalsocietypublishing.org/rstb/article/374/1785/20190290/23714/Evolution-of-nociception-and-pain-evidence-from
https://en.wikipedia.org/wiki/Pain_in_animals
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10986303/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10087827/
https://en.wikipedia.org/wiki/Starvation_response
https://biomedicalsciences.unimelb.edu.au/departments/department-of-biochemistry-and-pharmacology/engage/avru/blog/toxin-pathologies
