Článek
Někteří lidé mají zvláštní schopnost žít tak obyčejně a přitom tak přesvědčivě, že po nich zůstane silnější příběh než po těch, kteří se celý život ženou za úspěchem. Richard „Dick“ Proenneke byl přesně takový typ. Nebyl to poutník hledající osvícení, nebyl to ani moderní „survivalista“, který se učí, jak dlouho vydrží bez sprchy. Byl to zručný chlap, tichý pozorovatel a především člověk, kterému dávalo smysl dělat věci pořádně. A možná právě díky téhle kombinaci dokázal na Aljašce něco, co by většina lidí vzdala po prvním týdnu.
Život před Aljaškou: chlap, který dokázal skoro všechno opravit
Richard Proenneke se narodil v roce 1916 v Iowě, v době, kdy farmy ještě fungovaly spíš jako rozšířené rodiny než jako podniky. Děti tam vyrůstaly v rytmu práce, počasí a sezón. Zručnost se nebrala jako hobby, ale jako životní nutnost. A Richard byl šikovný už od dětství - nářadí mu šlo do ruky tak samozřejmě jako dnešním dětem mobil.
V mládí střídal různé technické práce, opravoval stroje, pracoval se dřevem, s kovem, v různých provozech. Nebyl typ člověka, který by přemýšlel nad tím, zda je práce zajímavá nebo jen na efekt. Prostě ji udělal. A udělal ji vždy dobře.
Když přišla 2. světová válka, nastoupil do armády. Jenže tam ho dostihlo něco, co se mu vrylo hluboko pod kůži: vážně onemocněl. Zápal plic a další komplikace ho vyřadily z provozu na dlouhé měsíce. A tehdy poprvé, ještě mladý, seděl někde v nemocničním pokoji a přemýšlel, že by měl jednou žít jinak - zdravěji, pomaleji a tak, aby nebyl závislý na nikom a na ničem.
Tohle rozhodnutí v něm zůstalo, i když válka utichla a svět kolem se zase rozjel.
Richard Proenneke
První dotek Aljašky
Po válce pracoval jako mechanik a truhlář, a to ho nakonec přivedlo až na Aljašku. Ne hned do divočiny - nejdřív do různých dílen, k údržbě zařízení a strojů, k pracím kolem rybářských základen. Aljaška byla tehdy pořád spíš pojem než skutečné místo. Drsné počasí, izolace, málo lidí. Většina lidí tam jezdila za prací, penězi nebo dobrodružstvím. U Richarda to bylo jiné: jemu se jednoduše zalíbilo to ticho.
Postupně tam jezdil častěji. Trávil čas v horách, sledoval proměny počasí, učil se pohybovat v terénu, který není člověku přirozený, ale přitom má vlastní logiku. Aljaška v něm probudila klid, který pravděpodobně hledal už od mladých let. A hlavně - uvědomil si, že by tam jednou mohl žít dlouhodobě. Ne jako turista, ale jako člověk, který se naučí být součástí prostředí.
Rozhodnutí odejít: žádná romantika, ale zvědavost
Když se v roce 1968 rozhodl, že to zkusí „na rok“, nebylo to z žádného patetického důvodu. Neutekl před světem, ani za sebou neměl žádnou osobní tragédii. Prostě si chtěl dokázat, že dokáže žít pomalu, poctivě, s minimem věcí. „Chtěl jsem vidět, jestli zdravý člověk dokáže postavit něco vlastníma rukama,“ řekl jednou.
Bylo mu tehdy 51 let. Věk, kdy většina lidí začne pomalu plánovat, kdy půjde do důchodu. On si ale místo toho řekl, že si postaví srub, a odletěl malým letadlem k jezeru Twin Lakes.
Richardův srub stojí u Twin Lakes dodnes
Twin Lakes: začátek života podle vlastních pravidel
Twin Lakes byl ideální kout divočiny. Žádné cesty, žádné domy, jen hory, lesy, zvířata a voda tak čistá, že i dnes působí skoro neskutečně. Jediným spojením se světem byl pilot Babe Alsworth, který mu občas přivezl zásoby a odvezl dopisy.
Proenneke začal stavět srub bez motorové pily, bez elektrických nástrojů, bez party kamarádů. Jen s ruční pilou, teslicí, sekerou a neuvěřitelnou trpělivostí. Nešlo mu o to, aby stavba byla hotová rychle. Šlo mu o to, aby byla udělaná dobře. Každý kmen pečlivě otesal, vybrousil zářezy, pasoval spoje, vše si měřil a zkoušel.
Ten srub dodnes stojí - a když se člověk podívá na detaily, vidí v nich povahu člověka, který nikam nespěchal a zároveň nechtěl nic ošidit.
Dokumentace: deníky a film, které z něj udělaly legendu
To nejdůležitější na celém příběhu ale není srub. Je to způsob, jak Richard všechno zapisoval a filmoval.
Richard si vedl deník. Nepopisoval v něm jen počasí nebo práci; psal i drobnosti, které by většina lidí přeskočila. Jaké stopy našel ve sněhu. Jak dlouho mu trvalo uříznout jeden kmen. Co ho potěšilo. Jak se změnila hladina jezera. Jak se zvířata chovala na jaře, v létě i v zimě.
A do toho natáčel. Malou 16mm kamerou dělal záběry, které dodnes působí velmi intimně. Nic hraného, nic naddimenzovaného - prostě obyčejný život v divočině. Ukazoval práci, výrobu nářadí, pečení chleba, sněhové bouře, zvěř kolem srubu. Když bylo potřeba natočit sám sebe, nastavil kameru na stativ, šel před objektiv a dělal to, co dělal normálně.
Později byly z těchto filmů sestříhány známé dokumenty, třeba Alone in the Wilderness. To je důvod, proč se jeho příběh rozšířil po světě - ne proto, že by se sám snažil stát se osobností.
Každodenní život: žádné drama, jen poctivá rutina
To, co by lidé z civilizace nazvali „samotou“, Proenneke nebral jako opuštěnost. Byl rád sám, ale nebyl samotář ve smyslu uzavřenosti. Když ho někdo navštívil, byl vděčný za rozhovor. Ale nikdy si nestěžoval, že by mu scházeli lidé. Chyběla mu jedině rodina - a i tu navštěvoval. Jeho život v divočině netrval nepřetržitých 30 let, čas od času sešel do nižších poloh do městečka kvůli nákupu věcí, které si skutečně sám vyrobit nemohl (třeba film do kamery, náhradní díly) nebo navštívil rodinu. Tato přerušení však trvala jen zlomek času z každého roku.
Jeho dny měly jednoduchý rytmus:
– práce kolem srubu,
– příprava dřeva,
– opravy náčiní,
– psaní,
– sběr potravy,
– toulky po okolí a pozorování zvířat.
Nežil tam jako někdo, kdo testuje hranice přežití. Nechtěl trhat rekordy. Choval se k přírodě s respektem, který je dnes až neobvyklý. Ryby chytal jen na vlastní spotřebu. Zvěř lovil minimálně. Nechystal si zásoby na roky dopředu. Věřil, že příroda má rytmus, který stačí následovat, ne přemáhat.
Možná proto vydržel v divočině tak dlouho bez toho, aby se psychicky nebo fyzicky vyčerpal.
Proč se nakonec vrátil?
U Twin Lakes žil skoro třicet let. To je delší období, než většina lidí stráví v jednom zaměstnání. A když mu v roce 1998 bylo přes osmdesát, začala mu tuhá aljašská zima dávat zabrat. Nebyla za tím žádná dramatická událost; jen prosté uvědomění, že tělo už nemá takovou sílu jako dřív.
Nechtěl být nikomu na obtíž, ani sobě. A tak po dlouhém zvažování odletěl zpátky za rodinou, do Kalifornie, kde pak žil klidně až do své smrti v roce 2003.
Když dnes lidé objevují jeho deníky a filmy, často mají pocit, že našli něco „pravého“ uprostřed hlučného světa. Není v nich žádná umělost. Žádné „motivační poselství“. Žádná touha po obdivu. Jen tichý člověk, který si žil po svém - poctivě, obyčejně a s hlubokým respektem k prostředí, které ho obklopovalo.
Jeho srub je dnes zachovaný jako kulturní památka a spravuje ho National Park Service. A spousta lidí, kteří se k jeho příběhu dostanou, si pak položí stejnou otázku:
Co vlastně potřebujeme k tomu, abychom byli spokojení?
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/dick-proenneke
https://www.adventure-journal.com/2022/11/dick-proenneke-lived-alone-in-alaska-for-30-years-and-thrived/
https://unbelievable-facts.com/2019/09/richard-proenneke.html
https://www.historydefined.net/how-dick-proenneke-lived-in-the-wilderness-for-30-years/
https://www.aloneinthewilderness.com/index.html
https://www.npca.org/articles/1487-reflections-on-a-man-in-his-wilderness
https://www.nps.gov/people/richard-proenneke.htm
https://www.filson.com/blogs/journal/profiles-going-it-alone-the-story-of-richard-proenneke
