Jako národ bychom v novém roce mohli přestat fňukat. Máme se v rámci možností dobře, lépe než jiní

Říká se to o nás už dlouhá léta. Nebo to o sobě říkáme jenom my? Asi trochu od obojího. Ale kam až moje paměť sahá, nikdy mi to nepřišlo tak výrazné jako v poslední době. Je sice pravda, že člověk má tendenci vnímat minulost pozitivněji, než jaká skutečně byla, protože špatné věci rychleji zapomíná a minulost si tak idealizuje, ale přesto si myslím, že na tom něco bude.

Byly kritické roky i roky hojnosti, ostatně je běžné, že se ekonomická křivka vlní a není otázkou, jestli přijde krize, ale za jak dlouho zase přijde. A jestli jsme na ni připravení. A vždycky jsme reptali a vždycky jsme vyhlíželi lepší časy. Ale tak nějak mi přijde, že jsme nikdy nebyli tak podráždění, uplakaní, znechucení, nepříjemní a zlí na všechny kolem sebe. Přitom ve srovnání s historií nejsou tyto krize tak zásadní, aby nám šlo o život. Neřádí tu hladomor. Nejsou tu arktické mrazy a nedostatek topiva. Neokupuje nás nepřátelská armáda a nelikviduje náš národ. Zapomněli jsme snad, jaké je skutečné utrpení? Přestali jsme si vážit toho, co máme?

Proč pláčeme?

Nikdo nepopírá, že se dějí věci, které ze své podstaty nejsou příjemné. Nikoho netěší, že stoupají ceny a rostou životní náklady. Nikoho nebaví sledovat rozhádané politiky, kteří si hrabou na svém písečku a zanedbávají svoji skutečnou práci. A je zcela na místě kritizovat to, co si myslíme, že by se mohlo dělat lépe, a snažit se to zlepšit. Bez toho bychom se neposunuli. Ale je konstruktivní kritika, která vede ke zlepšení, a pak je kritika, kdy jen na všechno nadáváme, možná přihodíme nějakou rádoby dobrou radu, která ale není reálná, a divíme se, že se nic nezlepšuje, ba naopak.

Asi jeden z nejčastějších stesků, na které narážím, ať již ve skutečném životě, nebo v online prostoru. Je pravda, že ceny v poslední době velmi vzrostly a mnoha lidem ukrojily významný kus jejich výplaty. Komu by nevadilo, že když se konečně dopracoval k vyšší mzdě, najednou přišla inflace a sebrala mu ještě víc? Je přirozené z toho být rozmrzelý, ale to nejhorší už máme za sebou a bylo dost času se s tím srovnat jako s faktem, přestat nadávat a začít s tím něco dělat.

Nikdo nikoho nenutí, aby si kupoval předražený produkt. Pokud se ale nedá sehnat levněji, pak je tak drahý asi z nějakého důvodu. Pokud si myslíte, že se to dá udělat levněji, tak do toho, nabídněte to trhu za nižší cenu a lidé vám utrhnou ruce. Vyděláte a ještě prokážete společnosti službu. Třeba kápnete na něco, co ještě nikoho nenapadlo. Ale ustavičně nadávat na ceny či nadávat prodavačům (v nějaké diskuzi jsem četl názor, že se dotyčný ještě nesetkal s tím, že by někdo byl na prodavače sprostý kvůli cenám, že snad každý ví, že s tím prodavač nic neudělá - tak z praxe mohu potvrdit, že agrese zákazníků v tomto směru opravdu stoupá), to opravdu nemá smysl. Sami se pak neustále utápíme v tom, jak je situace špatná. Přitom si jen málokdo uvědomí, jakou práci dá vyprodukovat třeba zeleninu, litr mléka, kostku másla. Sami bychom to zadarmo dělat nechtěli, ale když to máme koupit, nejsme ochotní ocenit práci jiných.

Je množství lidí, kteří si nakoupí potravin víc, než dokáží sníst a pak je vyhazují. Je množství lidí, kteří snědí víc, než by museli. Je množství lidí, kteří si raději nakoupí levné a nekvalitní potraviny, jen aby toho měli hodně, místo aby dali přednost střídmému konzumu, ale kvalitních produktů. Plýtvání a nadbytek provází naši dnešní společnost. Hodně z nás tedy ani nemá objektivní důvod ke svému fňukání. Netrpíme podvýživou z důvodu nedostatku potravin. Neumíráme hlady. Co by naši předci dali za to, aby měli k dispozici tolik jídla, co dnes míváme my?

Přesto se však pochopitelně najdou rodiny nebo jedinci, kteří na tom budou hůř než většinová společnost. Mohou to být matky samoživitelky, které mají nízkou mzdu a musejí se starat o dítě. Rady, že by si měly zlepšit kvalifikaci a lépe placenou práci jsou sice rozumné, ale ne pro matku, která je vyčerpaná z péče a v oblasti, kde není potřebná nabídka vhodných pracovních pozic. Nebude mít peníze na to, aby se přestěhovala do lepších míst. Stejně tak osamělý vdovec, který stěží utáhne nájem malé garsonky. Mohl podcenit finanční přípravu na důchod a ano, může si třeba za svou situaci do velké míry sám, ale také nemusí. To je jedno, nyní může být ve velmi těžké finanční situaci. Příkladů může být mnohem více a zcela jistě jsou mezi námi lidé, kteří by potřebovali podat pomocnou ruku. A pak také lidé, kteří se pro pomocnou ruku natahují jen proto, že svoji vlastní ruku k dílu přiložit nechtějí. Většinová společnost na tom však takhle bídně není. I když si to někteří myslí.

Přestaňme fňukat, už jsme si mohli zvyknout a začněme přemýšlet, jak si polepšit.

Z politiky jsme znechucení permanentně, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Je to tím, že každý očekáváme něco jiného a není nikdo, kdo by se mohl zavděčit všem. Chtít nápravu, když se zjistí nečestné jednání politika, to je zcela oprávněné. Tak, jako zaměstnavatel vyhodí člověka, který nebude plnit zadané pracovní úkoly, tak by neměl být z veřejných peněz placen ani politik, který jedná nezákonně (třeba korupce), nepracuje, ale pobírá plat (takových už bylo…) a podobně. Že nemusí konat podle našich představ, to je věc druhá. Tonda odvedle může být s jeho prací spokojen. Nadáváme na politiky a klepeme se na další volby, aby „konečně přišli ti praví“, ale za čas jsme zase znechuceni, protože ti praví to zřejmě nejsou. Je nesmysl si myslet, že naše problémy vyřeší nějaká politická strana. A ještě větší nesmysl je myslet si, že ti, co slibují hory a doly, mohou společnosti prospět. Postarat se o sebe musíme v první řadě my sami, nikdo to za nás neudělá.

Některé změny jsou nutné, ať se nám to líbí, nebo ne. A zájem většiny společnosti je prostě nadřazen zájmu jednotlivce. Vláda může být dobrá, může být špatná, můžeme ji změnit ve volbách. Ale nečekejme, že nová vláda nás spasí.

Svoboda slova je fajn. A máme se velmi dobře, že skutečně můžeme komentovat kdeco a pokud úmyslně nešíříme pomluvy, poplašné zprávy apod., nic vážného nám nehrozí. Ne každá země tohle svým obyvatelům umožňuje. Měli bychom být rádi, že jsme si takovou zemi vybudovali a měli bychom si toho vážit a tuto svobodu bránit. Na druhou stranu, svoboda slova neznamená, že můžeme každého libovolně urážet. Zejména v online prostoru je tento „nešvar“ neskutečně rozšířený. Skrytí za monitorem, někteří lidé dávají průchod své vlastní nespokojenosti a frustraci tím, že shazují práci či názory ostatních, navzájem se urážejí, vysmívají… Čtení diskusí je v dnešní době mnohdy jen pro silně otrlé nátury. A nejvíce obvykle urážejí ti, co sami nic nepředvedli. Vyjádřit nesouhlas, na který máme každý právo, se dá i slušně.

Pokusme se kultivovat veřejný prostor, ať už skutečný nebo ten online. V prostředí, kde se budeme navzájem respektovat, se nám všem bude žít lépe. Nemusíme být nutně za všech okolností pozitivní sluníčkáři - ale buďme slušní.

Často vídám stížnosti na naše zdravotnictví. Určitě se dá v mnoha ohledech zlepšit, nepopírám ani to, že se lidem v některých případech nedostane potřebné péče, kterou by dostat měli. Ať už je to způsobeno nedostatkem odborných lékařů, např. zubařů, nebo dohady s pojišťovnou kvůli financím na léčbu. Takové případy byly, jsou a bohužel i budou. Na druhou stranu, často nadáváme na věci, které jsou v rámci možností v pořádku a nevážíme si toho, jaké péče se nám dostává a za jakou by jinde byli nesrovnatelně vděční. A vůbec se nemusíme srovnávat s chudými zeměmi rozvojového světa. Naše zdravotnictví by nám záviděli v mnoha „vyspělých“ zemích, kde si o dostupnosti takové péče mohou nechat jenom zdát nebo si ji musí sami zaplatit.

Pracujme na zlepšení našeho zdravotnictví. Stále je co vylepšovat. Ale současně si važme toho, co máme.

Témat a oblastí, na které nadáváme, by se dalo najít mnohem víc. Přitom si nežijeme špatně. Kdybychom si přestali stěžovat a místo toho se soustředili na to, jak naše životy a život celé naší společnosti dále zlepšovat, žilo by se nám mnohem lépe. Poslední dobou je naše společnost podrážděná, jsme vůči sobě suroví a bezohlední. Není to krok k rozpadu společnosti?

Článek byl sepsán na základně osobního názoru autora.