Samosely - lidé, kteří se navrátili zpět do svých domovů. V černobylské oblasti žijí dodnes.

Když se mluví o Černobylu, skoro vždycky padne řeč na výbuch reaktoru, na zarostlou Pripjať a na opuštěné paneláky s rozbitými okny. Na fotkách je to svět bez lidí, jen stromy postupně prorůstající betonem. Ale mezi těmi stromy a domy pár lidí žilo - a někteří tam žijí pořád. Staří, tvrdohlaví, někdy až nepochopitelně odolní. Říká se jim samosely (samousedlíci), tedy lidé, kteří se po výbuchu vrátili do zakázané zóny, i když jim všichni říkali, že to není možné ani povolené.

Jejich příběh je zvláštní směsí zvyku, tvrdohlavosti a obyčejného pocitu, že člověk má dožít tam, kde prožil celý život. A že žádný výbuch reaktoru to nevymaže, ať je jakkoliv nebezpečný.

Černobylská elektrárna je jméno, které se vrylo do světové paměti. Leží na severu Ukrajiny, pár desítek kilometrů od běloruské hranice. 26. dubna 1986 tam během technické zkoušky explodoval čtvrtý reaktor typu RBMK - nejdřív výbuch páry, pak další exploze, která rozmetala reaktorové bloky a uvolnila radioaktivní materiál do vzduchu. Vznikl požár, který se hasičům podařilo zastavit až s obrovským úsilím, a někteří z nich při tom byli vystaveni dávkám radiace, které jim zkrátily život.

Sovětské úřady nejprve mlčely, ale kontaminace se rozšířila daleko za hranice areálu. Nejblíže byla města Pripjať a Černobyl a desítky vesnic. Vznikla třicetikilometrová vysoce kontaminovaná zóna a byla rychle ohraničena. Lidé z ní museli pryč. Rychle, bez přípravy, a podle oficiální verze „jen na pár dní“.

Evakuace Pripjati proběhla už 27. dubna 1986. Lidé dostali pokyn vzít si doklady a nejnutnější věci - slíbili jim návrat, jakmile se situace uklidní. Autobusy přijely, naložily tisíce rodin a odvezly je pryč. Bylo jim řečeno, že jde o tři dny. Dnes však víme, že žádný návrat nepřišel.

Evakuace zasáhla i více než 90 vesnic v okolí. Celé regiony se vyprázdnily. Domy, stodoly, dvory, políčka - všechno zůstalo ležet tak, jak to tam lidé nechali. V některých domech zůstaly na stolech rozdělané večeře, tehdejší fotografie, oblečení. Propustky byly striktní. Zóna byla uzavřená. A dlouho se zdálo, že tamní život definitivně skončil.

Jenže mnozí lidé, hlavně z vesnic, odcházeli se stísněným pocitem, že jsou vytrženi z místa, které nebylo „jen bydliště“. Byl to svět, kde měli zahrady, hřbitovy rodičů, vlastní rytmus roku, vlastní způsob práce. Lidé narození na vesnici, zvlášť starší generace, nesli přesídlení do paneláků těžce.

A z toho ticha začala postupně vyčnívat zvláštní skupina lidí - ti, kteří se rozhodli vrátit. Navzdory všem hrozbám a nebezpečí.

Samoselové byli lidé, kteří se po evakuaci do zóny vrátili tajně a bez povolení. Někteří už po pár měsících, jiní až v 90. letech. Nešlo o žádné dobrodruhy ani romantické poustevníky. Ve skutečnosti to byli většinou obyčejní staří lidé, převážně ženy, které po přesídlení do cizího města zjistily, že to není jejich svět.

Hlavní motivy jejich návratu se opakovaly:

V 90. letech žilo v zóně kolem dvou tisíc těchto navrátilců. Dnes jich zbylo jen několik desítek.

Život samoselů je extrémně prostý. To není žádné klišé - prostě se tam žije tak, jak se žilo před desítkami let: bez obchodů, bez opravářů, téměř bez lékařů. Dá se říct, že zatímco všude kolem se svět rapidně změnil, tady se zastavil čas.

Domy jsou často staré a rozpadají se. Samosely je udržují, jak se dá: provizorně, po staru, bez velkých oprav. Některé vesnice mají ještě elektrické vedení, jinde se žije pouze s petrolejkami a bateriemi.

Většina samoselů si pěstuje vlastní zeleninu a chová drobná zvířata. Obvyklé jsou brambory, zelí, cibule, kozy, slepice. Strava je jednoduchá a hodně závislá na tom, co kdo dokáže vypěstovat nebo nasbírat.

Radiace v půdě a v houbách či lesních plodech je nerovnoměrná. Některé části zóny mají hodnoty blízké běžným venkovským oblastem, jiné jsou stále zvýšené. Odborné analýzy dlouhodobě ukazují, že některé potraviny z místních zahrad mohou obsahovat více cesia-137, než je zdravé. Zároveň ale platí, že spotřeba je malá a obyvatelé jsou zpravidla ve věku, kdy jejich zdravotní kondici ovlivňuje mnohem víc stáří než mírná chronická zátěž radionuklidy.

Studny často fungují, ale kvalita vody není jednotná. V mnoha vesnicích je nutné ji převařovat. Samosely jsou zvyklí improvizovat, a také to dělají.

Očekávalo by se, že lidé vystavení zvýšené radiaci budou všichni nemocní. Realita je složitější. Většina samoselů je v pokročilém věku - takže jejich zdravotní potíže souvisí hlavně s věkem, izolací a tvrdými životními podmínkami.

Faktem je, že i když některé místní starousedlíky potrápila zvýšená radiační zátěž, mnohem větším problémem je nedostatek lékařské péče jako takový. Do zóny sice dojíždějí mobilní týmy, ale není to časté. Samosely také často odmítají odejít do nemocnice - nechtějí opustit své domy, někteří se bojí, že už by se nemohli vrátit.

Navzdory všem zdravotním těžkostem i přítomné radiaci žádná ucelená studie neprokázala, že by měli zdejší lidé statisticky výrazně kratší život než lidé stejné generace mimo zónu.

Zóna kolem Černobylu je dnes paradoxně jednou z největších divočin v Evropě. Ne proto, že by tam byla „čistá příroda“, ale proto, že tam téměř není žádný člověk.

Lesy se rozšířily, pole zarostla, silnice se ztrácejí pod vegetací. Tam, kde se dříve sekala tráva, roste dnes bodláčí. Paneláky i dřevěné chalupy mizí v zeleni.

Na území zóny se daří mnoha druhům, a někteří vědci označují oblast za nechtěný, ale zajímavý experiment toho, co se stane, když člověk zmizí z krajiny. Populace jelenů, losů a divokých prasat se zvýšila. Netrvalo dlouho a v návaznosti na nárůst stavů této zvěře se začaly zvyšovat i počty predátorů - vlků, rysů i lišek. Vzrostla i populace zdejších bobrů a koně Převalského, kteří sem byli vysazeni, se zde úspěšně množí.

Zároveň však byly pozorovány i určité genetické změny, zejména u některých ptáků nebo zástupců hmyzu. U savců také, ale výsledky nejsou úplně jednoznačné. V převážné většině se však jedná spíše o genetické anomálie, nikoliv o nějaké devastující mutace, kvůli kterým by se zvířata rodila postižená, neplodná apod. Samostatnou kapitolou jsou pak zdivočelí psi. Vědci identifikovali geneticky odlišné populace a nadále je zkoumají. Psi jsou však plodní, životaschopní a jejich často kratší věk, než jakého se dožívají psi v průměru, je způsoben spíše těžkými životními podmínkami, zimou a nedostatkem potravy.

Obecně se vědci shodují, že zvířatům nejvíc prospělo to, že zmizela lidská aktivita. Radiace má vliv, ale lidské zásahy typu zemědělství, lovu a průmyslu jsou pro přírodu obvykle mnohem ničivější.

Rostliny jsou vůči radiaci odolnější než živočichové, a tak se zóna zazelenila poměrně rychle. Rudý les - oblast nejblíže epicentru havárie, kde se po výbuchu jehličnany spálily radiací - dnes zarůstá novými porosty.

Pro samosely jde o běžný pohled: les pohlcuje vesnice, zvířata se přibližují k domům, cesty mizí. Někdy se člověk musí skoro prořezat k vlastnímu plotu.

Na papíře jsou samosely plnohodnotní občané. V praxi je to jiné. V zóně nefungují běžné služby, ani infrastruktura. Pošta zde nefunguje, takže spojení se světem kolem je dost omezené. Místní silnice nikdo neudržuje, a tak se jejich stav neustále zhoršuje. Potřebné opravy kolem domů si dělají lidé sami a co opravit nedokážou, to zkrátka chátrá dál.

Samosely žijí skoro úplně mimo systém. Správa zóny existenci navrátilců bere jako fakt, který nemá cenu řešit. Nevyhání je, ale ani jim nijak nepomáhá. Je to tichá dohoda: vy tam buďte, my vás necháme být.

V posledních letech je počet samoselů velmi nízký - většinou se mluví o několika desítkách lidí. Většina z nich je už vysoko nad sedmdesát let a žije v téměř opuštěných vesnicích. Někteří mají souseda kilometr daleko, jiní neviděli člověka celé týdny.

Je téměř jisté, že fenomén samoselů zanikne přirozeně - ti lidé jednoduše dožijí a po nich už se nikdo vracet nebude. Mladší generace o život v zóně nemá zájem a úřady nové obyvatele ani nepouštějí.

Samosely nejsou romantická legenda ani kuriozita. Jsou to lidé, kteří se rozhodli, že zůstanou doma - i když okolnosti byly proti nim. Je to připomínka, že krajinu si člověk nenosí v kapse jako pas. Krajinu má v sobě. A když o ni přijde, bolí to tak, že se někteří raději vrátí a žijí zbytek života v chalupě, kterou znají od dětství, byť stojí v místě, které už svět dávno odepsal.

Ať už si o jejich rozhodnutí myslíme cokoli, jedno se jim upřít nedá: jejich příběh svědčí o neobyčejné lidské schopnosti držet se domova i v situaci, kdy by to většina lidí vzdala.

Poznámka autora: Článek se týká samoselů žijících v zakázané zóně, jde o staré lidi, děti v této zóně žít nesmí. Nicméně mimo zakázanou zónu, ale pořád blízko této oblasti, žijí tisíce a tisíce rodin. A u dětí a mladých lidí se zdravotní problémy související s havárií Černobylu a přetrvávajícími radiačními následky objevují ve zvýšené míře.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.thecollector.com/chernobyl-today/

https://www.nationalgeographic.com/culture/article/life-goes-on-chernobyl-35-years-after-worlds-worst-nuclear-accident

https://www.theguardian.com/world/2015/oct/29/babushkas-of-chernobyl-film-nuclear-exclusion-zone

https://www.vice.com/en/article/hanging-out-with-the-only-residents-of-chernobyls-exclusion-zone/

https://www.bbc.co.uk/news/resources/idt-sh/moving_to_Chernobyl

https://www.chernobylgallery.com/galleries/resettlers-and-village/

https://chernobylx.com/those-who-returned-chernobyl-babushkas/

https://www.businessinsider.com/what-daily-life-inside-chernobyls-exclusion-zone-is-really-like-2019-4#without-knowing-it-at-the-time-most-evacuees-left-their-homes-and-belongings-behind-forever-leaving-hundreds-of-abandoned-towns-and-villages-in-their-wake-4

https://www.popularmechanics.com/science/animals/a64969223/chernobyl-dogs-dna-rapid-evolution/