Javoříčko, 1945. Muže zastřelili, ženy s dětmi vyhnali, vesnici smazali z mapy. Byla to odveta?

O Javoříčku se většinou mluví jen jako o další vypálené obci z konce války. Dne 5. května 1945, tedy tři dny před německou kapitulací, dorazilo do téhle malé moravské vesnice nacistické komando a během několika hodin ji zničilo. Muže, které tam našli, postříleli. Domy zapálili a rozstříleli. Ženy a děti vyhnali pryč. Když bylo po všem, zůstalo po Javoříčku osmatřicet mrtvých mužů a chlapců a místo, které se změnilo v trosky. I proto se mu někdy říká moravské Lidice, i když jeho osud byl v lecčems jiný a dlouho se o něm nemluvilo tolik jako o jiných nacistických zločinech.

Jenže Javoříčko není jen příběhem jednoho masakru. Je v něm celý nervózní konec okupace, strach ustupujících Němců a partyzánská činnost na Moravě. V souvislosti s jeho vypálením se objevují otázky - proč nacisté zasáhli právě tam? Šlo jen o pomstu, nebo v tom bylo něco víc? A proč nebyli viníci potrestáni? Příběh Javoříčka je složitou tragédií, která si nezadá s ostatními, byť více známými případy jako byly třeba Lidice a Ležáky.

Jaro 1945 si dnes spojujeme hlavně s tím, že válka už spěla ke konci. Jenže pro lidi v protektorátu to tehdy zdaleka neznamenalo, že mají nejhorší za sebou. Spíš naopak. Čím víc bylo jasné, že Německo prohrává, tím nervózněji se nacisté chovali. Fronta se blížila, jejich moc se rozpadala a oni se snažili všechno udržet násilím. Mstili se za odboj, zastrašovali civilisty a tvrdě útočili na každého, kdo jim mohl zkomplikovat ústup.

Na Moravě to bylo obzvlášť patrné. V zalesněném a kopcovitém kraji působily partyzánské skupiny, které útočily na menší německé oddíly, narušovaly spojení a získávaly zbraně. Opíraly se přitom i o pomoc místních lidí, a právě to civilisty dostávalo do velkého nebezpečí. Němci totiž při protipartyzánských akcích často neřešili, kdo opravdu bojoval a kdo byl jen z okolní vesnice. Jakmile někde narazili na stopu odboje, mohli se mstít na všech. A v posledních týdnech války to dělali ještě tvrději než dřív.

V případě Javoříčka tak šlo o tragédii zasazenou do posledních dnů protektorátu, kdy se v jednom bodě setkaly místní odbojové aktivity, chaos ustupujících německých jednotek, zpravodajská nervozita, msta i strach.

Javoříčko bylo před válkou malou vesnicí nedaleko Bouzova, v kraji mezi Litovlí a Konicemi. Táhlo se údolím podél potoka a žilo se tam tak, jak se tehdy žilo v mnoha podobných obcích. Skromně, pracovitě a dost uzavřeně. Podle sčítání z roku 1930 tu žilo 175 lidí ve 33 domech. Byla tam škola, kaple, hájovna a několik hospodářství. Nic výjimečného, spíš obyčejná moravská ves, kde se lidé znali jménem a většina rodin tam měla hluboké kořeny.

Místní obživu dávala hlavně půda, les a práce v okolí. Kraj nebyl bohatý, ale měl svůj rytmus a svoje jistoty. Až v roce 1938 se tu objevilo něco, co obec aspoň trochu vytrhlo z běžného venkovského života: zpřístupnění Javoříčských jeskyní. Díky nim začalo jméno Javoříčko znát i pár lidí odjinud.

Dnešní Javoříčko není totožné s původní vsí v podobě, jak existovala do 5. května 1945. Po válce bylo nové Javoříčko vystavěno o něco výše, nad údolím potoka, na stráni pod lesem Habří. Na původním místě vznikl pietní areál, později památník a naučná stezka s vyznačením základů někdejších domů. Jinými slovy: staré Javoříčko jako živá ves už neexistuje.

Odbojová činnost na Bouzovsku nezačala až v úplném závěru války. V kraji působil už od počátků okupace sokolský odboj v rámci Obrany národa a během války tu vznikaly různé ilegální vazby a skupiny. Vojenský historický ústav výslovně uvádí, že na Bouzovsku odboj probíhal prakticky od března 1939 a že nacistické represe tu zasahovaly opakovaně v různých válečných letech.

Na jaře 1945 se však situace proměnila. Z drobnějších a rozptýlených odbojových aktivit se stalo něco mnohem viditelnějšího a pro Němce nepříjemnějšího: přítomnost ozbrojených partyzánů. Zalesněný a členitý terén v okolí Bouzova byl pro takovou činnost vhodný. Partyzáni se mohli skrývat v lesích, využívat znalost terénu a opírat se o místní pomoc. Ta měla různé podoby – od potravin a noclehu po zprostředkování kontaktů a úkrytů. Pro civilisty to byla mimořádně riskantní pomoc, protože za podporu partyzánů hrozila smrt. Přesto ji část místních poskytovala.

Právě Javoříčko se od poloviny února 1945 stalo jednou ze základen partyzánské skupiny Jermak-Fursenko. Podle Vojenského historického ústavu našli partyzáni trvalé útočiště v rodinách Zapletalových a Vlčkových, další úkryt jim posloužil v myslivně Othmara Victory. Přítomnost partyzánů byla postupně stále viditelnější a na počátku dubna už podle téhož zdroje byla v obci „zcela zřejmá“.

Partyzánská skupina Jermak-Fursenko byla sovětským výsadkem, jehož jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, komisař Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová. K oddílu se postupně přidávali i další lidé, včetně Čechů. V základním smyslu šlo o protinacistický odboj. Jenže podle pamětnických výpovědí i pozdějších historických zpracování se aspoň někteří členové oddílu nechovali ukázněně, bývali opilí, neopatrní a někdy vůči okolí i násilní.

Rozhlasové zpracování z roku 2025 připomíná například případ hajného Bohumila Švece z Kadeřína, kterého partyzáni v noci z 8. na 9. března 1945 přepadli a oběsili, zřejmě neprávem viněného z kolaborace. Už tenhle případ ukazuje, že v kraji neprobíhal jen partyzánský boj, ale i zmatek, osobní účty, strach a násilí, které se občas vymklo kontrole. Na konci války se podobné situace objevovaly i jinde, ale pro Javoříčko mají zvláštní význam, protože pomáhají pochopit, proč se kolem vesnice vytvořila tak výbušná atmosféra.

Nejtemnější kapitolou byla noc z 9. na 10. dubna 1945 v javoříčské hájovně. Othmar Victora, lesník a příslušník SS, který do Bouzova přišel v roce 1942, už tehdy v Javoříčku nebyl; od poloviny února byl pryč. Jeho žena Hilde Victorová však podle více svědectví naopak partyzánům pomáhala a hájovna se stala jedním z jejich úkrytů. Když se v noci nevrátil velitel Fursenko, opilý komisař Litviško obvinil Hilde Victorovou ze zrady a zastřelil ji i její dvě děti. Následně byli zabiti ještě další lidé včetně Václava Dostála a starosty sousedního Veselíčka Františka Malíka; hájovna byla zapálena, i když úplně neshořela. Podle Vojenského historického ústavu ani podle pozdějších svědectví za to Litviško nikdy nebyl oddílem potrestán.

Na tuhle otázku zřejmě neexistuje jedna jediná, stoprocentně prokázaná odpověď. Historici i pamětníci se shodují, že hlavním rámcem byla pomsta za podporu partyzánského odboje. Jenže konkrétní bezprostřední spouštěč se v pramenech vykládá různě.

Jako jedna z pravděpodobných příčin se uvádí právě dubnová vražda Hilde Victorové a jejích dětí. Přeživší z vesnice byli po válce přesvědčeni, že s následným zničením obce souvisela. To dává smysl i z logiky nacistické odvety: v prostoru, kde byla zabita rodina příslušníka SS a kde se pohybovali partyzáni, bylo možné očekávat tvrdou akci. Jenže český rozhlas zároveň připomíná i další možné důvody, mimo jiné zastřelení 18 německých vojáků, většinou zřejmě vlasovců, u Javoříčka 20. dubna 1945. K tomu se přidával fakt, že Egon Lüdemann vyslal z Bouzova průzkumné hlídky, které se nevrátily, což muselo posílit dojem, že okolí je pro německý ústup nebezpečné a nepřehledné.

Javoříčko tak bylo pro nacisty místem, o němž věděli, že je spojeno s partyzánskou činností, že se tam skrývají nebo pohybují odbojáři a že v jeho okolí dochází k útokům na německé síly. K tomu se přidala předchozí krvavá epizoda v hájovně a bezprostřední střet mezi průzkumným oddílem a partyzány u mostu v Javoříčku večer 4. května 1945. V takové situaci se malá ves proměnila v očích nacistů v nepřátelské a exemplárně potrestatelné místo. To, že ve skutečnosti žili uvnitř hlavně obyčejní civilisté, pro ně nehrálo roli.

Na hrad Bouzov se 4. května 1945 přesunula část nacistického protipartyzánského komanda pod velením poručíka či kriminálního komisaře SS Egona Lüdemanna. Zdroje mluví o síle zhruba 60 až 80 mužů, v některých případech se zmiňují i ženy, které s komandem byly. Šlo o jednotku ustupující na západ, tedy přesně o typ ozbrojené skupiny, která na konci války jednala nervózně, brutálně a bez většího ohledu na civilní obyvatelstvo. Večer 4. května se část komanda vydala na průzkum okolí Bouzova a kolem desáté hodiny večerní se u mostu v Javoříčku střetla s partyzány. Němci při tom ztratili tři muže, z toho dva byli ruští příslušníci SS.

Právě tenhle incident bývá považován za bezprostřední předehru masakru. Nacisté už měli důvody považovat kraj za nebezpečný, už věděli o partyzánské činnosti, ale teď se navíc přímo přesvědčili, že odpor je aktivní a že jejich průzkum může skončit ztrátami. V podmínkách kolabující fronty a ústupové paniky tak mohla následovat rychlá a demonstrativní odveta. Javoříčko se nabízelo jako snadný cíl: vesnice byla malá, civilní, nechráněná a nacisté ji mohli potrestat naráz, bez delší akce v lese. Přesně takové odplaty měly i psychologickou funkci – ukázat, že za kontakt s partyzány se platí krví.

Následující den, 5. května 1945, komando Javoříčko obklíčilo. Podle svědectví a pozdějších rekonstrukcí začala akce dopoledne a trvala několik hodin, zhruba do jedné po poledni. Vojáci vpadli do vsi, vyháněli obyvatele z domů a oddělovali muže od žen a dětí. V takové chvíli už bylo zřejmě jasné, že nepůjde o běžnou prohlídku ani výslech. Šlo o trestnou výpravu.

Mužům a chlapcům starším patnácti let nedali prakticky žádnou šanci. Celkem jich bylo 38 a byli postříleni na místě. Některé nacisté zavraždili přímo u stavení, jiné ve stodolách a hospodářských budovách. Rozsah brutality je zřejmý už z prostého faktu, že nešlo o několik zatčených nebo údajně podezřelých osob, ale o systematické zabití všech mužů, které ve vesnici našli. Nejmladší oběti bylo 15 let, nejstarší 76. Němci tak nepostupovali jako vojáci proti ozbrojenému nepříteli, ale jako vykonavatelé kolektivní pomsty.

Ženy a děti byly vyhnány z domů a nuceny obec opustit. Musely dokonce vyvést ze stájí dobytek, zatímco nacisté mezitím začali systematicky ničit budovy. Používali k tomu zápalné prostředky, granáty i pancéřové pěsti. Dům po domu, hospodářství po hospodářství. Oheň a výbuchy udělaly během krátké doby z vesnice trosky. Z původní vsi zůstala stát jen škola, kaplička a jedna stodola; podle jiných popisů přežily především škola a hájovna, ale v každém případě je jisté, že drtivá většina obce byla zničena.

Na Javoříčku je strašné i to, jak pozdě se to stalo. Nebylo to na počátku války, nebylo to po heydrichiádě, nebylo to v době, kdy nacisté ještě věřili ve své vítězství. Bylo to 5. května 1945. V den, kdy už se v jiných částech českých zemí rozhořívalo povstání, kdy se režim hroutil a kdy bylo zjevné, že válka je ztracená. Nacistická moc však zabíjela až do posledních hodin, skoro mechanicky, skoro z principu, i když už bylo vše rozhodnuto.

Když vraždění a vypalování skončilo, Javoříčko už nebylo vesnicí v běžném slova smyslu. Bylo spíš spáleništěm, v němž ležela těla zastřelených mužů, rozvalené zdi a ohořelé trámy. Rodiny přišly během několika hodin nejen o živitele, ale i o samotný prostor, v němž jejich život do té doby existoval.

Komando se po akci stáhlo na Bouzov a z hradu podle pozdějších rekonstrukcí odjelo až večer 6. května. Většina obětí byla 7. května pohřbena do společného hrobu, nad nímž byl vztyčen dřevěný kříž. Oblast Bouzova byla osvobozena 9. května, kdy sem dorazila 60. armáda 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Mezi vyvražděním vsi a příchodem osvobozujících vojsk tak uplynuly jen čtyři dny.

Rodiny z Javoříčka našly po masakru dočasné útočiště u příbuzných a lidí z okolí, kteří jim pomohli. Bez cizí pomoci by tehdy mnohé ženy a děti doslova neměly kam jít. Vedle nacistické brutality tu tak existovala i obyčejná sousedská solidarita. Jenže ani ta nemohla zahladit fakt, že z vesnice zůstalo spáleniště a že pozůstalí stáli před otázkou, co bude dál. Vrátit se nebylo kam. Obnovit život šlo jen s obrovským úsilím a za cenu mnoha let nejistoty.

Zároveň se už krátce po válce začal rodit spor o to, jak o Javoříčku mluvit. Bylo jasné, že nacisté spáchali zločin na civilním obyvatelstvu. Na druhou stranu, v pozadí mohla stát i problematická činnost některých partyzánů.

Když člověk čte o 38 zastřelených mužích, čekal by, že po válce následovalo důkladné vyšetření a přísné tresty pro pachatele. Ve skutečnosti se to podařilo jen velmi omezeně. Česká televize uvádí, že jediným příslušníkem komanda SS, kterého se podařilo vypátrat, byl Willi Kunz. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti ho odsoudil k trestu smrti. Jenže to byl v zásadě jediný přímo postižený člen komanda. Velitel akce Egon Lüdemann po válce zmizel. Už to samo o sobě vypovídá hodně: i takto velký zločin mohl ve své velitelské vrstvě zůstat z velké části nepotrestán.

Souzen byl také Othmar Victora. Jenže u něj se neprokázala přímá účast na vypálení Javoříčka, a proto byl odsouzen pouze na tři roky vězení za členství v jednotkách SS. To je z dnešního pohledu velmi těžko stravitelný výsledek, zvlášť když si člověk uvědomí, jak hluboko byl jeho příběh s Javoříčkem spojen. Jenže soudní výsledek se opíral o prokazatelnost konkrétního jednání, nikoli o obecnou morální odpovědnost za prostředí okupace. V praxi to znamenalo, že přímé vykonání masakru zůstalo spravedlnosti z větší části mimo dosah.

Takže k určité formě potrestání došlo, ale zdaleka ne v rozsahu, který by odpovídal rozměru zločinu. Když se už tehdy mluvilo o Javoříčku jako o moravských Lidicích, pak i v tomto ohledu připomíná širší poválečnou zkušenost střední Evropy – mnozí pachatelé nacistických zločinů byli odsouzeni, ale značná část z nich unikla, zmizela nebo nebyla nikdy přesně identifikována.

Ano, ale ne jednoduše a ne hned. Už 23. září 1945 se v Javoříčku konala národní pouť, na kterou přijelo přibližně 25 tisíc lidí, a právě tehdy padlo rozhodnutí vesnici obnovit. Zničené obce neměly zůstat jen hrobem, ale také důkazem, že nacistická snaha vymazat lidské společenství z mapy nakonec neuspěla. V případě Javoříčka se tedy neuvažovalo pouze o pietním zachování ruin, ale i o pokračování obce jako živého místa.

Nová ves však nevznikla přesně na tomtéž místě. Byla postavena o něco výše nad údolím, na stráni pod lesem Habří. To je symbolicky velmi zajímavé. Jako by se život do kraje vrátil, ale už ne úplně do stejného prostoru, jako by staré Javoříčko zůstalo navždy spojené s tragédií a nové Javoříčko muselo vyrůst vedle něj, ne přímo z něj. Na původním místě se časem usadil pietní rozměr. Na novém místě pokračoval běžný život. Obě roviny vedle sebe existují dodnes.

Poválečná obnova ale neprobíhala hladce. Podle novějšího rozhlasového zpracování byly na obnovu vyčleněny značné prostředky z mezinárodní pomoci, avšak velká část z nich byla zřejmě prohospodařena a v roce 1950 stály v Javoříčku jen tři obytné domy. Na stavbu památníku dohlížel šéf komise pro obnovu Javoříčka, olomoucký zarytý komunista František Lón. Stál osm milionů korun a místo připomínky obětí byl spíše oslavou partyzánství a nového komunistického/socialistického režimu. Zbylé peníze zmizely zřejmě neznámo kde. Ani přeživší obyvatelé nebyli finančně podpořeni spravedlivě - někdo získal finanční výpomoc, někdo ne. Dodnes se o tom těžko mluví, historici bádají v archivních dokumentech a pro přeživší rodiny jde často o stále živé a bolestivé téma.

Nad společným hrobem zavražděných mužů stál nejprve dřevěný kříž, který byl roku 1951 nahrazen pomníkem. V roce 1955 vznikl výše zmíněný památník Vítězství od sochaře Jana Třísky a architekta Miroslava Putny. Pietní areál byl roku 1978 prohlášen národní kulturní památkou. V novější době, konkrétně v roce 2013, bylo obnoveno pět půdorysů zničených obytných domů, takzvané hrobodomy, a vznikla naučná stezka, která návštěvníkům přibližuje historii místa a tragédii obce.

Vedle památníku stojí i bývalá škola, jedna z mála budov, které běsnění přežily. Dnes v ní funguje moderní expozice připomínající podobu starého Javoříčka i průběh tragédie. Zatímco tak pietní místo samo o sobě vyvolává především emoci, expozice a konkrétní dokumenty vracejí obětem tváře, jména a životy.

Javoříčko zanechalo 38 mrtvých a zničenou obec. Ale dlouhodobé následky byly mnohem hlubší. Pozůstalé rodiny přišly o několik generací mužů najednou – o otce, syny, bratry, manžely. V malém venkovském společenství to není jen osobní tragédie, ale zásah do celé sociální struktury obce. Změní se hospodářství, sousedské vazby, vyprávění rodin, i to, kdo vůbec bude schopen místo znovu obydlet a držet při životě. Javoříčko po válce fyzicky znovu vyrostlo, ale nikdy už se nemohlo stát přesně tou vesnicí, jakou bylo před 5. květnem 1945.

Dlouhodobý dopad měl i způsob, jakým se o tragédii mluvilo. Komunistické období zdůrazňovalo hrdinství partyzánů a nacistickou zvůli, což samo o sobě nebyla lež, ale to nebyla celá pravda. Méně se mluvilo o excesu Litviška, o problematických stránkách sovětského partyzánského oddílu nebo o nejasnostech kolem bezprostředních příčin odvetné akce. Teprve pozdější svobodnější zkoumání dovolilo připustit, že i v odboji existovaly temné a bolestné momenty.

Javoříčko není jen připomínka nacistické brutality, i když tou je především. Je také varováním před tím, jak tenká je hranice mezi vojenskou operací, terorem a pomstou. Je svědectvím o tom, že civilní obyvatelstvo bývá v takových chvílích nejzranitelnější. Nestačí říct, že obec vypálili nacisté, a zbytek zamlčet. Je potřeba znát i nervózní atmosféru kraje, partyzánský boj, dubnové vraždy v hájovně, nejasnosti kolem motivů a poválečné překrucování. Teprve pak dává celý obraz smysl.

Dnešní Javoříčko je tiché místo. Lidé tam jezdí kvůli jeskyním, krajině, památníku, naučné stezce. Jenže právě v tom tichu je cosi podstatného. Kdo tam přijede a ví, co se tam stalo, pochopí, že některá místa nejsou jen body na mapě. Nesou v sobě paměť. Staré Javoříčko zaniklo, nové bylo postaveno, ale otázka, co se 5. května 1945 stane s lidským životem, když se moc spojí se strachem a mstou, zůstává živá dodnes.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://hlidacipes.org/masakr-v-javoricku-podporovali-partyzany-naciste-celou-osadu-vypalili/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pomsta-za-pomoc-partyzanum-pred-75-lety-vypalili-naciste-javoricko-na-olomoucku-50608

https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/komuniste-dostali-penize-na-domy-a-skolu-za-dolary-vsak-postavili-pamatnik.A100927_1457218_olomouc-zpravy_stk

https://plus.rozhlas.cz/zabijeni-v-javoricku-vzpominky-na-tragedii-z-5-kvetna-1945-v-male-vesnici-pod-9460966

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/vyvrazdeni-javoricka-naciste-se-krvave-pomstili-za-cin-opileho-partyzana

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/nacisty-vypalene-javoricko-pripomene-model-puvodni-vesnice-135913

https://pamatkovykatalog.cz/pamatnik-obetem-2-svetove-valky-535358

https://www.vhu.cz/en/vypaleni-obce-javoricko-5-kvetna-1945

https://www.obec-luka.cz/obec/nove-javoricko