Obřízka bez umrtvení i kyselina na klitoris. Tak se léčila masturbace, která údajně ničila tělo

Dnes by asi málokoho napadlo hledat za masturbací příčinu epilepsie, slepoty nebo duševní choroby. Ještě v 19. století ale podobné názory zastávali i lékaři a někteří z nich se sebeukájení snažili nejen léčit, ale také mu všemožně zabránit.

Na konci 19. století se proti masturbaci velmi ostře stavěl také americký lékař John Harvey Kellogg. U chlapců doporučoval obřízku a psal dokonce o tom, že by se při zákroku nemělo používat umrtvení. Bolest podle něj nebyla nežádoucím vedlejším účinkem – naopak měla chlapci pomoci zapamatovat si, že za takové chování přišel trest. Pro dívky měl jinou radu. Na klitoris doporučoval použít kyselinu karbolovou neboli fenol, tedy žíravou látku, která se tehdy používala také jako antiseptikum.

Kellogg přitom nebyl žádný pokoutní léčitel. Vedl známé sanatorium v Battle Creeku, psal o zdravém životním stylu a výživě a jeho jméno znala spousta lidí. V názorech na masturbaci zacházel hodně daleko, samotného strachu z ní se ale držela i řada jeho kolegů. Během 19. století jí lékaři připisovali kdeco, od únavy a impotence až po epilepsii a duševní choroby. Pokud byl někdo přesvědčený, že masturbující dítě může jednou skončit vážně nemocné, obřízka nebo nejrůznější prostředky, které mu měly v sebeukájení fyzicky zabránit, mu nemusely připadat zdaleka tak šílené jako nám dnes.

O masturbaci se samozřejmě mluvilo i před 19. stoletím a dobrou pověst rozhodně neměla. Dlouho to ale byla především věc církve. Člověk se jí měl vyhýbat proto, že se dopouští hříchu. V 18. století se do toho ale začali míchat také lékaři a přišli s podstatně děsivější představou. Kdo masturbuje, nemusí mít problém jen před Bohem, ale může si docela vážně ublížit.

Už na začátku století vyšla v Anglii anonymní kniha Onania, která popisovala nejrůznější následky sebeukájení. O několik desetiletí později se tématu chopil švýcarský lékař Samuel-Auguste Tissot. Jeho kniha vyšla roku 1758 latinsky, brzy také francouzsky a následovaly další překlady. A lidé ji četli. Tissot byl známý lékař, takže jeho varování měla přece jen jinou váhu než kázání o mravnosti.

Podle Tissota člověka nevysiloval samotný sexuální prožitek, problém viděl hlavně ve ztrátě semene. Považoval ho za látku, kterou si tělo nemůže dovolit bez následků vydávat příliš často. Muž, který hodně masturboval, měl proto postupně slábnout a začít trpět různými potížemi. Tissot mezi nimi popisoval třeba bolesti hlavy, problémy se zrakem nebo trávením a celkové chátrání organismu. Dnes víme, že takhle lidské tělo nefunguje, tehdy ale jeho vysvětlení znělo dost přesvědčivě na to, aby se ho chytili další lékaři. A v 19. století už byl seznam nemocí připisovaných masturbaci mnohem delší.

Tissot vycházel mimo jiné z představy, že semeno představuje pro mužský organismus mimořádně cennou látku. Pokud ho muž příliš často ztrácí, připravuje tělo o něco, co potřebuje. Důsledkem měla být slabost, poruchy paměti, zhoršení zraku, bolesti hlavy, zažívací problémy a nejrůznější nervové obtíže. Dnes nám to může připadat až směšné, tehdy to ale znělo věrohodně. Fungování nervové soustavy, hormonů i lidské sexuality bylo stále velmi špatně prozkoumané a lékaři se běžně setkávali s nemocemi, jejichž příčinu vůbec neznali.

Tissotovy myšlenky přežily svého autora a v 19. století se dále rozvíjely. Masturbace už nebyla pouze nevhodným zvykem. Pro některé lékaře se stala podezřelým vysvětlením celé řady potíží.

Masturbaci se postupem času připisovalo tolik různých potíží, že by se v jejich seznamu nejspíš našel skoro každý. Měla způsobovat únavu, bledost, hubnutí, bolesti hlavy, špatné trávení, třes, slabost v rukou a nohou, zhoršování zraku, impotenci nebo nervozitu. Tím to ale nekončilo. Někteří lékaři ji spojovali také s epilepsií a duševními nemocemi a v psychiatrických textech se objevoval i pojem „masturbační šílenství“.

Problém byl v tom, že když jednou lékař podobnému vysvětlení uvěřil, mohl ho vidět skoro všude. Mladý muž byl bledý, unavený, špatně spal a přiznal, že masturbuje? Příčina jeho potíží se zdála být jasná. U pacientů psychiatrických léčeben to mohlo fungovat podobně. Pokud některý z nich masturboval, jeho chování se dalo vyložit jako příčina nemoci, i když stejně dobře mohlo být jen něčím, co s ní vůbec nesouviselo. A člověk, který masturbaci popřel, tím lékaře nemusel přesvědčit. O sexuálních věcech se nemluvilo snadno, takže se nabízelo jednoduché vysvětlení - pacient se jen stydí a nechce se přiznat.

Teprve postupně začali někteří lékaři obracet celou úvahu opačným směrem. Pacient v léčebně přece nemusel být nemocný proto, že masturboval. Nápadné nebo nutkavé sexuální chování mohlo být naopak jedním z projevů jeho již existujícího duševního stavu. Historikům medicíny dnes připadá právě záměna příčiny a následku jako jeden z důvodů, proč se víra v „masturbační šílenství“ dokázala tak dlouho udržet.

S obavami ze ztráty semene souvisela další diagnóza, která v 19. století zaměstnávala lékaře i jejich pacienty - spermatorhea, tedy mimovolní výtok semene. Významnou roli v jejím rozšíření sehrál francouzský lékař Claude-François Lallemand, který ve 30. a 40. letech 19. století publikoval rozsáhlé pojednání o patologických semenných výtocích.

Problém byl v tom, že do světa této nové nemoci bylo možné vtáhnout i naprosto běžné tělesné projevy. Noční poluce mohla být mladým mužem vnímána nikoli jako normální součást sexuality, ale jako důkaz, že jeho tělo nekontrolovaně ztrácí životně důležitou tekutinu. K tomu se snadno přidala únava nebo bolest hlavy a člověk, který předtím žádnou nemoc nepociťoval, se začal pozorovat. Tehdejší lékaři samozřejmě věděli, že poluce je přirozená, ale pokud byla podle jejich názoru příliš častá nebo pokud muž trpěl třeba bolestmi hlavy, už nešlo o přirozenou drobnou ztrátu, kterou by tělo bylo schopné zvládnout, ale o patologický problém.

Právě kolem těchto obav vyrostl v 19. století také výnosný obchod. Inzeráty slibovaly léčbu mužské slabosti, impotence, spermatorhey a následků „tajných neřestí“. Zákazník se přitom pohyboval v téměř dokonale uzavřeném kruhu. Nejdříve se dozvěděl, že masturbací možná nenávratně poškodil své zdraví, a vzápětí dostal nabídku přípravku nebo léčby, která ho měla zachránit.

Zvláštní pozornost se věnovala dětem a dospívajícím. Rodiče dostávali rady, podle čeho mohou tajný zlozvyk odhalit, jenže mnohé údajné příznaky byly natolik obecné, že se daly najít skoro u kohokoliv. Podezřelá mohla být bledost, únava, nervozita, uzavřenost nebo potřeba trávit čas o samotě. Sledovalo se také, jak dítě spí a kde má v noci ruce.

Když si představíme rodiče, který podobné příručce skutečně věřil, začíná být jasné, jak snadno mohl získat pocit, že problém objevil. Dospívající syn byl poslední dobou podrážděný, chtěl mít zavřené dveře do pokoje a ráno vypadal unaveně. To jsou docela obyčejné věci. Člověku, který předem dostal seznam „varovných příznaků“, ale mohly připadat jako jednotlivé části stejné diagnózy.

A protože podle tehdejších varování nešlo o neškodné sexuální chování, nýbrž o návyk schopný zničit zdraví dítěte, nezůstávalo vždy jen u domlouvání. Rodičům a vychovatelům se nabízely způsoby, jak masturbaci fyzicky znemožnit.

John Harvey Kellogg ve své knize zmiňoval například bandážování pohlavních orgánů nebo svazování rukou. Sám připouštěl, že ani svázané ruce nemusí stačit, protože dítě si může najít jiný způsob dráždění, například tlakem těla při ležení na břiše. Za účinnou považoval také mechanickou ochranu genitálií.

Nebyla to pouze teorie. Z 19. a počátku 20. století se dochovaly skutečné antimasturbační pomůcky a některé dnes najdeme v muzejních sbírkách. Existovaly kovové kryty, pásy a různé konstrukce, jejichž účelem bylo zabránit dotyku nebo učinit erekci nepříjemnou. Wellcome Collection má například dochovaný čtyřhrotý kroužek z roku 1887 určený právě k boji proti masturbaci.

Na první pohled mohou podobné předměty vypadat jako bizarní kuriozity. Zajímavější je ale otázka, proč je vůbec někdo vyráběl, kupoval a používal. Odpověď se vrací k původnímu strachu. Jestliže rodiče skutečně věřili, že masturbace může jejich dítě připravit o zdraví nebo rozum, mohla jim i velmi nepříjemná mechanická pomůcka připadat jako přijatelná cena za jeho ochranu.

Právě u Johna Harveyho Kellogga je dobře vidět, kam až mohla podobná logika dojít. V Plain Facts for Old and Young se zabýval případy, kdy běžné přesvědčování dítěte nestačilo. U chlapců doporučoval jako jeden z prostředků obřízku, zejména pokud byla přítomna fimóza. V některých vydáních pak výslovně uváděl, že zákrok má chirurg provést bez anestetika. Krátká bolest podle něj mohla příznivě zapůsobit na chlapcovu mysl, zvlášť pokud si ji spojil s trestem.

U dívek navrhoval jiný zásah. Aplikace čisté kyseliny karbolové na klitoris měla podle něj tlumit „abnormální vzrušení“. Kyselina karbolová neboli fenol přitom není žádný nevinný prostředek. Jde o žíravou látku, která se v 19. století používala mimo jiné jako antiseptikum.

Kolem Kellogga dnes koluje známé tvrzení, že kvůli boji s masturbací vynalezl kukuřičné lupínky. Jeho názory na jednoduchou, nedráždivou stravu a sexuální zdrženlivost spolu skutečně souvisely, ale tak jednoduché to nebylo a není potřeba to přibarvovat. Kelloggovy skutečné rady týkající se obřízky, kyseliny karbolové nebo mechanického bránění masturbaci jsou doložené přímo jeho vlastní knihou.

Ještě dál zašel britský chirurg Isaac Baker Brown. V polovině 19. století patřil k výrazným osobnostem londýnské gynekologie. Podílel se na založení nemocnice St Mary's Hospital, stal se členem Royal College of Surgeons a v roce 1865 dokonce prezidentem Medical Society of London. Rozhodně tedy nešlo o neznámého léčitele.

Brown byl přesvědčen, že dráždění klitorisu a masturbace mohou u žen spustit řetězec stále vážnějších potíží. Roku 1866 své názory shrnul v knize On the Curability of Certain Forms of Insanity, Epilepsy, Catalepsy, and Hysteria in Females. Spojoval masturbaci s hysterií, epileptickými záchvaty, katalepsií, mánií a dalšími duševními problémy. V krajním případě měl podle jeho představ celý proces končit až smrtí.

Brown proto začal ženám chirurgicky odstraňovat klitoris. Ve své knize pak popsal několik desítek operovaných pacientek a dokazoval na nich, že jeho metoda funguje. Mezi nimi byla i třicetiletá žena, u které jako jeden z problémů uvedl silný odpor k vlastnímu manželovi. Po operaci ji zařadil mezi úspěšně vyléčené případy.

Právě při čtení podobných záznamů je vidět, co všechno se tehdy mohlo dostat do jedné přihrádky. Vedle skutečných zdravotních potíží se řešilo sexuální chování ženy, její psychický stav a někdy i to, jak vycházela s manželem. Brown přitom hledal společnou příčinu v ženských pohlavních orgánech – a byl přesvědčený, že když zasáhne právě tam, může vyřešit i problémy, které s nimi ve skutečnosti vůbec nesouvisely.

Nepředstavujte si ale viktoriánské lékaře jako jednotnou skupinu, která Brownovy operace bez námitek přijímala. Když svou metodu začal veřejně propagovat, následoval skandál. Kolegové zpochybňovali jeho výsledky i způsob, jakým k operacím přistupoval, a mimořádně závažná byla otázka souhlasu pacientek. Brown byl obviněn, že některé ženy operoval bez jejich vědomí nebo bez řádného souhlasu.

V roce 1867 Browna Obstetrical Society of London vyloučila a jeho kariéra tím v podstatě skončila. Klitoridektomie ale nezmizela spolu s ním. Prováděli ji i jiní chirurgové a historici upozorňují, že Brown svým kolegům vadil mimo jiné tím, jak otevřeně o těchto operacích mluvil a jak velké úspěchy jim připisoval. Rozhodně tedy neplatí, že by viktoriánská medicína jako celek odstranění klitorisu odmítala. Stejně tak ale není pravda, že by šlo o běžnou léčbu, na které se tehdejší lékaři shodovali. Spory kolem Browna ostatně ukazují pravý opak.

Klitoris navíc nebyl jediným ženským orgánem, kterému tehdejší lékaři přisuzovali vliv na psychiku a sexualitu. Pozornost se obracela také k vaječníkům. Ve druhé polovině 19. století se některým ženám chirurgicky odstraňovaly i kvůli potížím, které bychom dnes s vaječníky vůbec nespojovali. Mohlo jít o nervové a psychické problémy nebo o chování, které lékař považoval za sexuálně nenormální. Masturbace se mezi podobnými úvahami objevovala také, nebyla však jediným ani vždy hlavním důvodem těchto operací.

Problém s představou masturbace jako příčiny šílenství byl nakonec docela prostý. Masturbovalo obrovské množství lidí, aniž by zešíleli. Čím více se na konci 19. století rozvíjela psychiatrie a později sexuologie, tím obtížnější bylo tento rozpor přehlížet.

Dobře to vystihl skotský psychiatr George M. Robertson. Pokud by masturbace skutečně způsobovala šílenství tak, jak se dříve tvrdilo, nestačily by podle něj psychiatrické léčebny pro několik tisíc lidí – bylo by potřeba místo pro statisíce. Podobná pozorování postupně podrývala diagnózu, která po desítky let dokázala vysvětlovat téměř cokoliv.

Proměňoval se také pohled na pacienty psychiatrických léčeben. To, že mezi nimi lékaři nacházeli lidi, kteří masturbovali, samo o sobě nic nedokazovalo. Stejnou zkušenost bylo možné získat i mimo léčebny. Z domnělé příčiny šílenství se tak postupně stávalo obyčejné sexuální chování, kterému předchozí generace lékařů přisoudily význam, jaký nemělo.

Z odborné medicíny začalo „masturbační šílenství“ na konci 19. století mizet, ale představy, které se kolem sebeukájení během předchozích dvou staletí nahromadily, přežívaly mnohem déle. Ještě ve 20. století se mladí lidé setkávali s varováním před slabostí, impotencí, zhoršením zraku nebo jinými následky. Některé z těchto představ nakonec přešly do lidového humoru. Známé strašení, že člověk z masturbace oslepne nebo mu začnou růst chlupy na dlaních, má mnohem starší kořeny, než by se podle podobných vtípků mohlo zdát.

Na historii „boje proti masturbaci“ je přitom nejzajímavější něco jiného než samotné kovové klece, kyselina karbolová nebo Kelloggova představa bolestivé obřízky. Většina lékařů, kteří před sebeukájením varovali, pravděpodobně neměla pocit, že svým pacientům ubližuje. Pracovali s tím, co jejich doba považovala za věrohodné poznání, pozorovali skutečné pacienty a z jejich potíží vyvozovali závěry, které jim připadaly logické. Jenže jakmile jednou přijali chybný předpoklad, že masturbace může vést k tělesnému úpadku, epilepsii nebo šílenství, bylo podle nich možné ospravedlnit i velmi tvrdou léčbu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7145784/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1071473/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1181844/

https://wellcomecollection.org/works/sbjyrqhy/items?canvas=25

https://www.mentalfloss.com/food/corn-flakes-were-invented-part-anti-masturbation-crusade