Jediný mořský ještěr na světě - leguán mořský. Potopí se do 15 metrů, kýchá sůl a umí se zmenšit.

Na Galapágách člověk občas získá pocit, že se dívá do dávné minulosti planety. Skály z černé lávy, vítr, který přichází od moře, a mezi tím vším tvor, který jako by sem zabloudil ze světa dinosaurů. Leguán mořský, Amblyrhynchus cristatus, není žádný mýtický drak - ale s jeho širokou tlamou, ostnatým hřebenem na zádech a temným zbarvením není těžké si ho představit jako tvora, který pamatuje časy, kdy člověk ještě neexistoval.

A přesto je v něčem modernější než mnozí jiní plazi. Je jediným ještěrem na světě, který se skutečně naučil žít v moři. Žádné kompromisy, žádné „příležitostné koupání“. On se tam vydává každý den, protože tam má svůj hlavní zdroj potravy. A právě díky tomu je jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak dokáže příroda „ohýbat“ pravidla.

Galapágy, ostrovy skoro bez původních savců, surové a nepohodlné. Přesto se staly domovem mnoha endemitů - tvorů, kteří nikde jinde neexistují. Předci dnešních leguánů se na ostrovy dostali kdysi dávno pravděpodobně na plovoucí vegetaci. A protože ostrovy nenabízely příliš rozmanitou potravu, část populace postupně objevila nový zdroj: řasy rostoucí těsně pod hladinou.

Není to zrovna intuitivní krok - většina plazů by v chladné mořské vodě rychle prochladla a zahynula. Ale tady, bez konkurence a s dostatkem slunce k ohřevu, se otevřela evoluční mezera, kterou leguáni postupně zaplnili.

Tělo přizpůsobené plavání

Když se na leguána mořského kouknete pozorněji, nepřehlédnete několik detailů, které vysloveně „křičí“, že tenhle ještěr má k moři mnohem blíž než jiní jeho příbuzní. Tělo je zploštělé, jako kdyby ho někdo lehce stlačil ze stran. Vzadu má dlouhý ocas, který připomíná ploutev - vysoký, pevný, ideální na pohon pod vodou. Nohy má poměrně krátké, zato s dlouhými ostrými drápy. A ty nejsou na ozdobu: když je příliv silný a vlny narážejí do pobřežních skal, leguán se jimi doslova zaklesne do lávového povrchu, aby ho voda nesmetla.

Zbarvení většiny jedinců je tmavé, často přímo černé. Je to výhoda. Tmavá kůže pojme víc tepla, a to leguán po návratu z ledové vody nesmírně potřebuje. Pozoruhodné je, že samci v době rozmnožování někdy doslova hýří barvami - některé populace mají samce načervenalé, jiné zelené či skoro tyrkysové. Je to taková galapážská zvláštnost: každý ostrov má trochu jiný „styl“.

O potravě leguána mořského se často píše jako o něčem neuvěřitelném, ale když ho člověk sleduje při krmení, působí to až komicky jednoduše. Leguán prostě skočí do vody a jde se pást. Jenže má to háček - mořská voda je studená a řasy nerostou na snadno dostupných místech. Leguán musí za potravou do proudu, kde mu vlny šlehají do tlamy, a kde je dno často hlubší, než by jeden čekal.

Největší samci se dokážou potopit i do hloubky kolem deseti až patnácti metrů. Drží se dna, líně mávají ocasem a okusují porosty řas. Vydrží tam několik minut, někdy víc - ale vždycky jde o riskantní část dne. Leguáni neumí dýchat pod vodou, ale dokáží zadržet dech i na deset minut. Moře jim však neodpouští chyby a tělo rychle chladne.

Když se leguán zase vynoří, často vypadá unaveně. Ale to nejhorší ho čeká až na břehu: přebytek soli. Jenže i na to má chytrý trik.

Blízko nosních dutin má leguán specializované solné žlázy, které z krve filtrují nadbytečnou sůl. Když je filtrace hotová, tělo ji musí nějak dostat ven. A tak leguán prostě… kýchne. Ne jednou. Dělá to mnohokrát denně. Vzduchem letí bílé krystalky soli a pokrývají okolní skály jemným povlakem, který laik snadno zamění za prach.

Je to důkaz toho, jak neobvyklá je jeho adaptace. Řasy mu poskytují dostatek energie, ale jsou zároveň zdrojem mořské vody - a to je problém, který musel evolučně vyřešit.

Jedna z nejsilnějších scén, kterou na Galapágách můžete vidět, vzniká každé ráno nebo dopoledne, kdy se leguáni vracejí z oceánu. Desítky, někdy stovky těl leží namačkané na jedné hromadě. Zvedají se, natahují končetiny, mění polohu podle toho, jak dopadá světlo. Na první pohled působí apaticky, skoro jako kdyby byli nemocní. Ale není tomu tak - jen dohřívají tělo.

Plazi mají metabolismus, který je citlivý na okolní teplotu. A voda kolem Galapág není žádné tropické akvárium; často má kolem dvaceti stupňů, někdy méně. Leguán se v ní rychle ochladí, a kdyby se nezahřál, nebyl by schopný se ani pohybovat.

Pobyt na slunci má ještě jednu rovinu: když je leguán příliš rozpálený, musí se chladit, protože i přehřátí může být problém. Takže se stává, že dopoledne se zoufale vyhřívá a odpoledne hledá stín. Je to taková věčná hra mezi okolními silami, které na jeho tělo působí.

Samci leguána mořského v období rozmnožování působí najednou mnohem impozantněji. Někdy změní barvu, někdy se jen nafukují a dramaticky kývají hlavou. „Hlava nahoru, hlava dolů“ je u nich něco jako neverbální slovník, kterým si dávají najevo dominanci nebo naopak ústup.

Když se dva samci dostanou do konfliktu, většinou jde o souboj hrudí. Zatlačí se do sebe, syčí, ale typické „kousací“ bitky jsou spíše výjimkou. Samice si partnera vybírá a po páření odchází hledat vhodné místo, kde naklade vejce. Vyhrabe jamku, schová je pod vrstvu písku či popela… a tím péče končí.

Mláďata se musí o sebe postarat sama. Pokud přežijí první dny plné predátorů, mají dobrou šanci. Ale i tak je úmrtnost vysoká - na otevřeném terénu čekají sokoli a racci, kteří se na čerstvě vylíhlých leguánech často přiživují.

Galapágy byly dlouho izolované, takže původní predátoři byli hlavně ptáci. Jenže s lidmi přišli kočky, psi, potkani nebo prasata - a najednou zmizelo bezpečí, na které se evoluce dlouho spoléhala. Hnízda byla vypleněna, mláďata zabíjena, a některé populace leguánů skoro zmizely.

Dnes už je situace o něco lepší. Na mnoha ostrovech probíhají dlouhodobé projekty na likvidaci invazních druhů. Ale i tak se leguán mořský potýká s jiným nepřítelem, na kterého nemá vliv ani člověk, ani predátoři: s jevem El Niño.

Během El Niña se oceán oteplí, řasy mizí a leguáni nemají co jíst. V těchto letech běžně umírá velká část populace. Zajímavé (a trochu znepokojivé) je, že leguáni se během hladovění dokážou zmenšit - tělo doslova přizpůsobí svůj metabolismus nepříznivým podmínkám.

Přestože jde o jeden druh, jednotlivé ostrovy hostí mírně odlišné poddruhy. Liší se velikostí, tvarem těla i zbarvením. Na jedněch ostrovech jsou leguáni robustnější, jinde jsou štíhlejší a tmavší. Je to školní příklad ostrovní evoluce: izolace vede ke vzniku lokálních forem, které se přizpůsobují specifickým podmínkám.

Pro biology je to fascinující pole pro studium. Pro návštěvníka Galapág je to na první pohled méně patrné, ale při delším pobytu člověk začne tyto rozdíly vnímat - hlavně u samců v období rozmnožování.

Ačkoli se živí „jen“ řasami, má v ekosystému pobřežních zón svou jasnou roli. Řasy mají tendenci rychle přerůstat, a kdyby je nikdo nespásal, měnily by charakter prostředí i podmínky pro další organismy. Leguán tak udržuje rovnováhu, která prospívá rybám, korýšům i dalším tvorům.

Navíc slouží jako kořist predátorům, takže se podílí na dynamice celého potravního řetězce. Je malou, ale důležitou součástí celého galapážského puzzle.

Dnes je leguán mořský chráněný druh. A Galapágy mají tak přísná pravidla, že se člověk občas diví, jak vůbec může fungovat turistika. Ale smysl to má. Ostrovy jsou citlivé a leguán patří mezi organismy, které mohou rychle utrpět, pokud lidé překročí určitý práh.

Turisté často potkávají leguány doslova na chodnících. Zvířata se nezdají plachá, někdy dokonce vypadají, jako by ignorovala okolní dění. Ale to neznamená, že lidská přítomnost nemá vliv. Tlak turistů může měnit jejich chování i energetickou bilanci - a právě proto se na ostrovech drží odstup, který je vyžadovaný a důsledně hlídaný.

Když člověk vidí leguána mořského, uvědomí si jednu věc: evoluce je vynalézavá. Vezme suchozemského plaza, vystaví ho tvrdým podmínkám, a po generacích vznikne tvor, který se potápí v oceánu, jí řasy, vylučuje sůl nosem a každý den musí pracovat s teplotním rozdílem, který by zabil většinu jeho příbuzných.

Není to jen zvláštní zvíře. Je to ukázka toho, že život si vždycky najde cestu, pokud má příležitost. A že i místa, která vypadají nehostinně, mohou být domovem něčeho jedinečného.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Amblyrhynchus_cristatus/

https://www.nhm.ac.uk/discover/shrinking-galapagos-marine-iguanas.html

https://animal-pedia.org/lizard/galapagos-marine-iguana/

https://oceana.org/marine-life/marine-iguana/

https://www.cousteau.org/species/marine-iguana/

https://www.nationalgeographic.com/animals/reptiles/facts/marine-iguana