Kozorožec horský popírá gravitaci - dokáže lézt po strmých srázech. Rohy mohou měřit i přes metr.

Kozorožec horský, latinsky Capra ibex, je ikonické zvíře alpských srázů. Ne v tom smyslu, že by ho tam člověk potkal na každém kroku - naopak. Ale když už ho někde na skalnatých svazích potkáte, je vám hned jasné, že se nejedná o žádnou obyčejnou „kozu“. Je to tvor, který se dokáže udržet na místech, kde by se většině lidí zatočila hlava ještě dřív, než by vůbec udělali krok. A je to zvíře, které jsme málem vyhubili a které se do hor vrátilo jen díky usilovné práci biologů a ochranářů.

Když uvidíte samce, poznáte ho okamžitě. Je velký, mohutný a hlavně - nese na hlavě obrovské, dozadu zahnuté rohy, které mohou dosahovat i přes metr délky. Rostou celý život a podle rýh na nich se dá docela spolehlivě odhadnout stáří. Samice jsou menší, lehčí, a jejich rohy jsou také kratší. Celkově působí jemněji, skoro až nenápadně, zatímco samec je doslova chodící emblém těchto hor.

Bava srsti je proměnlivá v závislosti na ročním období. V létě ji má spíš rezavou, v zimě tmavou a výrazně hustší, aby přečkali mrazy a vítr, který se na hřebenech opírá do všeho s urputnou silou.

Co je na kozorožcích opravdu fascinující, je jejich jistota v terénu. Kopyta mají jako malé horolezecké „boty“ - tvrdý okraj a měkký, přilnavý střed. Díky tomu se udrží i na výstupku širokém jako prst. Když je sledujete, jak se pohybují po kolmých skalách, vypadá to, že popírají fyziku.

Obvykle tráví čas ve výškách kolem 2 000 až 3 000 metrů. V létě jdou ještě výš, často až k okrajům stále ležícího sněhu. V zimě sestupují níž, ale jen tak daleko, aby se dostali k potravě - nikdy ne příliš blízko lidským sídlům.

Kozorožci nejsou vybíraví, ale mají svoje sezónní rituály. Na jaře vyhledávají čerstvé bylinky a výhonky, které se objevují hned po roztátí sněhu. V létě přecházejí na traviny vysokohorských luk. Často vyhledávají místa bohatá na minerály - slaná místa na skalách nebo vyšlapané cesty. Kdo někdy viděl kozorožce olizovat kamenný okraj turistické stezky, ví, jak moc tyhle „solné bary“ milují.

V zimě se musejí uskromnit. Živí se mechem, lišejníky a větvičkami rostlin, na které někde narazí pod sněhem. Je to dost chudá strava, ale jejich trávení je přizpůsobené tomu, aby z toho mála opravdu vyžili.

Samci a samice žijí většinu roku odděleně. Samice vytvářejí stáda s mláďaty, zatímco samci žijí buď sami, nebo ve volných skupinkách. Spojí se až na podzim, během říje. V té době samci předvádějí souboje, při kterých se staví na zadní a narážejí do sebe rohy. Vypadá to efektně, ale ve skutečnosti jde spíš o demonstraci síly než o snahu soupeře skutečně zranit.

Samice rodí obvykle jedno mládě. Kůzle je na nohou během několika minut a už za den dokáže následovat matku na svazích, kde by jiné mládě nemělo šanci. První týdny je závislé na mateřském mléku, ale velmi rychle se učí přijímat rostlinnou potravu.

Vysoko v horách toho na kozorožce mnoho nečíhá. Mláďata mohou ulovit orli skalní, dospělé jedince občas rys, a v některých částech Alp i vlk. Největším nebezpečím ale bývá zima - ne ta klasická, ale extrémní období, kdy je dlouho mráz, málo potravy a hodně sněhu. A pak samozřejmě laviny. Ty jsou v horském prostředí stálým rizikem a dokážou smést i celé skupiny kozorožců.

Kdybychom se vrátili o dvě stě let zpět, zjistili bychom, že kozorožec je v Alpách téměř pryč. Na vině nebyla změna klimatu, ale člověk. Lov byl tehdy bez omezení a o zvíře byl obrovský zájem. A nejen kvůli masu - existovala totiž spousta pověr, že různé části těla kozorožců mají léčivé účinky. Lidé věřili, že například prášek z rohu zastaví krvácení nebo ochrání před jedy. Dnes víme, že to nemělo žádný vědecký základ, ale tehdy to stačilo k tomu, aby byl lov neúprosný.

V polovině 19. století už přežívala jen jedna skutečně životaschopná populace - v oblasti Gran Paradiso v dnešní Itálii. A paradoxně ji zachránil lovec: král Viktor Emanuel II. Prohlásil toto území královskou rezervací, kde mohl lovit jen on. Aby si zvěř „uchoval pro sebe“, zakázal pytláctví a nechal oblast hlídat. Ať už ho k tomu vedlo cokoliv, výsledek byl pozitivní: kozorožci přestali mizet.

Ve 20. století už byl přístup k ochraně přírody zcela jiný. Populace z Gran Paradisa se stala základem pro znovuosidlování celých Alp. Zvířata byla postupně vypouštěna do Švýcarska, Rakouska, Francie i Německa. Všude tam se populaci podařilo znovu vybudovat.

Dnes žije v Alpách přes 35–40 tisíc kozorožců. Není to všude stejné - někde se populaci daří výborně, jinde je stabilní, a z některých oblastí se stále ozývají obavy kvůli nemocem nebo nedostatku prostoru při ústupu ledovců a změnách vegetace. Ale celkově jde o jednu z nejúspěšnějších ochranářských akcí v Evropě.

Díky tomu, že se kozorožci často nechají pozorovat i z docela malé vzdálenosti, stali se pro mnoho turistů jakýmsi „bonusovým zážitkem“ při výletech. Tihle tvorové nejsou agresivní, ale také nejsou úplně plašší - pokud se člověk chová tiše a nehoní je, obvykle ho ignorují a dál si hledí svého. Pro správce národních parků je to zároveň symbol úspěchu a připomínka, že příroda není ztracená, pokud se jí dá šance.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Capra_ibex/

https://animals.howstuffworks.com/mammals/ibex.htm

https://factanimal.com/alpine-ibex/

https://wilderness-society.org/alpine-ibex-a-majestic-mountain-survivor/

https://wildbeimwild.com/en/all-about-the-enigmatic-alpine-ibex/